Článek
Podzim nabíral sílu. V parku se ochladilo a ani celé odpoledne vytrvale svítící slunce nedokázalo zahřát lavičku tak, aby se na ní dalo sedět déle než hodinu. Dětem a mladým to nevadilo, protože jednak jim tělem proudí krev rychleji než dříve narozeným a jednak proto, že nedokáží být chvíli v klidu. Stejně jako děvče s chlapcem, kteří měli ještě jeden důvod. Při sezení na lavičce se k sobě každou chvíli přitulili. Zahřívalo je tělesné teplo toho druhého, i přes oblečení, které měli oba na sobě.
Každému bylo sedmnáct let. Chodili do stejné třídy a příští rok je čekala maturita. Znali se dlouho, ale chodit spolu začali teprve nedávno. On si jí všímal už dlouho a měl strach ji oslovit. Jednou ho zaujala při hodině matematiky. Přihlásila se, že musí odejít na záchod. Seděl v poslední lavici, když procházela kolem něj. Najednou zachytil vůni jejího parfému a jemné vibrace, které ho zašimraly na kůži.
Dívka si chlapce nikdy nevšimla. Když se vracela z toalet zpátky, uviděla ho poprvé. Jakmile zavřela dveře třídy, byl jediný, který otočil hlavu. Měl hnědé vlasy, zelené oči a mírně vypouklé bříško, které zakrýval černým tričkem vytaženým z kalhot. Podíval se jí do očí a pozorně prohlédl. Zaujala ho dívčina štíhlá postava v upnutých riflích a dlouhé černé vlasy rozpuštěné až na ramena. Dva týdny, během nichž se jejich pohledy křížily jako samurajské meče, sbíral odvahu. Potom následovala pozvánka do parku, kde dívce koupil u vozíku se zmrzlinou kopeček vanilkové a kopeček čokoládové. Tehdy se poprvé pokusil praktikovat romantiku. Se sklopenou hlavou pronesl, že kopečky mu připomínají dívčina prsa. Vybuchla smíchy. Přesto si ji svým neohrabaným chováním získal.
Po půl roce chození, jednoho neúspěšného pokusu o sex a třech úspěšných, seděli na jejich oblíbené lavičce pod rozložitým dubem a sledovali okolí.
„Jednou bych děcka chtěla, ale teď bych je nesnesla. Řvou, to je peklo,“ pronesla dívka. „Chtěl bys taky děti, Petře? Už jsi o nich někdy přemýšlel?“
„Ne,“ okamžitě ze sebe vystřelil. To ať tě ani nenapadne, pomyslel si chlapec. Byl mu protivný výskot linoucí se od nedalekých houpaček, který ho rušil ze soustředěného průzkumu, při kterém strkal prsty za okraj dívčiných riflí a lem kalhotek. Navíc ho z této činnosti vytrhl okolo procházející senior.
V ruce držel trekkingové hůlky, kterými si pomáhal při chůzi. Kráčel pomalu a sotva se vlekl. Dopadal ztěžka na jednu nohu. Trpěl nadměrnou obezitou. Když procházel okolo, chlapec si vzpomněl na líbeznou vůni dívky, když poprvé prošla kolem něj. Teď ho zasáhlo taky něco.
„Fuj,“ řekl. „Cítila jsi to Ivčo?“
„Co?“ Nechápala.
„Ten smrad z toho dědy. Je to moč a kdoví co ještě. Znám to dobře z Domova spokojeného stáří, kam mě občas berou naši za dědou. Nesnáším to tam. Domov spokojeného stáří. Jak takovou kravinu může vůbec někdo vymyslet. Copak existuje spokojené stáří? Řekni sama.“
„Ale tak se nerozčiluj, brouku,“ pohladila ho Ivana po obličeji. „Skoč mi radši pro hambáč a kolu.“ Petr odběhl do nedaleké hamburgrárny. Za chvíli oboje donesl pro ni i pro sebe.
Mezitím se starší pán dopotácel na vedlejší lavičku. Páchl, protože měl těžkou cukrovku. Vracel se od doktora, kde byl na kontrole. Před měsícem mu museli v nemocnici amputovat dva prsty na noze. Teď měl hlad a chystal se sníst slanou pletýnku, kterou od rána nosil v zelené bundě. Sáhl do kapsy. Sáček s pečivem mu vypadl na zem, jak se mu klepaly ruce. Se značnými potížemi se sehnul, aby ji zvedl.
