Článek
Celý život jsem pracoval. Snažil se, vzdělával, makal na sobě, dělal kariéru, soutěžil a hřála mne každá pochvala šéfů, každý postup, každá nová firma, do které jsem přelezl, když se ukázalo, že ti předchozí mne mají za inventář a nepřidají a nepřidají. Když kamarádi měnili místo, přesvědčovali mne, abych šel do té další práce s nimi, že jsou na mne zvyklí a že společně to bude pohoda a práce bude radost a že sami se beze mne bojí, co tam vyfasují za šéfy a magory. Vždycky jsem to bral, že mám svou práci rád, že se těším na lidi, kteří tam jsou, že nejsem šéf, ale někdo, kdo kluky vede. Kdykoliv si sednu za jejich stůl k jejich práci a ukážu jim, že to dávám a že to dávám dobře a nejsem nějaký kecal a teoretik, jak se často stává. Když jsem se nudil, tak jsem namátkově vzal půl směny za někoho, kdo ještě nebyl top a ukázal mu fígle, jak se ta práce dělá dobře a zároveň se člověk nepředře.
Vždy jsem si pracoviště řídil sám a bylo to fajn. Kiks jsem měl jen v jedné větší firmě, kde v rámci stěhování někdo vymyslel, že budeme chodit do naší kanceláře a k našim strojům přes jinou kancelář, kde je jiný tým. Dodělával jsem si další vysokou, učil se programovat a mezitím hledal partnerku a byl jsem velmi zaneprázdněn. S kluky jsem měl domluvu, že nemají nikomu říkat, že za nás kompiluje data a dělá osmdesát procent práce můj nový program, který je sice napsaný naprosto nepřijatelným způsobem, ale pracuje a prudce zvýšil efektivitu. Namísto abychom do strojů a systémů ze zahraničí půl dne datlovali nesmysly, tak přes skener se zadáním toho, co máme dnes udělat, si to program všechno nabral, jen se zastrčily disky a spustilo se „vykonej“ a byl hodinu klid a stroje jely a byl to cvrkot. Za hodinu to zamrzlo, vyměnily se disky a zase play. Jelo to tak léta a s kolegy byla domluva, že nesmí nikomu říct, jakou mají flákárnu a že tři dny v týdnu budou dělat za mne. Čtvrtky jsem byl ve škole, v pondělí se mi nechtělo vstávat, tak jsem šel do lesa a měl pondělky volné a pátek jsem míval rande a hledal ideální ženu při procházkách a v kavárnách poblíž parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnes Výstaviště.
Všechno bylo fajn, dokud nás nepřestěhovali. Závist je strašná věc. Členové druhého týmu v kanceláři, kterou jsem musel vždy projít, začali komentovat můj příchod „A pán se zase uráčil přijít do práce“ a bylo vidět, že idea rovnostářství přežívá více než silně. Programovat z nich neuměl nikdo, schémata luštit je také nebavilo, ale sociálně zdatní byli a v práci vždy jako tým a po práci hospůdka stejný tým. Trumfovali se, kdo si za dobrý plat pořídí módnější automobil z druhé ruky. To neštěstí, když se jednou kolega vrátil do práce s tím, že má snad vymydleno v hlavě, ale fakt si nepamatuje, kde zaparkoval a nebo to auto zmizelo. Ano, zmizelo a s ním roční výplata. Já si mezitím poctivě šetřil na byt a kupoval ke svačině jen pět rohlíků a 7 deka salámu nebo rybí salát. Obědy byly za stravenky.
Pak přišly volby, kdy se měl naprosto demokraticky volit manager roku a zaměstnanec roku. Dostali jsme k tomu instrukce, že manager má být sociálně zdatný a být hodně vidět a být přítomen u všeho, kde se něco děje. Zaměstnanec roku by měl být ideálně někdo, kdo v práci i přespává v době svého volna. Zaujalo mne to. Byl jsem tehdy ještě hravý. Děvče, které by mne zaměstnalo praktickými věcmi a společenskými aktivitami, jsem neměl, a tak jsem se začal poptávat, co by lidi přesvědčilo, aby mi dali hlas jako zaměstnanci roku. Pomohlo, že jsem na síť dal psychotest, kde byla přímo tato otázka a kvíz i skore. Shoda byla jasná, všichni chtěli mít parkovací kartu. Elektronika mne bavila, oči ještě sloužily, na inzerát jsem sehnal hromadu poškozených karet s proužkem, rozebral kazetový magnetofon a z druhého tam posílal sekvenci z platné karty našeho managera, kterou jsem si na půl dne půjčil. Vznikla hromada karet, které vzbudily veliké nadšení až do doby, než se začaly automobily v areálu kumulovat příliš.
