Článek
Vdávala se už jako devatenáctiletá a vlastně moc netušila, proč to udělala. „Asi kvůli rodičům,“ myslí si dnes Jana. Ti ji totiž tlačili, aby se usadila a „nelítala“ pořád někde po světě. I když měla své vlastní plány, nakonec jejich naléhání podlehla i proto, že neměla vlastní zázemí a na rodičích byla víceméně závislá. „Vím, že to byla chyba. Jenže já si myslela, že se s manželem odstěhujeme někam hodně daleko a konečně budu mít svým způsobem svobodu. Jenže jsem se spletla.“
Jejím vyvoleným se nakonec stal o patnáct let starší majitel rozsáhlého statku, který však bydlel jen pár vesnic od Jany. Takže žádná svoboda. Neustále byla pod dohledem rodičů, nově pak i manžela. „Kdo to nezažil, neumí si to představit. Chtěla jsem se odpoutat od zvyklostí, které praktikovali naši. Jenže mi to jaksi nebylo umožněné. Takže jsem se plácala v manželství, ve kterém jsem být nechtěla.“
Bylo to úplně jiné
Měla jedinou kamarádku, která ji držela nad vodou. Když k ní loni před létem dorazila na návštěvu, „zpracovala“ jejího manžela, aby svolil k dámské jízdě v Tunisku. „Těšila jsem se jako malá holka. Tolik let jsem nikde nebyla. Když nad tím přemýšlím, tak vlastně nikdy. Alespoň ne takto sama, bez dozoru.“
Stalo se tedy to, co zřejmě muselo. Jakmile Jana „zavětřila“, že si může dělat v podstatě co chce, využila toho. „Samozřejmě jsem se tam hned první den chytla partičky mladých lidí. Byli místní, to jsem si vždy přála. Malovala jsem si, že mi ukáží věci, které turisté nevidí.“ A dá se říct, že se jí to vlastně splnilo. Jmenoval se Hasan a byl opravdu moc okouzlující. Natolik, že mu Jana podlehla po pár hodinách.
Následující dny byly z jejího pohledu ohromné. Nikdy nezažila, aby se jí chlap takto dvořil, byl k ní pozorný a dělal vše, co jí na očích viděl. „Doma to byly v podstatě jen příkazy a práce. Od nevidím do nevidím jsem dřela na statku a večer padala do postele. Tohle pro mě bylo jako sen.“
Měli by ně mě právo
Mladá žena si užívala každý moment, každý den i noc. Jenže si neuvědomovala, že kultura Tuniska je jiná. Navíc neviděla, že Hasan vidí jejich románek jinak. „Chtěl si jen užívat, ale já naivka se zamilovala. Když jsem mu řekla, že bych tam s ním chtěla zůstat, byl dost vyděšený. Tvrdil mi, že to není život pro mě, že bych nebyla šťastná a tak. Já mu samozřejmě nevěřila, myslela jsem si, že se mě chce jen zbavit.“
Aby jí Hasan dokázal, že to myslí vážně, následující den přivedl kamarády. Ti všichni jí začali tvrdit, jak je život v Tunisku těžký, jak jejich ženy musí dělat to či ono. „Hučeli to mě obstojně, to se musí nechat. A když jsem pořád neposlouchala, tak se jejich chování změnilo. Jak tam stáli, tak mi řekli, že kdybych byla ženou jednoho z nich, ostatní by na mě měli také právo. Jinými slovy mohli by se mnou spát, kdy by se jim zlíbilo. A to už mě samozřejmě vyděsilo.“
Jana nakonec z Tuniska odcestovala. Vrátila se ke svému životu na statku, ale ne na dlouho. S manželem se rozvedla a konečně se odstěhovala někam, kde ji nikdo nezná a kde má svůj klid, po kterém tak toužila.
