Článek
Nikdy by ji nenapadlo, že se může něco takového dít. O manželovi Irena ztratila i poslední iluze. Dřív se mu snažila pomoci, postupem času ale rezignovala. Přemýšlí, že od něj odejde, na tak zásadní krok ale ještě nesebrala odvahu hned z několika důvodů. Bojí se, co by tomu řekla rodina. A má strach z ostudy, kdyby se na veřejnost dostalo to, co její manžel dělá. „Někdy mi přijde, že to snad ani nedělá schválně. Pak mi ale dojde, že kdyby se chtěl opravdu změnit, tak projeví alespoň trošku vůle,“ hořce se usmívala pohledná černovláska.
Vídali se, ale vztah začal mnohem později
Když se s Karlem seznámila, nic nenasvědčovalo tomu, že by měl mít jakoukoli skrytou „vadu“. Naopak, k Ireně se vždycky choval skvěle. „Měla jsem pocit, že jsem se vrátila v čase. Dělal věci, které se už dnes nevidí. Podržel mi dveře, pomohl do kabátu a tak. Zkrátka jako pravý gentleman,“ vzpomínala. Potkali se přitom v době, kdy měli oba jiný vztah. Takže se sice sem tam viděli, protože je částečně spojovala práce, ovšem ve vší počestnosti. Až když se Irena rozešla s tehdejším partnerem, začalo jí docházet, že ten chlapík u vedlejší budovy je vlastně velký sympaťák. A shodou okolností v té době skončil i Karel se svou bývalou partnerkou.
Nic jim tedy nebránilo v tom, aby spolu začali randit. Nutno říct, že se do toho opřeli ve velkém stylu. Pozval ji na výlet na festival do Karlových Varů, prý jen na otočku. Nakonec tam zůstali tři dny a vrátili se jako oficiální pár. „Ano, šli jsme na to rychle A toho jsem nikdy nelitovala. Cítila jsem, že by mohl být tím pravým chlapem, kterého jsem si vysnila.“ Hodně dlouho to vypadalo, že se Irena nepletla. Uběhl rok, potom dva a Karel by pořád stejně pozorný a zamilovaný, jako když spolu začínali chodit. Objevilo se pár drobností, ty ale Irena neřešila.
Hlavně nenápadně
Dnes už ví, že jim měla věnovat větší pozornost. Po bitvě je však každý generál. „Dostaly se ke mě různé informace. Jeho kolegové třeba vyprávěli, že si rád sáhne na jinou ženu. Ptala jsem se, jak to myslí. Mlžili, smáli se, navíc značně „ovíněni“. Takže jsem to brala tak, že si dělají srandu. Stejně, jako když mi sousedka se smíchem říkala, že se na ni Karel „zhroutil“ u schránek. Prostě zakopl a zachytil se za ni. Co je na tom? Bohužel podtext byl mnohem hlubší, než jsem si dokázala připustit,“ přiznává s odstupem času Irena. Její manžel měl totiž jednu podivnou vlastnost, možná se to dá nazvat i úchylkou.
Měl totiž potřebu dotýkat se jiných žen. Kdekoli, klidně na vlastech, na ruce, na noze. Ideálně tak, aby si ničeho nevšimly. „Když jsem si začínala dávat dvě a dvě dohromady, tak jsem se zaměřila na jeho chování. Třeba se ve frontě nalepil na ženu před sebou tak, aby se dotýkal jejího lokte. Byla jsem v šoku.“ Poprvé si to přiznala zhruba před rokem. Od té doby se snaží tuto informaci zpracovat a vyhodnotit. Zatím ale neví, co bude dál.
Možná je vše jen náhoda
Irena si uvědomuje, že to je špatné a že chybí jen malinkatý kousek k tomu, aby z toho byla veřejná ostuda. Navíc se děsí toho, co může přijít příště, jestli to nemůže přerůst v něco víc, než „jen“ nenápadné sahání na různé cizí ženy. Nebo je to všechno tak, že si něco nalhává? Když se totiž svěřila kamarádce, tak na ní koukala jak na blázna a řekla jí, že si něco nalhává. Podle ní se přeci každý někdy někoho dotkne. Takže by z toho rozhodně nedělala aféru. Co když to tak opravdu je a Irena vidí něco, co reálně neexistuje?
Asi to je možné, sama totiž říká, že žádný konkrétní příklad nedokáže doložit. „Mohou to být jen náhody. Sousedka, kolegové. Všechno může být jen shoda náhoda a já z toho vytvořila něco hrozného, co si manžel nezaslouží. I proto se bojím o tom mluvit přímo s ním. U proto se bojím rozvodu. Protože pokud by se ukázalo, že jsem si jen něco vybásnila, byla by to strašná ostuda. Ovšem moje.“
Zdroj: autorský článek
