Článek
Naučil jsem se nakupovat v přecpaných supermarketech, kde se stojí dlouhé fronty u pokladen. Hrnou na vás vaše zakoupené zboží tak rychle, že je ani nestačíte cpát do tašek. Pak znuděně a otráveně koukají, že nestíháte a chtějí po vás peníze, zatímco máte plné ruce tašek a věcí. Padá vám to a lidé ve frontě u kasy na vás nenávistně koukají, že je zdržujete. Kvůli tomuhle jsem jednu dobu vůbec nenakupoval v marketech a nechal si raději vše posílat. Pak jsem zchudl a zase si musím chodit odtrpět tu atmosféru u kasy. Ani ty samoobslužné nejsou o moc lepší.
Ale ano, zvykl jsem si.
Betonová džungle, houfy podivných existencí, pach motorů, hluk náklaďáků. Co chvíli nějaký houkající alarm ve dne v noci. Sanitka, policajti nebo jen majitelé aut zbytečně troubící na sebe navzájem. Větší koncentrace lidí obnáší i větší koncentraci bezohlednosti a hlouposti. Když jeden z deseti dělá kravál, tak ve městě ve výsledku dělá humbuk pořád někdo. V podstatě nepřetržitě.
Myslel jsem, že horší to být nemůže, ale pak se tu začalo stavět. Pořád řev, míchačky s betonem, bagry, svinstvo, opravdu podivné existence i náš místní výkvět. Všichni povykují, halekají, sypou se z nich flašky od piva, cigára a špína. Zkrátka už zase nepřetržitě žiji na staveništi. Doufal jsem, že to snad jednou skončí, teď už ani nedoufám. Přestane jedna stavba, začne o kousek dál druhá.
Musím říct, že člověk si zvykne na všechno. Jen s láskou vzpomínám na to, jak ještě předtím, než jsem se přistěhoval do Prahy, jak jsem měl za domem les. Kdo nebydlel u lesa, netuší, co to je.
Strašně mi chybí les.
Sto metrů od domu. Je strašná škoda, že jsem musel pryč. Kvůli práci, kvůli příjmům, kvůli všemu. V podstatě každý den jsem se šel večer projít a vyčistit hlavu na hodinu až tři hodinky do lesa. Zaběhat, procházet se, sledovat dalekohledem triedrem zvířenu i magora, co si u odpočívadla aut udělal v křoví hnízdo a šmíroval kdekoho. Věčně odstavená auta ukradená v hlavním městě. A sem tam čerstvé hromady hlíny, zastrčené na vedlejší cestě za silnicí, kterých jsem si raději nevšímal. U silnice přibývající křížky obětí čerstvých nehod a mezi tím vším pobíhající zajíci a srnky.
Na procházky jsem chodil většinou až těsně před setměním nebo i v noci, kdy pro mne byla největší relaxace nepotkat vůbec žádné lidi. Užívat si nádhery toho, že nejbližší lidská bytost je 2 až 5 kilometrů vzdálená. Široko daleko nikde nikdo, jen zvuky lesa, úplněk svítící jak velké rybí oko a sem tam hejkal nebo co to bylo.
Jednou mne překvapil lesní psí hřbitov, kde svítily i nabíjecí svíčičky a bylo to naprosto neuvěřitelné. Jdu a jdu a najednou vidím světýlko. Kousek od toho jezírko a jinak jen naprosté ticho a tma. Už nikdy vícekrát jsem to v tom lese nenašel, ani za světla, ani za tmy. Nechápu, kde se to tam vzalo, bylo to hodně zajímavé, snad se mi to nezdálo.
Když se člověk vrátil z lesa, kam šel v době, kdy tam nebyli lidé, bylo to úplně jiné, než když tam byli. Nesnáším takové to, jak si vás podezíravě prohlížejí. Trochu se bojí jestli nevytáhnete pistoli nebo nůž. Trochu se bojíte vy, co udělají oni. Setkání uprostřed lesa nejsou nic moc. Proto je lepší chodit tam skoro potmě. Pokud tam jde někdo něco vyvést, nepůjde do nejtemnějších hvozdů a hloubi lesa, ale zůstane na okraji. A nepůjde tam skoro potmě, ale dopoledne. Také jsem moc nedával zdravení sousedů. „Dobrý den, dobrý den, tak co, taky v lese? Taky, taky, nashledanou.“
Prostě chci být sám a mít klid.
A vždy, když se člověk z toho lesa vrátil, byl tak uvolněný, odpočatý. Prostě úplně někdo jiný. Paráda, relaxace, čistá hlava. Kyslík, pohyb, nádhera. Ten les je součástí mého života, součástí mne a od té doby, co tam nechodím, tak strašlivě strádám.
Bohužel jsem zjistil, že když jedu do lesa vlakem, tak mne tak strašně vyčerpá přítomnost ostatních lidí, se kterými jsem namačkán cestou, že to nedává smysl. Pak se procházím, trochu zrelaxuji, ale bohužel tam pořád poslední dobou po pěšinkách někdo chodí. Lesu někdo udělal reklamu a furt se musíte vyhýbat nějakým kolům. Sem tam projede po blízké asfaltce policejní auto, sem tam uhýbáte traktorům tahajícím dřevo. No, už to není ono.
A když se vracím zpět, tak se zase musím namačkat do chumlu lidí a ti mne totálně energeticky vycucnou. Než se stihnu dokodrcat domů do bytu, už jsem zase bez energie. Výsledné skóre je jen únava. Relaxace prostě nepřišla.
Chybí mi les. Úplně hrozně.
Potřeboval bych takový les, jaký byl ten můj před patnácti lety. Kde skoro nejsou lidé, kde pobíhají srnky, kde fouká vlahý větřík. Kde na člověka dýchne pohoda, klid, bezpečí, příroda a sounáležitost se vším živým.
Máte také hodně rádi les ?
Zdroj:
https://jirikoudela.eu/
