Článek
Tak jsem si přečetl, jak mi zase někdo přišil na základě mého upřímného textu diagnózu a přidal nálepku. Kupodivu to nebylo jen klasicky v diskusích, kde je každý druhý psycholog a někoho někam rád zařadí a sám se na sebe do zrcadla nepodívá. Tentokrát na mne vybafl článek, který se mne snaží přesvědčit, že 56 let je ten správný okamžik, kdy začít studovat vysoké školy, pracovat v oborech, které jsem dosud neznal, a jak začít svůj život měnit a prožívat svůj sen.
Nic proti tomu, kolik lidí, tolik názorů. V diskusi pod článkem o tom, jak je nepříjemné absolvovat pohovory, se jakýsi „důchodce“ kasal tím, že je mu 72 a jak pracuje na plné pecky, prosperuje a našel si ženu o 25 let mladší a za ní se bude stěhovat do jiné země a jak nic není problém a svět je úžasný a jak opovrhuje těmi, kdo si stanovují nízké cíle. Sice mu pod to někdo napsal, že je dobrodruh, ale základem přístupu ke každému je respekt k odlišnosti i zkušenostem. Pak také vědomí, že flame je všudypřítomný a skutečný věk není jak ověřit.
Ohledně diagnóz. Každý mozek má dle mne svůj specifický roztok, ve kterém je naložen a režim, ve kterém jede. Někdo má serotoninu a dopaminu více, jiný méně. Pokud je někdo náturou riskér, tak těžko bude chápat opatrného. Pokud je jeho stylem klást si nízké cíle, tak může prožívat své úžasné zaměstnání třeba i na té vrátnici, proč ne? A pokud je někdo extrovert a cestovatel, což je případ autorky, která můj postoj sepsula na deset odstavců a onálepkovala diagnózou, tak jen těžko pochopí někoho, kdo dělal na help lince a půl života měl šrumec s živými klienty z nejrůznějších částí společenského spektra. Jsou o tom mé starší články a opravdu lidi zrovna moc nemusím, protože po setkání s padesáti tisíci osobami už jsem skutečně viděl skoro vše. Jo potkat někoho originálního, kdo není pozér ani přibližná varianta někoho jiného, to se občas poštěstí a za to jsem rád. Ale nestává se to často.
Že se lidé a jejich chování, myšlení a způsoby rozhodování při tisících setkáních opakují a lze o tom napsat knihu, asi nikoho nepřekvapí. Stačí si podle mne přečíst Švejka. To je stížnost na společnost a soužití s lidmi jak vyšitá. Všichni se tomu smějeme, ale strážníka z Putimi už asi každý v životě potkal. Stejně tak setkání se sluníčkovou žačkou z první lavice s předpisovými názory a povinným optimismem mám za sebou již mnohokrát, tedy mne nic nepřekvapuje.
Na druhou stranu diagnóza vyhoření je zajímavá věc a není radno ji podceňovat. Myslím si, že s věkem či pracovním či rodinným tlakem hrozí stále více. Obecně by mělo být řešení omezit stresory, odstřihnout se od problému a začít chodit na pocházky, relaxovat, hodně spát. Prostě restartovat. Aby mohl člověk podávat výkon, potřebuje odpočinek a potřebuje, aby jej práce bavila. A právě o tom byla hlavní myšlenka minulého článku. Ne o lenosti, ani o syndromu vyhoření či nesnášení lidí.
Mou vizí pro práci v blízké budoucnosti je individuální přístup. Jak ve vzdělání, tak v práci, tak všude. Dříve na to nebyly kapacity, učilo se ve třídách a ne na internetu. Pracovalo se ve fabrice či v kanceláři, rozhodující byl počet židlí a počet šéfů či vyučujících. Nic z toho dnes neplatí a fungujeme postaru jen ze setrvačnosti a podle mne docela hloupě. Hlásit se na vysokou školu. Dělat přijímačky. Být neustále prověřován. V práci na pohovorech řešit, zda je člověk pozitivní osoba a zapadne do dynamického týmu. Vždyť jsou to nesmysly. Proč mi nepřijde na počítač úkol a termín, dokdy jej mám vyřešit a místo plkání se nehodnotí to, o co by mělo jít, tedy o výsledky. Jsi lepší než všichni ostatní, jsi přijat, pošleme ti další úkol a na konci měsíce peníze. Proč to tak nejde? Proč se řeší všechno ostatní jen ne to, o co by mělo jít? Někdo na pohovoru bude zkoumat, jakou slohovku odevzdal truhlář či uklízeč a jakou má praxi. Proč se místo toho nechce předvést jeden pracovní den či konkrétní úkol a pak se nevyhodnotí, kdo je nejlepší a koho chceme? Proč si lidé pořád vymýšlejí práci navíc a další a další škatulkování, které jen žere energii všem a s realitou nekoreluje? No nic. Už jsem si zvykl.
