Článek
Kontrast s mým dosavadním životem je to obrovský. Posuv jako hrom. Spousta věcí přestala dávat smysl. Je to pro mne osobně skoro stejný zlom, jako kdysi rok 1989. Prostě všechno, v čem jsem doteď žil, tak najednou přestalo platit. Vtipné jsou ty stařecké střípky vzpomínek, které se mi kdovíproč občas náhle vynořují z paměti a nikdy dříve se to nedělo. Najednou, z ničeho nic, si vybavím včetně všech emocí tu chvíli, kdy mi bylo deset let a byl první květen, slavný den.
Pokud jste tu dobu zažili, zavzpomínejte si se mnou. Zvoní budík. Je 7 hodin ráno, první máj roku 1979. Je tuhý socialismus, ale já jsem dítě a nic z toho neřeším. Jsem rád, že nemusím do školy, že nebudou desetiminutovky, diktáty, zkoušení, básničky. Že při tělocviku nebude na známku šplh a skok přes kozu. Že je volný den.
Na stole leží nové číslo Čtyřlístku, socialistického komiksu, na který se vždy těším a příběhy Myšpulína, Bobíka a Fifinky si užívám. Sice mne trochu štvou ty ostatní komiksy co jsou tam tak trochu navíc, které nedosahují ani zdaleka té parády, kdy Myšpulín strojem času cestuje do středověku a Bobík se popere s tou sebrankou žoldáků ve starobylé pivnici, že jen jen vyváznou. Jsem šťastný, že mám zamluvené v trafice u školy vždy jedno číslo, paní je hodná, sedm korun jsou velké peníze, a tak mi žádný díl neuteče.
Doma už nikdo není, rodiče jsou v práci. Je doba, kdy se běžně pracuje od šesti hodin ráno. Ale zase v půl třetí odpoledne se chodí domů. Před devátou hodinou ráno se obvykle v práci spíše pospává, pokud člověk není strojvedoucí, jako můj otec. Ten se vrací domů obvykle jen přespat, aby byly peníze na dostavbu domu, kdy se z malé půdy stal další byt. Jsem tu sám.
V rychlosti sním snídani, jogurt Jovo, spíše ochucené mléko s jahodovou příchutí a rohlík. Mám výrazný skluz. Budík s oranžovým krytem a bílým ciferníkem klasické značky Prim tiká sice nahlas, ale zpožďuje se. Mikiny neexistují, jen tričko, košile, pulovr nebo svetr. Krimplenové kalhoty s puky. Džíny jsou luxus a ještě za ně učitelky ve škole dětem vynadají. Česká značka Prekon je mi asi tak příjemná, jako smirkový papír. Může to být také tím, že je babička naškrobila.
Venku je ještě chladno, překročím sousedky kocoura, choulícího se zvenku za vstupními dveřmi. Vítá mne hlasité kvokání probouzejících se slepic a o kus dál překračuji zbytky jakéhosi opeřence, který tu zůstal po kočičích nočních hodech. Peříčka všude. Vrátka s vrzáním otevírám a kopancem uvolním zrezlé plechy, které drhnou. Už jsem venku.
V chladu a tichu ranní venkovské ulice slyším z dálky hudbu. Spíše jen bubny a náznak trubek. Na rohu ulice vyběhla z malého domku babka, snad osmdesátiletá, oblékla bílý květovaný kroj a vyráží na druhou stranu nežli já. Děti mají sraz před školou, zbytek obce pak před fabrikou, kde je většina lidí zaměstnána.
Asi jdu pozdě. Nikde ani živáčka a já běžím prázdnými ulicemi. Probíhám loukou se vznosným názvem „Náměstí Svobody“ a pokračuji uličkami, kde se objeví první asfalt a slušné chodníky až za deset let. Ulice vypadají jako koryta řeky, místo chodníků jsou jen vyšlapané pěšinky, obrostlé vzrostlou trávou a kopřivami. Vybíhám na hlavní ulici. Dnes to může znít jako naprostá fantazie, ale tehdy měl auto jen sem tam někdo. Přestože je ulice asfaltovaná a jde v podstatě o hlavní tah na Prahu, je úplně prázdná. Dnes to chápu, je jiný den než všechny ostatní, ale i v běžné dny člověk viděl jen sem tam auto, a žádné tlačenice jako dnes.
V dálce vidím shluky malinkých postav. Průvod od fabriky „Masného průmyslu“ už vyrazil. Stojím u křižovatky hlavní silnice a na obzoru v dálce vidím veliký alegorický vůz obalený chvojím, se spoustou vlajek a transparentů na cihlově červené se žlutými nápisy. Hudbu slyším teď již hlasitěji a pozoruji titěrné malé postavičky v dálce, halekající kolem obrovitého papírového transparentu v čele průvodu.