Pak přišel den volby zaměstnance roku. V klubu v posledním patře uprostřed Václavského náměstí se pořádala vánoční megaoslava a všichni jsme dostali příkaz od nejvyššího zahraničního šéfa, který byl rodinný typ, že se máme dostavit s partnerkami a manželkami. To byl problém. Poctivě jsem v rámci statisticky platného kvalitního výběru absolvoval každý týden jednu schůzku domluvenou minimálně dvěma dopisy, ale nevybavil jsem si nikoho, koho bych chtěl vzít do firmy na tuto akci a kdo by mi dodal potřebný lesk. Naposledy jsem měl schůzku s mladou policistkou, která mne lustrovala a opravdu chtěla číslo občanského průkazu den předem. Dívka o týden dříve byla příjemná a vzala mne do cukrárny, kde ji znali. Dostali jsme na společný talířek k jídlu jakousi žlutavou vanilkovou hroudu. Bylo to dobré, ale téměř nemluvila. Tehdy jsem ještě netušil, že to byl bonus a ne problém, ale bylo mi 24, člověk o životě nic nevěděl a ti staří si vždy nechají to podstatné pro sebe a jen řeší, že dřív bylo lépe, což jim člověk stejně nevěří.
Nakonec jsem poprosil kamaráda, který byl vizuálně podstatně atraktivnější než já, měl i velké silné auto, kterým dělal dojem až do chvíle, než mu upadl výfuk. Pomohl jsem mu tím, že jsem za něj napsal inzerát „Dva super kluci hledají dvě superholky“ a pak s Jéňou z vesnice objížděli diskotéky v okolí společně s dobrodružkami. Párkrát jsem za něj i telefonoval a dozvídal se „Všichni kluci říkají to samé, ale od tebe je to úplně jiné“. Jojo já věděl, že jednou skončím s duševní poruchou, ale netušil jsem, že to bude vyhoření a doufal jsem, že se mezitím stihnu zajistit a všechno vyřešit, ale to předbíhám.
Tedy tento kamarád mi doporučil dívku z venkova, která měla odvážný oděv i chování a byla hvězdou vánoční párty. Za mou kravatu mne tedy chytat nemusela, ale ta rozjásanost, do které se „položila“, byla fakt úžasná, že i starší chlápci z firmy, kteří tam tehdy byli, nás zvali ke svým stolům. Pak přišla volba zaměstnance roku. Nejvyšší ředitel se svými stodvaceti kilogramy živé váhy si stoupl na pódium až zapraskalo a začal komolenou češtinou, což měl být výraz vstřícnosti, vytvářet napětí před vyhlášením výsledků. Dozvěděl jsem se, že na počet hlasů jsem jednoznačně vyhrál. Ale že jsou i další kritéria, jako je názor naší šéfky personálního oddělení a docházka a loajalita k firmě a vítězem se stává… kdo jiný, než ten týpek, který je v práci z pilnosti od rána do večera a snad tam i spí. Když ho pošlete s výkresem ke kopírce, tak stihne oběhnout všechny šéfy, aby jim ten výkres ukázal a prezentoval se, i když ví houby a nic z toho, co je na tom papíře, nevymyslel. Tak jsem prohrál zaměstnance roku, pak změnili kódy ke kartičkám na parkování a pak si mne zavolala šéfka personálního a řekla mi, že si mám vybrat dárek na rozloučenou za patnáct tisíc korun a nechat jim fungovat můj program ještě rok a že odcházím dohodou a že mi dají všude dobré reference.
To bylo asi jedinkrát, kdy se úplně nezadařilo, do dalších prací jsem už docházel pravidelně a den co den, aby byli všichni spokojeni. Exceloval jsem na poradách, kdy jsem se po každé větší poradě, kde se řešily nějaké fatální problémy a člověk zjistil, čím kdo disponuje v hlavě, tak jsem se chodil vysmát na záchod, aby na mě nebylo nic poznat. To byly časy. Vzal jsem v úvahu poučení mého prvního šéfa kdysi z Tesly, který mi říkal „Jak to, že jste to vyřešil za půl hodiny. Víte, že na tom mohlo celé naše oddělení pracovat půl roku?“, tak už jsem podobné chyby nedělal.
