Článek
V knize jsem našel popisy všeho, co funguje na elektřinu. Mezi spoustou věcí, které jsem znal, které byly trochu zajímavé, které byly tak nějak klasika tak jsem narazil na srandovní obrázek, kde byl telefonní přístroj a hned vedle toho kresbička elektromagnetu.
Ten s každým impusem pootáčí volič až při čísle 7 udělá sedm pulsů, sedm skoků a je naparkován na drát, který vede k sousedům, protože mají telefonní číslo 7 a jste propojeni a můžete volat.
Mé dětské pokusy s věcmi ze šrotiště, které mi do té doby otec nosil jako dárky kdykoliv narazil na pěknou měděnošroubkovou věc, mne bavily. Občas přinesl poklady a chválil mne, když jsem to dokázal šroubovákem a sadou kleštiček rozebrat v co nejmenším čase. Šroubky a matičky a podložky jsme dali do malé kovové truhličky v dílně, pérka do skleničky od výživy mezi pérka, dráty mezi dráty a zbytek se vyhodil do popelnice. A tak to šlo léta a léta a já byl čím dál zručnější a zručnější a šroubků bylo více a více.
Původně jsem chtěl být hodinářem. Budíky mne hrozně bavily. Ten nepokoj (součástka), jak tam kmitá (strašně mne naštvali, když to začali dělat místo z mosazi tak z umělé hmoty). To seřizování, čištění, prostě člověk jak měl tehdy malé prsty a dobře viděl, byla to radost. Vyloženě jsem se těšil, až se někomu něco rozbije. I proto jsme měli v dílně dvoustovku žárovku 30cm nad stolem, odsávání, vrtačku upnutou v držáku Narex a na stěně spousty nářadí. Dodnes to považuji jako metu toho, čeho bych chtěl jednou dosáhnout a stále se to bohužel oddaluje, protože už jsou jiné starosti. Nicméně tu úplně jemnou práci jsem stejně dělal v jídelně na novinách a když jsem ve 12 letech dostal svůj pokoj po babičce, tak tam.
Největším oříškem pro mne byly kdysi sovětské hodinky. Asi napodobenina něčeho lepšího, natahovalo se to kmitnutím ruky, celé mechanické. 17 jewels a opravdu to byly temně červené drahokamy, tak tam seřizovat nepokoj a rozklápet konstrukci s použitím hodinářských šroubováčků byl extrémní opruz. Přestože jsem měl od otce výcvik na trpělivost, tak když jsem se prvně začal rozčilovat a mlátit s věcma, že to fakt nejde, tak jsem dostal strašně přes ústa a musel jsem to zkusit ještě 15× až se to povedlo. I přesto jsem nad těma hodinkama strávil tři dny a byl jsem rád, že jsem je poskládal zpátky a vůbec tikaly. Tehdy jsem si začal říkat, že ta hodinařina nebude přece jen to pravé, že je to opravdu riziková pakárna.
No a můj strýc z venkova mi věnoval stavebnici Junnnij Chimik. To je na celé tři stránky vyprávění o systematických chemických pokusech, kdy jsem pochopil, že dokonale nehořlavé směsi jsou nehořlavé jen při zápalné teplotě dané sirkou. Ale prskavkou jste najednou někde úplně jinde a hořčík s hypermanganem blafne jedna radost. Hypermangan s voskem vám propálí plát plechu, síra s uhlím vám zamoří čtvrť a povraždí sousedce slepice. A ledek, síra, hypermangan a náboj z poplašňáku vám udělá takovou pumelenici, že hluchý soused přijde pokřikovat „Ty vystřelil z děla ?“
Mé chemické období je na samostatnou kapitolu, v rámci posilování jsem pilníkem rozpilovával ozdobné kolo nějakého rychlého vozu ze slitiny Elektron obsahující hořčík. Dřel jsem s pilníkem jak magor a pod svěrákem měl rozložené noviny. Den co den piloval dvacet minut až do padnutí a nakonec jsem měl lahvičku jemných pilin, se kterými se daly dělat v chemii zázraky. Bouchalo to, hořelo to, prskalo to. Hlavní bylo dobře udělat poměr směsi, dělal jsem maticové hromádky 6×6 se všemi pravděpodobnými poměry a přiložením prskavky v dlouhých kleštích, s rukavicí, které zbyly po dědovi z hutí (kam šel za odměnu že se dal k české policii ve špatné době) a ochrannými brýlemi jsem testoval co prskne nejvíc. To jsem si poznamenal a příští matice 6×6 hromádek byly jen drobné odchylky nejperspektivnějšího složení a člověk tu směs prostě doladil. Žádné střílení od boku, ale pěkně systematicky, po kouskách, na etapy, ale ten výsledek byl neodvratný. Pěkně to bouchlo.
