Článek
Deset let před důchodem není stařecký věk. Není to ani tak málo roků, aby je mohl člověk prožít v pekle, nebo aby nad nimi mohl jen tak mávnout rukou a zahodit je. Dokonce to není pozdě ani na změnu kariéry, na rekvalifikaci nebo zcela nové studium, na kurzy a jiné aktivity, které člověku umožní začít dělat něco, co do té doby nedělal. Doba se mění stále rychleji a pracovat celý život v jednom jediném oboru a ve stejné profesi, bude brzy raritní.
Pokud jsme zdraví, je vše jen o naší chuti a odhodlání. Často se setkávám s názorem, že „přece se v padesáti nebudu něco učit…“ Proč ne? Je snad lidský mozek v tomto věku neschopen dalšího vzdělávání? Rozhodně ne. Je přece úžasné a osvěžující naučit se něco nového a mít šanci něco nového si vyzkoušet. Předpokládá to však, že má člověk chuť. Chuť na sobě pracovat, chuť učit se, chuť zkoušet, chuť potkávat nové lidi, nové situace, nové problémy a také nová řešení. Prostě mít chuť žít. Když ji ale člověk nemá, je to průšvih. A kromě toho, může to také být „deprese“ nebo „syndrom vyhoření“. Nebo někdy lenost. Nikdy to ale není normální.
Nová kariéra? Plnit si sny?
Sama vnímám životní etapu mezi 55 a 65 roky jako čas pro plnění si snů. Děti už jsou dospělé a samostatné, člověk má „na starosti“ jen sám sebe. Pohoda. Může jít o posledních 10 let, kdy jsme ještě v kondici, tak bychom toho měli využít.
Ve 49 letech jsem si vystudovala druhou vysokou, prostě proto, že jsem měla chuť poznat další obor. V 54 letech jsem zahájila doktorské studium. A jsem nadšená! Poznávám a učím se nové věci, rozšiřuji si obzory.
Kamarád v 58 letech začal studovat medicínu. Když měl nastoupit do důchodu, nastoupil místo toho jako absolvent do nemocnice. Splnil si sen, který si dříve splnit nemohl. Nikdo se mu nesmál. Proč by nemohl?!
Mnoho mých přátel a kolegů se v době 10 let před důchodem učí nové jazyky, nebojí se rekvalifikací a mají radost, když vidí, že jim to stále dobře pálí. Na západ od našich hranic je další studium v tomto věku běžné. U nás až příliš často slyším: „Zbláznila ses? Něco se v mým věku ještě učit?“ To se pak ale nesmí generace X (narozeni 1965–1976) divit, že se na ni zaměstnavatelé občas dívají skrz prsty. Ono totiž zkušenosti jsou pěkná věc, ale pokud není člověk ochoten nabírat zkušenosti nové a učit se, dlouho s těmi svými „letitými zkušenostmi“ nevydrží a k užitku nebude. Zejména do budoucna ne, protože vlivem nových technologií se bude pracovní trh velmi rychle měnit. Nebude trvat dlouho a začnou mizet profese, které lidé dělali po většinu svého života a bude poptávka po zcela nových profesích. Kdo nebude ochoten změnit v padesáti směr, ten bude mít problém.
Dříve pětapadesátník věděl, že už to má do důchodu tzv. za pár. Žena, která měla dvě děti a splněné odpracované roky, šla do důchodu v 56 letech. Mohla tedy v pětapadesáti prohlásit, že už nemá smysl, aby se něco nového učila. Dnes ale taková pětapadesátnice ví, že půjde do důchodu za 10 let a 4 měsíce. Trochu dlouho na to, aby žila ze sociálních dávek a byla neustále „na pracáku“.
Příznaky vyhoření
Při četbě článku „Je mi 56 a sedím doma…“ mě mrazilo. Ne z toho, že autor už nemá do ničeho chuť, ale spíš z toho, kolik příznaků syndromu totálního vyhoření v textu najdeme. Tohle už není jen obyčejná nechuť nebo snad chvilková lenost. Autor v podstatně nesnáší lidi (rozhodně v tuto chvíli), nestojí o kontakt s nimi a zdá se, že ho jakýkoliv kontakt s lidskou společností vyčerpává. Nejsem psychiatr ani terapeut a nedokážu posoudit, zda se může ze syndromu vyhoření dostat člověk sám jen tím, že se prostě odstřihne od světa. Proto jsem nahlédla do odborného článku, kde se praví, že „Stresová porucha totiž většinou neodezní sama od sebe. Intenzita negativních pocitů vzrůstá, zdroje psychické energie se vyčerpávají čím dál více, což postiženému člověku znemožňuje, aby se tohoto emočního bludného kruhu osvobodil sám.“
Samozřejmě by byla třeba přesnější odborná diagnostika, aby se ukázalo, zda pisatel skutečně trpí syndromem vyhoření, nebo jestli možná nejde o nějaký jiný psychický problém, který se projevuje naprostou nechutí k práci a k životu. Autor nežije, ale přežívá a jen těžko věřit, že je s takovým způsobem existence spokojený. Pokud je stav, ve kterém se nachází, diagnózou, potřebuje odbornou pomoc a vyléčení by mu mohlo z přežívání opět udělat život. Pokud o diagnózu nejde, pak nezbývá, než konstatovat, že každý je svého osudu strůjcem. Věk není stigma ani nevýhoda. Dnes a denně to dokazují lidé, kteří i v tomto věku zaměstnání běžně mění a s problémy najít práci se nepotýkají. Bez vlastní chuti a snahy to ale nejde.
Zdroje:
