Článek
Ale já si nemyslím, že by bylo tak zle. Podle mne, a to myslím naprosto vážně, žijeme v úplně nejlepší době, jaká kdy byla. Opravdu.
Zkuste si představit, že žijeme ve virtuální realitě a máte se narodit. A máte si vybrat století a lokalitu, kde to bude. Můžete se narodit v Africe. Můžete se narodit v USA. Může to být v minulém nebo předminulém století. Nebo před tisíci lety. A teď si vyberte.
Když budete v příliš prosperující zemi, zatáhne vás třeba do války. Pokud bude příliš pokroková, budou na vás dělat sociální a jiné experimenty. Jako třeba prohibice v USA a jiná prvenství. V České republice jste krásně „uklizeni“. Války tu nejsou. Nepokoje tu nejsou. Extrémní chudoba tu není. Fanatici tu nejsou. Je tu klid a je tu fajn. I cizinci si to tu chválí, jak tu žijeme. Ta pohodička, jiný svět. Je tu dobře. Pivko, televize, politika, fotbal. Klid a bezpečí.
Vojenská služba tu není. Nejste „kanónfutr“. Jste fakt občan a ne spotřební materiál ve hře mocných. To je neuvěřitelné. Nebylo moc období, kdy by se toto dalo říct takto jasně.
A doba? Dnes je úplně nejlépe. Lepší a lepší léky. Na co jste před desítkami let do dvou týdnů skončili, tomu se dnes zasmějete. Dostanete papírovou krabičku s tabletami, doberete je a jste fit. Vždyť to je naprostá pohádka. Pokud budou bakteriální rezistence zase zabíjet, tak to přijde pořádně až v budoucnu, ale nyní je opravdu dobře. Léky fungují. Cholesterol, tlak, srdce, váha. Na všechno jsou pilule a injekce. Pokud do toho zainvestujete a myslíte to vážně, budete žít o deset patnáct let déle a je to vaše volba. To je přeci dárek jako hrom.
Práce? Žádná dřina. I traktory jsou řízené ze satelitu. Jediná nepříjemná věc je docházka a ranní vstávání. Jinak je většina práce spíše pohodová rutina a sezení na židli. Dřiny je čím dál méně. Peníze jsou směnitelné na všechny strany. Ne jako dříve, kdy šlo jen o „pseudoplatidlo“. Všude na světě je od vás chtějí. Fungují a není to vtip. A vydělávají se poměrně snadno, prostě za docházku. Senzace.
Ale hlavní je trefit přesně tohle období. Život je o zážitcích a my žijeme v neuvěřitelné době.
Když jsem byl malý, všude byla elektronková rádia. Na cestách a odlehlejších silnicích většinou vůbec nebyl asfalt, ale něco jako do bláta zalisované kamení. Ulice v naší čtvrti se při každém dešti měnila v řeku. Pouliční osvětlení? Haha. Chodníky? Vůbec. Vyšlapané cestičky v trávě, kde jsem po půl hodině došel ke škole. Kolem pobíhající psi, sem tam někomu utekly slepice či kráva. Nejlepší silnice ve městečku u náměstí byla z dlažebních kostek. A když byly „železné neděle“, člověk prohraboval elektroniku z padesátých let. Zdroj, který dnes váží pár gramů, vážil tehdy dva kilogramy. Večer dva televizní programy. Rádio Hvězda a Interprogram. Stanice Praha s dechovkou pro důchodce. Zahraniční kultura v každé rodině zakonzervovaná z konce šedesátých let. A jinak nic.
Neříkejte, že to není dokonalý start. Aby byly zážitky co nejsilnější, je nutný kontrast. K bohatství je potřeba chudoba. K vyspělé technice je nutné ochutnat zastaralost a primitivismus. V jediné epoše zažít minulé století v plné kráse. A pak skok do světa, kde je i pouliční lampa řízena přes internet, kde tancují roboti nebo se ohánějí kung-fu cviky. Kde se války vedou drony a kde umělá inteligence nahradí i ty nejchytřejší z nás. To je panečku skok.
Z hlíny, bláta a louží na chodníky z betonové dlažby i v nejposlednější vesničce. Všude mramorové desky a bronzové cedule, že je to za peníze EU. No a co. Je to jiný svět.
Auta, která smrděla, dělala kravál a jela pomalu. Při 80 kilometrech v hodině chytala vibrace takové, že hrozilo, že auto seskočí ze silnice. Snad jste také měli stodvacítku Škodovku. Rychlost přes 120 km/h jsem si nedokázal ani představit. A dnes? Ani nevíte, jak rychle jedete. Skoro každý člověk má auto, které má cenu jako polovina domu. A každý na to má. Kouzlo. Nebo nevím. A chystají se elektromobily, které mají parametry jako závoďáky už z podstaty. Autonomní řízení, kdy do auta ani nedáte volant. Vždyť to jsou pohádky. To přece není možné.
A to všechno jsem zažil. Za cenu svačiny si koupím čínskou krabičku, do které mohu nahrát v MP3 všechny skladby, které jsem já i mí předci desetiletí schraňovali. Na LP deskách a kazetách a pak na CD. A vše se vejde na malý čip o velikosti nehtu. Je tohle normální?
Záplava „obsahu“. Místo třiceti knih v knihovničce z nakladatelství Odeon si otevřete mobil, notebook či cokoliv jiného. A hrne se na vás záplava informací, příběhů, dramat, balastu, čehokoliv, co si vyberete. A nestojí to ani korunu, když nepočítáme připojení.
A úřady? Fronty? Čekání na doklady, pobíhání s papírkem tam a zpět a dokola. Od okénka k okénku. Vyplňování formulářů propiskou na 5 pokusů? Ne. Otevřete si v prohlížeči nějaký výtvor státní správy. Sice to není úplně přívětivé, ale na dva tři pokusy to vyplníte doma z obýváku. A pak jen čekáte, až vám přijde řidičák do sousední ulice do automatického boxu, který je na každém rohu. To utrpení, jaké jsem léta zažíval na poště. Čekání ve frontách na balíček či doporučený dopis, vše je pryč. Jsou datové schránky, rychlé spediční služby, soukromé akční firmy. Deprese ze stoletých malých pošt a hodinových front jsou minulostí. To je přece pohádka.
Všechno je čím dál lepší. Lepší léky, lepší filmy, lepší vzdělání, větší individualizace. Nikdo už si z pozice šéfa nemůže dovolit na vás machrovat tak, jak to byl standard před dvaceti třiceti lety. Tehdy šéf mohl všechno. Dnes už se každý bojí a snaží se alespoň naoko dodržovat pravidla. Nikdo není beztrestný. Už se bere vážně, že jste člověk. Ne jako za mých mladých let, kdy jsem byl jen položka. Dostavte se. Systém se mnou oral, jak ho napadlo. Já měl jen povinnosti a žádnou možnost volby. Dnes jsme úplně jinde. V krajním případě, pokud mě tu něco hodně naštve, tak mohu pracovat po celé Evropě a brát násobek místní mzdy za stejnou práci. Je jen moje volba, zda je tu tak fajn, abych tu bydlel.
A podle mne tu fajn je.
Nejlepší místo, nejlepší doba, nejlepší život.
Co víc si přát.
Lidé, radujte se a nebuďte tak negativní. Je tu krásně.
Tento článek jsem napsal jako vtip. Chtěl jsem napsat něco zoufale pozitivního, jednostranného až naivního a přitom pravdivého. Tak snad se mi to povedlo.
Zdroj:
https://jirikoudela.eu