Přidám do kroku a jdu na druhou stranu. Kolem mne snad není jediný živý člověk. Svěží vítr mi čechrá vlasy, ranní chlad proniká oděvem. Koukám, jak na každé druhé plaňce od plotu k nádraží jsou pestrobarevné praporky a sem tam rozvěšené provázky s vlaječkami, jaké známe dnes už jen z autobazarů. Lidé mají za okny nalepené jedničky a „Máj“ a sluníčka a kytičky z papíru a občas na domě visí veliké české vlajky.
Náhle se na chvilku zastavím a uvědomím si tu sílu okamžiku, který se již nebude opakovat. Jsem sám a připadám si jako v divadle, které je tu jen pro mne. Nikde nikdo, z dálky zvuk bubnů, je jaro, všechno slavnostní a jediný, kdo se na to dívá, jsem já. Jako v té pohádce, kde zmizeli všichni lidé a malý kluk pobíhá po městě a tu zajde do cukrárny, tam do obchodu pro kutily, tady si zkusí řídit auto. Vím, že až takové možnosti nemám, ale být tu sám a všichni daleko, nikdo nic nechce a člověk se náhle a nečekaně vyskytl „mimo proud“, ten pocit byl velmi zajímavý. Podívám se na naše malé město ve slavnostním, na rozkvétající úhledné zahrádky před domky, na vlající prapory v mírném vánku a nadechnu se vzduchu prosyceného jarní vůní trávy pokryté rosou.
Jsem malý kluk, nemám žádné starosti, celé město je krásnější než kdy jindy, přišlo jaro, slunce svítí, ptáci ječí a já s optimismem přidávám do kroku, abych byl také v souladu s tím, co se ode mne čeká. Utíkám liduprázdnými ulicemi ke svému stádu zlobivých dětí, rozpustile povykujících kolem velké vlajky. Tolik slávy. Pro mne je to senzační den.
Už jsem před školou, splynul jsem s davem a po chvíli se pomalu dáváme do pohybu zpět směrem, odkud jsem přišel. Sedmáci hrdě nesou státní vlajky. Už se jednou vystřídali, když se jakýsi soudruh hrozně rozčílil, jak to, že vlajkonoš žvýká žvýkačku, že je to urážka vlajky. Zabavil mu ji a dal ji jinému nešťastníkovi, který ji bude vláčet příští dvě hodiny.
Závory uprostřed městečka jsou spuštěné a kolem se řítí lokomotiva s praporky. Strojvedoucí na nás mává a houká. Závory se zvedají a už se spojujeme s hlavním proudem. Všude plno lidí. Oblečeni ve svátečním. Ve tvářích úsměv a radost, každý se přišel ukázat. Tenisový klub v tričkách a s plácačkami. Svazarmovci táhnou těžké flinty, automotoklub se mezi nás zamíchal se svými dvěma „závodními“ Škodovkami 110 LR. Samozřejmě jedna z nich má na dveřích číslo jedna.
Mezi námi všemi procházejí dívky z osmé třídy a se zářivými úsměvy připínají špendlíkem od dětí až po důchodce všem na levý límec malý papírek s nápisem „První máj“. Menší děti se tlačí dopředu a mávátky divoce povykují na obrovské auto, které snad nikdy neviděly. Sice je to jen z kartonu polepená tovární ještěrka či náklaďák, ale vypadá to s těmi zlatými nápisy, zeleným chvojím, vlaječkami a usměvavými lidmi na korbě fakt impozantně.
Celé městečko se přišlo ukázat v tom nejlepším světle. Vidím svou babičku pod šíleným transparentem se sekyrkou a zabitým čuníkem. Mává na mne. Mávám také. Nevyšlo na mne mávátko, tak alespoň vyskakuji a mávám rukou.
Na hlavní křižovatce v obci nastala nečekaná dopravní zácpa. Policista, který řídí dopravu i jeho důležitý pomocník z řad občanů „pomocná stráž veřejné bezpečnosti“, tak konečně oba poslali svazarmovce z autoklubu s upilovanými výfuky a řvoucími motory pryč a dav se začíná sunout zpět na náměstí.