Když tedy připustíme, že systém nějak fungoval i před technologickou změnou, kterou je příchod umělé inteligence i digitalizace, že bude zase třicet let trvat, než se posune od středověku a do té doby se pojede postaru, tak proč neudělat inovaci alespoň postaru. Když je někdo napůl slepý nebo má jiné problémy, jsou tu chráněné dílny, masážní centra a další státem podporované možnosti uplatnění. Proč tedy neexistují pracoviště, kde by se zohlednilo, že část starších lidí chce klid, předvídatelnost práce a minimum stresu?
Někde jsem četl, jak zbohatlík vybíral asistentku a ta to vyhrála tím, že hlásala, že je ochotna dlouhodobě vystoupit ze své komfortní zóny. A přesně o to tady jde. Lidově se tomu říká mučení. Tlak. Je to něco jiného ve dvaceti a něco jiného před šedesátkou. Copak je skutečně nutné, aby všichni lidé byli stále pod stresem? Je tohle ta nejlepší vize zaměstnání a uplatnění? Vždyť většina systémů a to úplně všech na světě i v přírodě jede víceméně stereotyp. Nikdo neříká, že má být ubíjející. Nikdo neříká, že je problém se cokoliv učit. Ale ty tlaky, kdy postavíte vedle důchodce dvacetiletého a nutíte oba fungovat stejně „flexibilně“ a hodnotíte je stejným metrem, to považuji za holý nesmysl a masochismus pro každého, kdo toto akceptuje.
Všude začínají kvóty na gender, na všechno možné, ale to, že se lidé odlišují věkem, toho si zřejmě zatím nikdo nevšiml. Možná jsou lidé, kterým se nezkazil zrak a vidí jako ostříž, ale třeba u mne je to ohromný posuv. V důsledku se spousta činností, které byly dříve snadné a člověka těšily a dělal je jen mimochodem, tak najednou je vyplnění lejstra ručně dřina, jako udělat dvacet kliků, prostě ostření, mhouření a někdo má dobré brýle, u jiného to brýle neřeší. Ale invalidku vám na to nikdo nedá, do té práce musíte. Jen tím chci říct, že to hulákání nadšenců, ke kterým byl osud laskavý a nemají žádný problém a jsou vitální a vše jim funguje jak ve čtyřiceti, tak je sice chápu, ale oprávněné to rozhodně není. Čím více někdo namáhal při své profesi oči, záda, nohy, prsty, tím spíše má již v tomto věku problém a je částečně paralyzovaný opotřebením. Tak to prostě je. A jak jsem říkal, dokud vám nechybí noha, jste pro doktory zdravý a že vám stejná práce trvá 5× déle a jste z ní vyřízeni, to je čistě váš problém. Ale právě v tom spočívá specifikum seniorů.
Vždy v diskusích čtu ty silácké řeči lidí, kteří jsou zdraví jako řepa a neustále se mi potvrzuje, že „sytý hladovému nevěří“. To, o čem píši a konkrétně to tam vyjmenovávám, že se kazí zrak, rychleji se zapomíná, výkonnost klesá, chyby jsou častější a nové situace se pomaleji vstřebávají, tak to neplatí pro všechny, ale do těch 65 se k tomu podle mne drtivá většina dosune. Mé články jsou stížnost na systém, který ignoruje fakt, že když vyhlásím, že se bude pracovat do sta let (nadsázka), tak k tomu má také udělat podmínky. Pointa je „nenechat se mučit“.
Pokud přijdu do práce, kde mne postaví do řady s čerstvými absolventy, kterým je dvacet let, tak mi to přijde až komické. Já mám jiné kvality než oni a jiné slabiny než oni. Pokud lezu do systému, který tato fakta ignoruje, tak je podle mne systém vadný. To není moje chyba, nade mnou vládne příroda. Já jsem definován z hlediska věku a omezení danými opotřebením a mou DNA zcela jasně. Ale proč mne systém nutí si hrát na to, že je mi dvacet a znovu začínám? V tolika letech? Já mám co předat, ale oni to nechtějí. Pokud jsem z ulice a nejsem ničí, dostanu tu nejhorší práci a na ní jsem s nejrůznějšími zoufalci, kteří do toho také spadli. Bez ohledu na věk.
Tedy píši o tom, že pokud zpracovávám zelí, tak ho nenarvu do linky na mák. A moje zkušenosti s pracovními pohovory jsou v tomto ohledu tragické. Můj zážitek skoro před rokem stojí za to.