Život šel dál a dál a důvodů k smíchu ubývalo. Nakonec to srovná každého, provokatéry, snílky i ty ostatní. Má první žena mne napomínala. „Když říkáš něco závažného, musíš se při tom tvářit vážně. Ne, že se budeš smát, ti lidé pak nevědí, co si mají myslet. A neberou to vážně.“ Můj oblíbený trik se sdělováním závažných skutečností jako vtipu, abych se vyhnul konfliktu, jsem pak nakonec musel opustit. Řekl jsem, co jsem chtěl a bez cenzury, všichni se zasmáli a za půl roku se divili, jak jsem to mohl vědět. A já nikomu nemusel nic vysvětlovat, zasmál jsem se pak ještě jednou.
Smích mne ale nakonec přešel. Doba se měnila. Závazky přibývaly, člověk byl ochočován a nakonec dělal to samé, co všichni kolem. Snílky a výstřední typy, kteří jsou ochotni jen pro radost a nadšení nebo aby se něco dělo, vyvíjet aktivitu, takové nikdo nechce, nikdo to neočekává, nikdo to nezaplatí. Vše je znormované. Vše je podle pravidel. Všechno se opakuje. U všeho lze poznat „dobře / špatně“ podle vzoru. Jak pravila moje kamarádka „Doktor, který nebude postupovat přesně podle učebnice, tak tě zabije“. Neříkám, že ne. Ale do světa šarlatánů a povrchních senzacechtivých manipulátorů podle mne nepatřím, do světa sucharů a kopírek ale také ne. Svět se mi začal vzdalovat, hravost vyprchala, postupně přišlo vyhoření.
Samozřejmě je to hodně o zdraví. Zírat hodiny z blízka do nekvalitních rozmazaných CRT monitorů v devadesátých letech očím asi moc nepřidalo. Být zavřený ve vydýchaných kancelářích nebo u strojů s těžkým ionizovaným vzduchem s příměsí ozónu také nic moc. Vzpomínám, jak jsem pracoval v bývalých socialistických ubytovnách, kde byl levný nájem a proto tam zahraniční firma obsadila čtvrt sídliště a tvářilo se to jako české „Silicon Valley“. A tak tam jednou zazvoní na mém stole telefon, zvednu sluchátko a z té škvírky mikrofonu vylezl černohnědý šváb půlkulatého tvaru, velký jako tehdejší padesátihaléř. Úplně jsem se z toho tehdy osypal, ještě že jsem to sluchátko neměl u hlavy. Člověk byl vystaven lecčemu, namáhal oči, hlavu, měl nepravidelné stravování. Smažená jídla ze sídlištních restaurací byla sice dobrá, ale transmastné kyseliny nejsou zdravotně nic moc. Zkrátka tělo je stroj a časem se opotřebuje a náhradní díly a údržba zatím vyvinuta pořádně není. Nevím jak ostatní, ale dnes se belhám, vidím rozmazaně a brýle to neřeší, hned se unavím, nadšení někam zmizelo a všichni mě štvou.
Přicházelo to plíživě. Nejdříve jsem zjistil, že každodenní docházku do práce od osmi hodin fakt nedám. Pak jsem si uvědomil, že mi minimálně polovina lidí, které v práci musím potkávat a jednat s nimi, že mi fakt nesednou a dobrovolně bych se s nimi nikdy nebavil. Pak jsem zjistil, že ta práce je vlastně zbytečná. Že jde jen o ty papírky a číslíčka, které mi dají, ale že dříve či později firma zkrachuje nebo ji převezme jiná. To, na čem jsem dělal, i kdyby to bylo sebelepší, tak nakonec stejně přijdou inovace a vymění se to za něco nového. Je to strašně pomíjivé. Kdybych byl kameník na hřbitově, má práce by dávala větší smysl a měla delší trvání. To, co dělám, je prostě spotřebka a všeobecně se to bere tak, že za svůj život dostanu nějaké poukázky na jídlo a na bydlení a měl bych si včas koupit lopatu a hrobové místo, abych, až to přijde, nemusel být rozprášen na obecní loučce za hřbitovem. Jediná odměna a zpestření je dovolená, ale i ty mne postupně přestaly bavit.