Celý zástup se pomalu se všemi těmi dekoracemi blíží z kopce dolů k náměstí, různé zájmové spolky profilují průvodem a ukazují své stejnokroje, dobrovolní hasiči i s těžkotonážním autem, které jede krokem v průvodu, baráčníci, nejrůznější kroje a uniformy. Už jsme na náměstí. Na tribunu přichází generál z Milovic s obrovskou kulatou placatou čepicí. Je oplácaný medailemi a cestou pohladí malou holčičku s mašlí ve vlasech, která mu cpe nějakou kytku. Přichází paní učitelka a klade nám na srdce, že si máme vážit míru a dobře se učit a že nikdo nesmí odejít dříve, než zahraje hymna. Vydržel jsem to, zahrála. Dav se pomalu rozchází. Je půl jedenácté a škola mi právě skončila. Také si máme připravit lampión a svíčku a vyhlásí se, kdy se vypravit k hrobu neznámého vojína za městem. Těším se, jak bude tma a strašidelno a jak půjdeme až ke hřbitovní zdi a jak je dnešek skvělý den.
Vracím se domů, sluníčko svítí, usmívám se a jsem šťastný. Je mi deset let.
To jsem se zasnil. Zpět k realitě. Je mi padesát šest let. A konečně jsem znovu vypadl z hlavního proudu. Nikomu nechybím, nikdo mne nehledá, nic moc se ode mne nečeká. Jsem tu navíc a svět jede tak nějak mimo mne. A funguje. Krásně. I beze mne. Co teď?
Hlava plná vzpomínek a zkušeností, většina je v podstatě zbytečná. Jen zatěžuje. Všechno se mění, všechno je jinak.
Vím sice naprosto přesně, jak v devadesátých letech fungovat na pohovorech, jak se prezentovat, jak vést firmu a jednat se zákazníky, jak programovat „postaru“ bez AI a v zastaralém jazyce, ale čas trhl oponou a svět se změnil. Dřív byla moje profese poměrně raritní. Že někdo programuje, to jste v podstatě neslyšeli skoro nikdy. Byla to výsada pár procent z těch, kteří ještě o desetiletí zpět někde seděli s pájkou a tvořili záhadné výtvory ze součástek socialistického podniku Tesla.
Dnes chce být programátorem každý, učí se to snad už od školky, neexistuje, aby projekt byl záležitostí jednoho člověka, jak jsem byl zvyklý. I jen nakonfigurovat vývojové prostředí je věda, kterou bez příručky, školení či zkušenosti nedáte. Jednoduchý svět zmizel, vše je komplikované a vyžaduje neustálé studování nových postupů, návodů, nástrojů a principů. Pořád něco konfigurovat a registrovat.
To by příliš nevadilo, kdyby se mi nezkazil zrak až natolik, že je pro mne mnohem snazší psát než číst. Doufal jsem, že v předdůchodovém věku a opotřebován už pojedu jen na setrvačnost a vystačím s tím, co umím. Tak to byl omyl. Změnilo se všechno. Vše se profesionalizovalo, i na obyčejnou spolupráci několika programátorů jsou dnes nové nástroje, se kterými se musí umět, i když jde vlastně o štítky a organizaci, firmy na to kladou extrémní důraz. Co člověk dělal v jednom, ve dvou, dnes je na to deset lidí a další tři je hlídají. Ti lidé tu jsou, školy je chrlí a všichni se nazpaměť učí slovíčka a postupy, aby udělali dojem a získali práci. Co na tom, že ve Wordu umí psát každý, ale knihu nenapíše skoro nikdo, protože na to nemá. Právě proto je programování rozděleno na dílčí procesy, které může zvládnout v podstatě kdokoliv. Jako když se staví z cihel. Je jen nutné znát nástroje, mít vzdělání, být natrénován a dát tomu ten čas.
Je inflace produktů, všechno má top design. Je bez šance i se sebelepším produktem na sebe ještě upozornit tak, jako v počátcích internetu. Záplava šumu pro platícího zákazníka je tak intenzivní, že reálně už o všem nerozhoduje vůbec kvalita, ale velikost firmy, obvykle korporace a její investice do reklamy a navázání na velké hráče. Je to jak změna z divokého západu na dnešní USA. Už nevytvoříte nic sami, co by si od vás koupilo tisíc firem, to prostě dnes nejde. K malým jdou jen totální riskéři a spořílci. Ti pak mají dost problémů sami přežít, tedy jako zákazníci nic moc a není jich mnoho. Ti nikoho neuživí.
Koncovým zákazníkům téměř nikdo z těch malých programátorů či tvůrců neprodává. Všichni sice tvrdí, jak jsou podnikatelé a jak se o sebe dokáží postarat, ale reálně jsou zaměstnanci, jen bez dovolené a na živnost a vlastní riziko. To, co jsem dělal donedávna já, od telefonování, přes prezentace až po programování výtvorů i úprav, to dnes už nedělá snad nikdo. Přestalo to dávat smysl. Velcí všechno převálcovali. Aby Leonardo vymalovával pokoje nebo si hrál na zedníka, tak to ne. Fandím si, ale ten princip zůstává. Abych si udržel kvalifikaci, museli by mne přijmout někde na ředitele nebo minimálně na šéfa týmu a to nikdo neudělá. Navíc nerad nosím sako a nesnáším porady. A do práce s docházkou a bez dobrodružství se mi také moc nechce.