Pozvali mne a za tři dny jsem již seděl na recepci a měl na sobě připnutou kartičku návštěva a čekal, až vyprší akademické zpoždění 10 minut, než si na mě udělají čas (první pohovor minule začal na minutu přesně, ale to byl nižší management). Přichází nádherná blonďatá usměvavá štíhlá sekretářka a pan ředitel mne čeká. Vejdu. Koukám na místnost velkou jako ta, ve které jsem minule viděl 14 lidí, uprostřed dlouhý stůl, v rohu relaxační lůžko, otevírací okna mířící do osvětlených prostor a vítá mne usměvavý chlapík o cca osm let mladší než já. Vedle něj nějaký jeho zástupce, spíše postarší a pak klučina, který se mnou měl předchozí pohovor. „Pán by měl nastoupit od prvního,“ říká kluk. „No to jsme rychle hotoví, to tu pak nemusíme být.“ říká ředitel. Kluk omluvně sklopí oči. Všichni tři si proti mě sedli, ředitel si vzal do ruky můj životopis, který viděl zjevně prvně a začal to luštit.
Udělal jsem pekelnou chybu, že jsem byl naladěn na přátelský formální pokec, byl jsem rád, že konečně potkávám své vrstevníky a neuvědomil jsem si, že jsem již dvacet let nemusel nikomu podlézat a nebyl jsem v roli té povinně servilní nuly, která přišla s prosíkem škemrat, zda by se nad ní vrchnost neslitovala a nepřijala ji za almužnu s tím, že ji může příští tři měsíce kdykoliv bez důvodu vyhodit a na konci roku při smlouvě na dobu určitou opět před prodloužením. Byl jsem v rozpoložení, kdy jsem čekal, že proti mě sedí chlap s nadhledem, který se mnou popovídá o tom, co jsem dělal posledních dvacet let a jakou mám praxi a půjde o přátelský pohovor plný vzájemné úcty, kdy je jasné, že na pozici mám a spíše mne chce někdo s rozhledem více poznat, aby znal můj potenciál.
To jsem zase v očekávání přestřelil. Zkuste si vždy představit to nejhloupější a nejtuctovější viz Occamova břitva a neuděláte chybu. Jede se rutina, nikdy se nebude někdo zabývat individualitou a co se liší, to je ke škodě a ne k užitku. Vůbec nechápu, jak mě mohlo napadnout, že někdo bude vnímat jako úspěch, že jsem dvacet let nepotřeboval nikde fasovat peníze, jen jsem je odevzdával a makal a našlo se dost lidí, kteří uznali mou práci za natolik kvalitní, že mi za ni své vydělané peníze dobrovolně dali. No tak to jsem ulít.
„Čtu tady ČVUT FEL 2 roky. Co se stalo?“
Vždyť to bylo v roce 1989, proboha co to tady řešíme? Já přišel nabídnout praxi, zkušenost, fakt, že je to poprvé, kdy měním práci a doteď jsem se dokázal uživit bez problémů celý život sám. Chci ji předvést výsledky a ony je zajímají papíry. Jsem v pozici toho dvacetiletého kluka, na které je pan ředitel zvyklý.
Psal se rok 1989. U poloviny zkoušek se zkoušelo něco, co se neučilo. Protože byla revoluce a demonstrace. Někdo zamkl zevnitř dveře od školy (budovy na Karlově náměstí), napsal na dveře na papír, že přednášky nejsou a nešlo jít dovnitř. Tak se šlo zase domů nebo na kolej. Ale zkouškové období a zápočty a zkoušky, to všechno bylo tak, jak má být. A to je hlavní. Mám tohle vyprávět tomu řediteli, kterému tehdy bylo 14 a nic o tom neví?
Probrala se škola, pak každá věta životopisu a nakonec otázka, na co byste se zeptal. Všechno jsem věděl od toho kluka, který vedl první pohovor, plus s googlem umím, nebylo, na co se zeptat, to až tak po týdnu, po dvou a možná ani raději ne. Znovu se po mě chtělo, ať se na něco zeptám. Měl jsem podlézat, mělo mne strašně zajímat, jak co právě v tomto podniku dělají, jak jsou úžasní a jedineční. Jenže já si už při prvním pohovoru prohlédl, že prostě nic extra nevidím. Rozhled mám. Tak na co se mám ptát. Řekl jsem jim jen, že se těším (na pravidelnou mzdu).
Trošku vykolejila na začátku pohovoru věta s despektem „Takže vy jste živnostník?“ Hmm… zaměstnanec je víc, já vím.
Rozloučili jsme se: „My se vám ozveme.“
Druhý den nic. Další den nic. Za týden nic. Za měsíc nic. Poslal jsem mail a nic. Tak asi nic. Co jsem čekal, že?