Vše mi přijde nesmírně unifikované. Tlačí se do mě, co mám mít rád, jak trávit čas, co je to úspěch a kdy jsem borec. Totální prozření se u mě dostavilo na jedné z dovolených, kde se hrála hazardní hra poker a já si uvědomil, že snad ani nejsem člověk a nebo ti kolem mě nejsou lidé. Šokovalo mne, jak se všichni naučili ty průpovídky typu „Fůl haus“ a asi dvacet dalších a se strašným štěstím prožívali totálně nudnou a zdlouhavou hru, která třeba mě nedávala vůbec, ale vůbec nic. To je štěstí? Tohle jsem si zasloužil a takhle mám žít?
Rodinné akce a návštěvy známých mne vyčerpávaly. Najednou jsem si uvědomil, že než si namáhat mozek zajímavými tématy, která bych nadhodil a pak poslouchat reakce, které si mohu přečíst v každých novinách nebo slyšet v každé hospodě, tak že je lepší být sám a žít si ve své hlavě. Člověk si těch lidí váží, ale chybí mi tam obvykle jakákoliv informační přidaná hodnota. Něco, čím bych se mohl inspirovat, něco poučného, co jde použít. Něco, co dává smysl a čemu je dobré se vyhnout a pamatovat si to, třeba jako, že plynový kotel se nesmí vytáhnout ze zásuvky na půl roku, protože sroste čerpadlo. Ale to říkám já, ostatní povídají, co slyšeli a četli v novinách, všichni stejné neužitečné věci. Prostě, když už se soustředím, tak chci slyšet informace, které nejsou jen stokrát recyklovaný šum a vzájemná pohlazení, že se vypovídáme a posloucháme. Ano, pomáháme si. Ano, mám ty lidi rád a vážím si jich i toho, jaký dokázali vést život a že také dosáhli za celoživotní dřinu a přemáhání se na barák se zahradou jako já, kousek od lesa. Ale úplně mi stačí si sednout kdykoliv a kamkoliv a představit si, že přišla návštěva a jen si odehrát obvyklé dialogy v hlavě a nemusím být reálně přítomen. Prostě jsem znuděn, nevidím nic nového, všechno mne otravuje, unavuje. Samozřejmě je to můj problém. Ale řeším ho tím, že jdu jinam, než kde mne to drtí.
Jediné, co mne občas potěší, je nápaditý film, který obsahuje humor a naruby přetočená klišé. Dříve, než se mi zkazily oči, tak také potěšily knihy, kde třeba Bulgakov a jeho „Divadelní román“ člověku zprostředkoval něco, co se dá nazvat propojení v čase. Ten člověk je dávno mrtvý, ale měl co říct a popsal to tak, aby to náročnějšího čtenáře nenudilo a vše je mezi řádky. Ta ubohost nepochopeného. Ta marnost. Konečně to někdo úplně nádherně popsal. Člověk pochopil, že to není vykonstruováno pro zábavu, ale že je to vzkaz v časové kapsli. On to sdílel, aby někdo další jednou věděl, že není sám. Tak tenhle pocit jsem už dlouho nezažil. Dnes jsem sám a mám syndrom vyhoření.
Znal jsem jednoho, který ho měl taky. Úspěšný podnikatel, podle všech kritérií se mu život povedl. A on mi pomáhal s rozvaděčem na chalupě a u toho doslova brečel sám nad sebou, jak jsou všichni lepší, všichni se mají lépe, všichni berou velké platy, jen on přežívá, nikdo ho nemá rád, rozpadá se mu manželství, všechno je špatně a měl takovou depku, že jsem na něj před 12 lety soucitně koukal a říkal si „Kdo mu to hergot udělal? Je zdráv, funguje, všechno má, proč se neraduje? O co jde?“ A on to byl syndrom vyhoření.