Abych nebyl zraněn střepinami a neudělal tu idiotštinu jako většina mladých chlapců té doby, kteří nepřišli na větší hovadinu než nacpat směs do lahve či kovové nábojnice nebo jak byl hit té doby do velké matičky a z obou stran to sevřít šrouby a ty utáhnout až k výbuchu, tak před tím mne otec varoval. Nebezpečí výbušniny nespočívá v ohni, ale v tom, že exploduje v pevném uzavřeném prostoru. Proto jsem používal vystřílené papírové náboje do brokovnice, pro které jsem si chodil na místní střelnici po myslivcích. Ještě se do nich dala krásně zasunout prskavka přesně doprostřed, prostě to bylo mé nadějné chemické období.
Protože otci na mé budoucnosti záleželo a chtěl, abych jednou rodinu uživil a měl obě ruce, snažil se mi toto zaměření změnit a podstrčil mi knihu Elektřina kolem nás. Nadchlo mne to.
Zvláště proto, že se u nás zároveň mezi dárky ze šrotu objevil takový kovový šuplíček s placatými konektory, který když jsem rozšrouboval, tak uvnitř byly nádherné věci. Tehdy jsem ještě netušil, že šlo o díl malé pobočkové ústředny kompatibilní s telefonní ústřednou typu P51. Ten obsahoval 8 malých kulatých relátek se spoustou kontaktů, krásně svinuté do pravých úhlů vytvarované svazky pestrobarevných drátů omotané provázkem tak dokonale, že z mého pohledu šlo téměř o umělecké dílo a mezi tím vším nádherné zlaté kolečko a měděné pacičky elektromagnetického rotačního třídiče (stejný či podobný pak myslím měly v sobě i první socialistické automatické pračky například PAC21).
To, co jsem viděl, mi přišlo jako umělecké dílo a úplně mne to uhranulo. Přišlo mi to jako artefakt cizí civilizace, dokonalé, krásné, čisté a s nějakou záhadnou funkcí. Nádherná věc zjevně obsahující spoustu práce, umu a dokonalosti. Upřímně jsem obdivoval génia, který tohle vymyslel a stvořil.
Můj osud byl zpečetěn. Že jsem po mnoha letech nastoupil do Tesly Karlín nebyla žádná náhoda (tam se tahle ústředna vyráběla i když vlastně nikdo nechápal jak funguje, protože inženýři z padesátých let byli již v důchodu a teď se jelo jen podle výkresů a sesazovaly to dívčiny s ovíjecí pistolí a týpek to rovnal do beden do Ruska).
Nejzajímavější ale bylo, že jsem si v tu chvíli přesně vybavil ten obrázek z knihy „Elektřina kolem nás“ a pak začal s vyřazenou autobaterií na 12 voltů dělat pokusy, co to udělá. Neudělalo to nic. Potřeboval jsem dvě baterie, aby to vůbec cvaklo. Stejně to bylo mrtvé, protože to byla součást něčeho mnohem většího a já se nakonec odhodlal opatrně rozplést drátky a začít s celou věcí experimentovat.
Bylo to něco naprosto úžasného. Každý třetí den přišel nějaký objev. Zpětný inženýring je dokonalá zábava. Cca po měsíci jsem vynalezl svůj první klopný obvod ze dvou relé a celý stroj se roztikal.
Za dva měsíce jsem bzučákem a trafíčkem už dokázal vyrobit vyzváněcí proud pulsních 60V a připojil první telefon. Sice zvonil, ale nemluvil. Nakonec jsem na smeťišti našel ještě jeden telefon, sice odborně znehodnocený kladivem (za socialismu se s telefony a vysílačkami zacházelo jako se zbraněmi, každý měl své číslo, fakt s tím bláznili), ale postupně jsem to poskládal. Pak i pochopil, a konečně na rozdíl od všech schémat v knihách, kde se nikdo neobtěžoval napsat, že mikrotelefon (telefonní sluchátko s mikrofonem) je v sérii a ne paralelně, jak by to ze všech obrázků v knihách vyplývalo, tak jsem konečně oživil telefonní spojení.
Nádherný pocit.
Zvednete sluchátko, vytočíte číslo a ono vás to spojí nebo nespojí s tím, kdo na tom pulsu leží. Měl jsem jen jeden další telefon, takže fungovalo jen číslo 7. A rotační číselnice, také nádhera. Když z ní vylétlo nečekaně péro, tak jsem měl týden pod okem krvavý šlic.
