Článek
Říká se, že všechno špatné je pro něco dobré. Paní Lea to tak ale rozhodně necítí. Její vlastní děti se k ní zachovaly tak, jak se nepředstavovala ani v nejhorším snů. Jako v mnoha jiných případech i v tomto šlo o peníze. „Oba kluci byli zvyklí, že ode mě mají první, poslední. Jenže jim to nestačilo. Nikdy bych však nevěřila, že dostanou zálusk na to, co mám připravené na dožití. A také na můj byt,“ smutně kroutila hlavou sympatická stařenka.
Když ještě žil její manžel, nic si nedovolili. Paní Lea vzpomínala, že je vždycky dokázal srovnat tak, že ani necekli. „Platil na ně, byl přísný, ale férový. Vždycky jsem doufala, že i díky němu jsme z nich vychovali dobré lidi. A na venek to tak opravdu vypadalo, hodně známých mi říkalo, jak kluci pomáhají a jak nemají problém poradit apod. Byla jsem pyšná. Pak ale manžel zemřel.“
Měli to skvěle vymyšlené
Všechno se najednou změnilo. Ne, pokud jde o vnímání veřejnosti jejích synů, tam si stále drželi jakousi „andělskou auru“. Byli schopni sousedce dojít na nákup a nenechat si ho zaplatit. Nebo doprovodit seniory na úřady a několik hodin tam s nimi čekat. „O to hůř se ale oba dva začali chovat ke mě. Až později jsem přišla na to, že se dohodli. Měli své rodiny a své životy, přesto se dokázali scházet jen proto, aby vymysleli plán, co se starou mámou.“
Jejich ďábelský plán spočíval v tom, že Leu přemluví, aby se přesunula do domova seniorů. S tím, že po ni chtěli peníze, aby ho mohli platit. A ideálně s neomezeným přístupem na její účet. „Nesouhlasila jsem, nic takového jsme si nikdy nedohodli. Navíc já mám pořád energii, jsem soběstačná. A i kdybych jednou do domova seniorů šla, vyberu si podle sebe nějaký, kde jsou třeba i moji známí. Oni mě tlačili do takové hrozné budovy, snad i bez základní péče.“
Synům jasně řekla, že se nic takového dít nebude. Jenže oni jí začali dělat naschvály. „Pomlouvali mě u lidí. Schválně nastražili různé situace, abych vypadala jako neschopná. Dokonce i sousedé mi pak začali říkat, aby tu nabídku synů zvážila, že jsou moc hodní, když mají takový strach o mámu. Pravdu jsem říct nemohla tak jsem se styděla,“ přiznala Lea.
Dosáhli svého
Bohužel to nakonec nedopadlo dobře. Lea začala mít pocit, že je k ničemu, tak moc jí ten pocit vsugerovali. A když se přidaly hlasy přátel, podlehla. „Jediné, co jsem si vymínila bylo, že půjdu do domova, který si vyberu. Souhlasili, ovšem za měsíc přestali platit za služby. A mě zůstalo jen to, co jsem si uložila tajně na jiný účet.“
Jejím malým vítězstvím bylo, že jí konečně začali věřit známí. Sami se přesvědčili o tom, jak to doopravdy je. „Mě ani nejde o peníze, dokonce ani o ten byt. Ale to zklamání z vlastních dětí je neskutečné.“
Zdroje: autorský článek
