Článek
Pamatujete Euro 2004? Zápas s Nizozemskem? Osobně jsem na tom zápase byl. Seděl jsem skoro u trávníku, vedle mě hokejista Eliáš, brankář Čechmánek a další známí lidé. Na ten zápas nikdy nezapomenu. Poprvé jsem tam zažil skandování „Kdo neskáče není Čech“ a poprvé jsem měl pocit, že český fotbal je ten nejlepší na světě. Jména jako Nedvěd, Koller, Šmicer, Baroš nebo Poborský se objevovala ve všech světových médiích. A nad vším trůnil „on“. Karel Brückner, famózní a charismatický trenér, kterého všichni respektovali. To vše ale odvál čas. Bohužel.
Z vrcholu až na ostudné dno
Nicméně, když se vrátíme zpět do památného léta 2004, kdy český fotbal doslova pobláznil Evropu, máme co srovnávat. Nizozemsko, Německo, a vlastně kdokoliv, kdo nám stál v cestě, pocítil na vlastní kůži českou houževnatost, odhodlání a touhu vítězit. Tyto zápasy se zapsaly do historie jako vrchol moderní éry českého fotbalu. Jak je ale možné, že dnes, o dvě dekády později, český národní tým působí jako stín těchto heroických momentů? A co víc - působí vyloženě trapně a ostudně.
Něco si k tomu kluci v kabině řekli
Poslední porážka 1:4 od Gruzie je jen další kapitolou v řadě zklamání, která českým fanouškům přináší více frustrace než radosti. A co slyšíme od hráčů po takovém výsledku? Tytéž prázdné fráze, které již dávno ztratily váhu: „Musíme se poučit“, „Něco jsme si k tomu řekli“ a „Jedeme dál“. Kolik let ještě budou tyto věty součástí fotbalového slovníku? Kam zmizela skutečná sebereflexe, která by vedla k činu, nikoliv k prázdným slibům? Navíc - téměř stejná slova padala i po letošním zpackaném Euru.
Kdo neskáče/nebojuje není Čech
Realita je tvrdá. Hráči, kteří ve svých mateřských klubech vydělávají astronomické částky, vypadají na reprezentační úrovni jako amatéři z okresního přeboru. V národním týmu se však nehraje za peníze, ale za něco mnohem víc – za hrdost, za národ, za fanoušky. A právě tato hrdost, která kdysi českému týmu dodávala sílu a energii, jako by byla dnes už jen vzpomínkou.
Hlavně aby to nebolelo
Když si vzpomenu na zápasy, jako byl právě ten s Nizozemskem v roce 2004, cítím nostalgii. Tehdy čeští fotbalisté bojovali jako lvi, srdce jim bušilo pro každý míč, každý centimetr trávníku byl vykoupen potem a krví. Dnes? Při pohledu na výkon národního týmu mám pocit, že hráči na hřišti nejsou ochotni obětovat ani nehet. Jako by už nešlo o vítězství, ale jen o to „odehrát“ zápas a doufat, že to nebude úplný debakl.
Lepší začít znovu od nuly než tohle
Český fotbal potřebuje restart. Nejen na úrovni taktiky nebo výběru hráčů, ale především v hlavách. Vraťme se k hodnotám, které nás kdysi definovaly – bojovnost, hrdost a chuť vítězit. Bez toho zůstanou naše vzpomínky na Euro 2004 jen trpkou připomínkou toho, jak hluboko jsme klesli.