Článek
Jako malé děti nastupujeme do první třídy plní očekávání a těšíme se na to, co všechno se naučíme. Jenže každé dítě je jiné. Některé se narodilo o něco dříve a potřebuje více času, jiné zase nedokáže celé hodiny soustředěně sedět v lavici, protože potřebuje přirozený pohyb. Všechny tyto individuální rozdíly zásadně ovlivňují školní výsledky. A právě zde začíná hluboký systémový problém.
Systém našich základních škol zůstává bohužel již po desetiletí v podstatě stejný. Ignoruje přirozenou odlišnost mezi dětmi a je rigidně zaměřený na okamžitý výkon a tabulky.
Brzy po nástupu do školy tak přicházejí první problémy s učením. Radost z objevování světa se vytrácí a střídá ji neúprosná soutěž o to, kdo bude lepší. Jedničkáři jsou neustále chváleni a dáváni všem za vzor. V dětech, kterým učení z různých důvodů nejde tak snadno, to časem začne vyvolávat pocity vzteku, viny a méněcennosti. Chybí jim totiž pozitivní pozornost – taková, kterou automaticky dostávají spolužáci s dobrým prospěchem. Za trojky se v naší společnosti nechválí. Trojka přece není dobrá známka, je to šedý průměr, který dítěti podprahově sděluje, že není dost dobré.
Děti jsou bystré a velmi rychle vycítí nepsaná pravidla hry. Vnímají chování učitelského sboru, který často vědomě či nevědomě straní těm, co mají bezproblémový prospěch a doma tráví hodiny nad učebnicemi. Sami jedničkáři tak brzy dojdou k závěru, že jejich společenská hodnota je vyšší než hodnota těch s horšími známkami, a začnou se k nim podle toho chovat. Získají pocit, že právě oni mají ten správný intelekt a že na nich stojí celá budoucnost společnosti. Učitelé je v tomto nastavení nenápadně utvrzují, jako by známky na základní škole byly stoprocentním ukazatelem šťastného a úspěšného života.
Jak jdou léta dál, děti se slabším prospěchem začínají v plném rozsahu chápat, že pro systém nejsou hodny pozitivní pozornosti. Začínají se cítit méněcenné. Škola jim dává najevo, že s těmito výsledky v životě nic nedokáží, což vede k logické reakci – ztrácejí veškerou motivaci a škola je přestane zajímat. Jediné, co jim zbývá, je boj o pozornost, a to klidně i tu negativní. Začnou v hodinách vyrušovat a rezignují, protože je systém nálepkoval jako hloupé.
Tento tlak přirozeně deformuje i vztahy v kolektivu. Třída přestává držet spolu. Vznikají elitářské skupinky „lepších“ žáků, kteří si vůči těm slabším občas dovolí věci, které by jim procházet neměly, protože vědí, že za nimi učitelé stojí. Slabší děti pak zažívají ponižování nebo posměch za známky, a nemají nikde zastání. Pokud se ohradí, paradoxně mají u učitelů problém často zase jenom ony – ty problémové děti přece v očích systému vždy lžou, zatímco vzorní jedničkáři by si nic takového nedovolili.
Bohužel se už neřeší, co konkrétní reakci nebo rebelii dítěte předcházelo. Řeší se pouze to, že je slabší v učení a živější v hodinách, takže si za všechno může samo. Škola z něj udělá potížistu už jen kvůli tomu, kým přirozeně je. Ze základních škol pak vycházejí mladí lidé se sebevědomím na bodě nula, přesvědčení o tom, že v životě nemohou nic dokázat. A to všechno proto, že jim to tvrdili pedagogové zamrzlí v systému, který má ke komunistickému drilu a donucovacímu rovnostářství stále velmi blízko.
Vždycky jsem doufala, že se školství od mých vlastních dětských let posunuje kupředu. Netvrdím, že neexistují alternativní vzdělávací centra nebo velmi dobré školy, které rozvíjejí unikátní potenciál každého jedince a netlačí pouze na výkon. Bohužel většina běžných základních škol se dodnes nezměnila.
Pozoruji to i na svých vlastních dětech. Vidím, jak je tento zastaralý systém formuje ke ztrátě vlastních snů – úplně stejně, jako kdysi mě – a jak jim zbytečně ničí šťastné dětství. Syndrom méněcennosti se tak plíživě rozvíjí u obrovského množství dětí, které věří tomu, že když nemají samé jedničky, nejsou dost dobré. V dospělosti pak nedokáží být šťastné, protože jejich jediným, vyčerpávajícím cílem se stane neustálé dokazování celému světu, že nejsou tak špatné, jak jim tvrdil systém a že jejich život má nějakou cenu.