Každý zákazník byl jiný. Neřídím, tedy pro mne vždy vyslali řidiče s vozem. Jednou to byl automobilový závodník, který dokázal na třista metrech od červené k červené na semaforech dosáhnout přes 120 km/h a vzápětí to zašlápnout na nulu. Po půl hodině jízdy se mi chtělo zvracet. Skončili jsme v areálu luxusních polozávodních aut, jak jinak. Jindy mne vezli zavalití týpci z Balkánu a cestou se stavili v lese a něco tam zahrabávali. Třeba se mi to zdálo a jen si byli odskočit. Ale vystoupit jsem nechtěl. Zbrojní průkaz jsem si začal dělat poté, kdy jsem navštívil podzemní provozovnu, která vypadala jak z retro filmů a kde se mluvilo pouze italsky. I Windows byly v italštině a já to prostě nedal. Každý další zákazník byl nové dobrodružství, nové požadavky, nová zajímavá práce. Několikrát jsem vedl prezentace i ve velkých bankách a objednali. A bez protekce. Byl jsem nejlevnější, nejlepší svého druhu. Zmetkovitost ve velké fabrice, aby dostali ISO? V pohodě. Na oboru nesejde. Domluvím se s každým. „NE“ neexistuje, orientuji se rychle. V jakémkoliv provozu člověk za půl hodiny pochopil specifické potřeby a pak to naprogramoval uživatelsky přívětivě, odladil, všem zjednodušil život a všichni byli dokonale šťastni.
Byznys byl postaven na tom, že každý dělal věci jinak. Každý měl své zvyky z různých zemí, kultur nebo prostě jen proto, že si to tak vymyslel. Unifikovaná řešení byla nedokonalá a často nepřívětivá a ta lepší příliš drahá. To se však za dvacet let změnilo. Dnes jede většina lidí i firem podle mustru, odchylky jsou v detailech a současná řešení opravdu bohatých a vlivných dodavatelů fungují již jako stavebnice a nahánějí klienty systémem bonusů a slev. Spousty „obchodníků“ vytrvale doráží na každého, kdo mi ještě zůstal a podbízejí se až za všechny hranice, aby dostali provizi. Jsou schopni chodit každý týden „Ještě jste se nerozhodl? Tento měsíc máme akci.“ Tomu konkurovat nejde.
Takže krach. Je po firmě. Posledních stopadesát věrných mi sice pravidelně telefonuje, ale když je poprosím o pětistovku na přežití, tak se ošívají. Jsou na tom podobně jako já a také řeší, jak to dosunout do důchodu a každá koruna v rozpočtu chybí.
Pokusy začlenit se do stáda a stát se součástí stroje v korporacích se nezdařily. A možná mohu být i rád. Tedy nyní stojím stranou, nikdo mne nechce, mám hlavu plnou dnes už nepoužitelných zkušeností a říkám si, jaká je škoda, že nejsem robot, že by někdo udělal formát a nakrmil mi do hlavy z flešky čerstvé nové znalosti a optimismus. Zařadil bych se znovu do procesu po boku mladších. Jenže to nějak nejde. A ten důchod je pořád ještě daleko.
Do toho se mi úplně mimovolně vtírají náhlé záblesky vzpomínek na doby dávno minulé, jak zřejmě probíhá degradace mozku, nabíhá Alzheimer nebo jiná radost a odumírají buňky se vzpomínkami. Ty se vynořují a jsou tak živé, jako by to člověk prožil včera. Nepotřebuji filmy, nepotřebuji video. Stačí si v klidu sednout, ono se zase něco vynoří.
Třeba je to tak správně, třeba je právě nyní fáze života, kdy už se nemám za ničím honit, ale obrátit svou pozornost a sílu úplně jinam. Začínám uvažovat, že bych si měl vybrat nějaké náboženství, víru, meditace. Něco, co mi umožní vnímat svět kolem sebe jen jako pomíjivé předpeklí, které je nepodstatné na mnohem důležitější a delší cestě. Moje babička kdysi v mém věku pověsila do jídelny na zeď kříž a svatý obrázek a začala chodit do kostela. A musím říct, že jí to pomáhalo. Minimálně věděla, koho má volit. Hlavně si nesmím vybrat víru, která je nepopulární. Aby mne nenutili obíhat vchody, zvonit na lidi a přesvědčovat je. Nebo v pyžamu tlouct na buben někde na náměstí. Asi budu konzervativní a křížek na zdi to časem vyřeší. Uvažuji, ve kterém koutku svého mini bytu zřídím tichou modlitebnu.