Pak jsem dostal k vánocům knihu „Když zvednete sluchátko“ a nadchnul se ještě víc. Nakonec jsem se vetřel na místní telefonní ústřednu, kde dobrotivý stařík neustále vytíral podlahu (machanické ústředny byly háklivé na čistotu a prach) a vytrvale spravoval shořelé pojistky, které byly takové mosazné patronky obsahující woodův kov (nízká teplota tání) a když byl zkrat, pojistka se zahřála, mechanicky se v ní posunula osa na pružince a celý předpružený segment přestal mít zarážku a vyskočil ven a obvod byl rozpojen. Obvykle stačilo ho zase zaklapnout a ústředna jela vesele dál. Že se něco přihodilo, vám na každém stojanu indikovaly barevné velké žárovky až úplně nahoře.
Když jsem tu velkou ústřednu P51 viděl poprvé, užasl jsem, jak kdyby mne přivedli do útrob létajícího talíře, do strojovny.
Strašný kravál. Všechno v pohybu. Každá ta malinká součástka tikala, cvakala, posunovala se a uzavírala spojení, které nikdy nevedlo dvakrát stejnou cestou. Vlastně to byl první digitál, ale nikdo to tak nechápal a všichni, se kterými jsem o tom začal debatit (dospělí starší chlapi) a já nadšený 11 letý kluk, tak když už jsem je ukecal na odbornou diskusi, tak se začali topit v Kirchoffových zákonech a vůbec nechápali, co myslím tím, že přijde puls a udělá to tohle. Oni mi furt vysvětlovali, že žádný puls, ale že se změní odpor a tím se zvýší napětí a proto to sepne, jak je učili ve škole.
Došlo to tak daleko, že vždycky po škole jsem běžel do ústředny se kochat tou nádherou, až jsem určitě všem lezl na nervy. Ale je to přesně o tom, že všude byli chlapi. Ženská důležitá ve stylu učitelek by mne vyrazila, že se to nesmí a že tam nemá nikdo co dělat, kdežto technici si se mnou povídali, telefonovali se mnou „do Ameriky“ (simulovaný zátěžový provoz na tarifikaci), kde je každou sekundu tarifní puls, ukazovali mi generátory tónů, oznamovací a ty ostatní, něco i mechanické, něco s germaniovými tranzistory. Fotil jsem s nimi mechanická počítadla k tarifikaci a nosil jsem si za odměnu domů malé součástky jako dárky s tím, že podle toho množství bych mohl možná i za rok dva dát dohromady vlastní malou pobočkovou telefonní ústřednu, kterou jsem si začal rozkreslovat, přemýšlet nad ní a konstruovat. Večer co večer jsem usínal s představou nádherného automatického stroje, který si žije sám o sobě a já mu vdechnu život tím, že to všechno zapojím.
Nejkrásnější mechanismy byly ty třídiče a skupináře. Třídič byla taková věc, kde když někdo zvedl telefon, tak se počítalo s vytížeností ústředny maximálně 30%. První co bylo, tak jeden z kontaktů rotačního třídiče na pevné okružní lamele ožil a ten třídič se rozkmital a přes všechny kontakty přejel až si našel stanici, která zvedla sluchátko. Čímž vlastně vypadli ze hry všichni ostatní, co měli smůlu, a byli vyvedeni ještě na pár třídičů, ale když by zvedli všichni sluchátko naráz, tak většina se nikam nedovolá. Jen prvních pár. No a pak vytočíte třeba trojku, přijdou tři pulsy, ale ty přicházejí na čtvercový volič, který třikrát tikne a vodivé plíšky poskočí o tři patra výše a pak se roztočí doprava přes dalších deset či více lamel a hledají nějakou, která je volná a prorážejí spojení napříč ústřednou a vytvářejí vždy novou cestu, která se po zavěšení sluchátka rozpadne, jako by nikdy nebyla.
Přitom všechno jen na principu elektromagnetů, přiložíte napětí a ono to sepne, nic víc. A ona se tomu dá vdechnout inteligence a život a zákonitost a složité funkce. Naprosto mne to fascinovalo, nikdy bych od nablblého relátka (elektromagnetu a pár kontaktů) nečekal nic tak sofistikovaného, co mi předvedla zázračná mechanická telefonní ústředna P51.
Nikdy na ni nezapomenu a dodnes ji miluji.
Fakt mě mrzí, že když je vyřazovali a vezli rovnou do šrotu, že jsem si jednu neodvezl náklaďákem a nesestavil ve sklepě pro své děti. Aby jednou chápaly, na co jsem kdysi zůstal s úžasem zírat a co je doopravdy dokonale tajemné a krásné a přitom funkční.
Zdroj:
https://jirikoudela.eu