Možná je to nakažlivé a má to dlouhou inkubační dobu, ale spíše bych řekl, že je to o určitém věku, o dlouhodobém stresu, o tom, že člověk dělá věci, které ho netěší, a má kolem sebe lidi, kteří ho nepodporují a nechápou. Je jedno, jestli v práci, doma či jinde, ale když to trvá dlouho, člověka to semele. Základní příznak je vyhýbání se lidem. Ale když je člověk introvert a celkem náročný na komunikaci, tak se nejde divit, že není obklopen houfem rozjásaných povrchníků. Já měl vždy dva tři kamarády a mám je v podstatě celý život. Kamarád, který měl z náročné práce kdysi tik, tak bral po nějakou dobu tablety, tuším, že to byl „Defobin“ a po nich se z mého pohledu hodně zjednodušil. A jako vedlejší účinek přišlo to, že i když to byl notorický samotář, tak začal být obklopen spoustou známých, kteří ho vyhledávali, že je vtipný a úžasný a je s ním legrace. Tím, že byl trochu asperger, tak mu dost věcí nedocházelo a jeho neobvyklé reakce na věci, „které jsou každému jasné“, působily jako velmi dobrý a originální vtip. Nikdo netušil, že on opravdu netuší a že nejde o ironii, ale o nepochopení. Kolega krabičku tablet dobral a zase se stal uzavřeným a přemýšlivým a ti všichni lidé někam zmizeli. Zábava skončila.
Já nevím, zda by mi krabička něčeho pomohla. Zkrachovala mi firma, protože se svět změnil. Zkrachovalo mi manželství, protože jsme se oba změnili. Zkrachovalo mi zdraví, protože přišlo stáří. Včera jsem byl na kurzu moderního programování a zjistil, že se dokážu soustředit jen jednu hodinu, šedesát minut a dost. Dojde nějaká chemikálie v mozku, která je tam jen díky tomu, že se člověk opravdu dobře vyspal a spal skoro dvanáct hodin, aby byl vůbec schopen něco řešit. A oni tam tahají dráty, okecávají úvod přednášky a ve chvíli, kdy jsme se dostali k objektovému programování, tak byla hodina pryč a já si uvědomil, že dál už tam sedím úplně zbytečně. Tupo. Nemá to cenu. Druhou polovinu lekce absolvovat jindy bohužel není možné. Tedy nyní mám stavět na něčem, co do hlavy nedorazilo. Tak to hledám na netu a bojím se další hodiny kurzu za týden. Strašně mi chybí to nadšení, ten bystrý zrak, ten optimismus, ta víra, že věci dávají smysl.
Půjdu se projít do lesa. Procházky a spánek jsou jediné dvě věci, které mi ještě pomáhají. Potřebuji to doklepat do důchodu a nebýt úplně mimo. Ale cítím se tu být zbytečný, zkusil jsem dva další pracovní pohovory a fakt mne nikdo nechce. Já se jim vlastně nedivím. Do mladých kolektivů nepasuji. Když řeknu, že můj denní výkon hodně záleží na tom, jak se předtím vyspím a že se pokouším řešit to melatoninem v tabletách a regulovat spánek, tak se personalista nějak ošíval. Když na mě vyprskli nějaké „frejmworky“ a „džavu“, tak jsem si uvědomil, že si musím jasně doplnit vzdělání, otázka je, zda to za to stojí.
Na stole mám suchý chleba nakrájený na spoustu malých tenkých plátků, který vysychá, až to chřupe. K tomu převařenou vodu z olověných trubek z chudinského mini bytu, tři pidi jahodové jogurty koupené ve slevě a rozvařenou rýži s instatním bujónem. A takhle žiju. A utíká to. Před chvílí bylo o půl roku méně. Přijde mi, že se čas nesmírně zrychlil, jak v nějakém filmu. Od víkendu k víkendu to trvá jeden den. Možná, že to divné vnímání času také patří k vyhoření. Fakt nevím. Ale budu odpočívat a jsem rozhodnut se toho důchodu dožít. Hlavně hodně spát.
Škoda, že není nějak ošetřeno, že někdo odpadne v sedmdesáti a jiný už v 56 jako já. Bůh to vidí, ale posudkový doktor od sociálky těžko. Nedostanu ani vindru. Musím to nějak sunout dál po pracáku, brigádách a z úspor. Ale dům prodat nechci. Je to jediný reálný výsledek za celý život, který po mě zbude.
Zdroj:
https://www.vzp.cz/o-nas/aktuality/syndrom-vyhoreni-prichazi-nenapadne-ale-nici-dusledne