„Podívej se na něho,“ nepřestával mluvit Petr. „Je tlustý jako prase. Celý život se přežíral a teď to má. Dobře mu tak.“ Zakousl se do svého obrovského hamburgru a sousto vydatně zapil kolou.
Ivana ztuhla a chytila ho za ruku. „Nech toho, nemůžeš vědět, proč je tlustý. Třeba má nějakou dědičnou nemoc, nebo je nešťastný. Možná mu umřela manželka a nemá se o něho kdo starat.“ Potom si muže pořádně prohlédla.
„Ale je opravdu hnusný. Z uší a nosu mu lezou jakési odporné chlupy. Brrr. Mrkni se na to jak jí.“ Pánovi od úst padaly drobky, které se mu válely po bundě a kalhotách. Ráno si zapomněl vzít protézu, takže navíc se mu každou chvíli z koutku úst svezla slina.
„Pochybuji, že někdy v životě něco pořádného dělal. Kvůli takovým nemakačenkům budeme mít nízký důchod,“ nedal si pokoj chlapec. „Zatímco jim je pořád zvyšují.“
„My se stejně důchodu nedožijeme,“ smutně připomněla obecné klišé mladých dívka. „Navíc budeme muset dělat na tohle tady.“ Kývla směrem k seniorovi, který dojedl pletýnku a smutně se díval do dálky. Myslel na dlouhou cestu, které ho čekala. Domov měl na vesnici, několik desítek kilometrů daleko. Pokaždé mu dělalo problém vylézt po schůdkách do autobusu. Jeden řidič byl na něj jednou nepříjemný. Dodnes slyšel ten pohrdavý hlas. Od té doby se snažil vylézat po schůdkách nahoru rychle, aby s ním už nikdo neměl důvod takhle mluvit. Navíc ho mrzelo, že šlo o bývalého kolegu. Senior byl kdysi sám řidičem. Jezdil dlouhé trasy do zahraničí, při kterých mu chyběl tělesný pohyb. Těžká práce v sedě se mu podepsala na zdraví a hlavně odstartovala jeho cukrovku.
Po chvíli odpočinku se ztěžka zvedl a odešel. Dívka s chlapcem seniora přestali řešit a věnovali se jen sami sobě. Lavička by zakroutila hlavou, kdyby nějakou disponovala. Měla mladé lidi ráda, ale tito dva se jí vůbec nelíbili.
Uběhlo šedesát let.
Petr s Ivanou dokončili školu a začali spolu žít. Jejich láskyplný vztah přetrval až do dne, kdy se ocitli znova v parku na lavičce. Neměli děti a celý život se věnovali naplno jenom sami sobě.
„Tak jsme zase tady,“ vzdychla si Ivana. „Čas tak rychle letí.“
Petr pokýval hlavou. „Ale užíváme si krásně ten život, Ivanko, ne?“
„Jasně,“ odpověděla a pohladila ho. „Pamatuješ si na toho odporného starce, co jsme ho tady kdysi viděli?“
Petr se smál. „Jasně. Jak mu ty chlupy lezly z nosu a slintal. A strašně smrděl, musel být nemocný. Teď jsme asi tak v jeho věku. Vlastně jsme taky senioři.“ Chechtal se a Ivana se přidala.
„Jsme oba zdraví a v plné síle,“ začala vypočítávat jejich přednosti.
„Nemáme ani žádné vrásky,“ souhlasil s ní Petr. „Jíst a pít můžeme, co chceme a nemáme ani kilo navíc. Chlupy nám z nosu určitě nerostou.“
Dívka, vlastně stařena, která pořád vypadala jako dívka, pokračovala: „Máme všechny zuby vlastní.“
„A peněz na účtu tolik, že nepotřebujeme žádný důchod,“ dodal s úsměškem Petr.
Oba byli, přes svůj vysoký věk, pořád mladí a dokonale krásní.
V tom se lavička probudila.
Nebyla si úplně jistá, zda se jednalo o skutečnost či sen. Jen jednu věc věděla stoprocentně. Totiž, že když je člověk mladý a daří se mu dobře, nepřipustí si, ani neuvědomí, že se věci v čase mění. I mládí, zdraví, krása a bezstarostný život. Všechno strašně rychle letí…
Nic netrvá věčně.
Psáno v říjnu 2020 pro blog iDNES.cz, v září 2024 upraveno pro Médium.cz
