Příběh největšího hrdiny starého Řecka očima historičky

Achillovu patu si asi všichni najdete. A když šéf na poradě řekne, že váš projekt má jednu Achillovu patu, víte, že máte hledat slabé místo. Achilles, největší hrdina starého Řecka, největší z bojovníků před branami bájné Troji, byl ale víc než jen pata.

A jeho příběh, to je víc než jen akčňák, ve kterém se naolejovaní borci v sandálech koupou v písku zbarveném krví. I když Homérova Ilias přesně takový akčňák je. V duchu doby. Vezměme to ale od začátku.

Nu dobře, možná ne většina. Ale všechny ty eskapády, kdy hromovládce Zeus „unesl“ nebo „svedl“ nějakou nebohou smrtelnici, aby se zrodil hrdina, byly v podstatě o tom, že hromovládce danou dámu prostě znásilnil. Většina dnešních překladů mýtů to hrozné slovo nahrazuje různými změkčeními a mluví o „svedení“ nebo „přemluvení“ a tak dál. Když si ale přečtete Ovidiovy Proměny v originále, zjistíte, že antičtí autoři s jednoznačným označením aktu znásilnění problém neměli.

Protože v jejich pojetí žena a děti byly majetkem muže, znásilnění ženy jistě byl zločin, ovšem nikoliv vůči ženě, jejíž vůle nikoho nezajímala, ale vůči jejímu otci a manželovi. Ti měli strážit její ctnost, pokud v tomto selhali a bezpečí nezajistili, nesouhlas samotné ženy pro násilníka neznamenal žádnou překážku. Přesto za svou „účast“ na sexuálním aktu nesla zodpovědnost, nejen v podobě dětí (o které se Zeus zase vždycky postaral), ale v těchto případech v podobě pomsty žárlivé, uražené manželky nejvyššího boha – Héry.

Thetis patřila k nižšímu řádu bohyní, některé báje ji označují jako mořskou nymfu. Prý se v ní zhlédl sám Zeus, ale doslechl se o proroctví, podle kterého má syn této krásné bohyně převýšit a zastínit svého otce. Proto se bohové rozhodli, že aby nebyl narušen řád vesmíru, nesmí se s ní oženit žádný bůh, ale raději smrtelník. Los padl na muže jménem Peleus, krále Pýthie, zbožného a morálně bezúhonného. Ale Thetis nevstupovala do manželství dobrovolně. Peleus dostal od bohů radu, jak ji přemoci. Měl ji najít spící, dobře svázat a pevně držet, ať už se promění v cokoliv. Takto přemožena mu bude po vůli. Peleus to dokázal a konala se svatba.

Stejně jako v pohádce o Šípkové Růžence také v mýtu o Trojské válce začne tragédie špatným výběrem svatebních hostů. Na svatbě Pelea a Thetis jsou přítomni všichni bohové, ale jednu bohyni pozvat zapomněli. Eris, bohyně sváru, jako pomstu za to, že se nemohla bavit na svatební hostině, hodí do svatebního sálu jablko s nápisem „Té nejkrásnější“. A hašteřivé bohyně Athéna, Héra a Afrodita se začnou hádat, komu že patří. Protože Paris vybere Afroditu a dostane za to lásku nejkrásnější ženy světa Heleny, bude se jednoho dne konat Trojská válka. Ten příběh si povíme někdy jindy.

Manželství Thetis a Pelea rozhodně nebylo šťastné. Všechny verze mýtu se shodují na tom, že Thetis manželem opovrhovala, ovšem odejít nemohla. Byla sice bohyně, ale byla žena. Řecké mýty jsou o bozích s lidskými vlastnostmi, bohyně se účastní válek, hrají si se smrtelníky, ale nepodvracejí řád světa, jaký Řekové považovali za správný. Thetis mohla být nejvyšší bohyní, ale jakmile byla provdána, musela poslouchat svého manžela a děti zrozené z jejich svazku patřily jemu a ona si je nemohla odvést.

Podle některých verzí mýtu měli dětí víc, ale vždy se zastavují pouze u jediného přeživšího, slavného Achilla.

Známější verze mýtu říká, že Thetis namáčela Achilla do podsvětní řeky Styx a přitom ho držela za patu. Proto zůstala zranitelná pouze ona pata. Jiná a v antice rozšířenější verze mýtu říká, že po nocích Thetis své miminko pálila v kouzelném ohni, který z něj měl smrtelnost vypálit, a během dne ho natírala ambrózií (božským pokrmem). Ovšem Peleus ji jednoho dne spatřil, jak pálí jeho dítě, popadl ho a chtěl uhasit. Thetis se rozčílila, skočila do moře a už se nikdy nevrátila. Protože nestačila proces dokončit, zůstala opět zranitelná pouze pata miminka.

V obou těchto verzích mýtu je podstatná opět role otce a matky v rodině. Ač byla Thetis bohyně, stejně nerozhodovala o osudu svého dítěte, pokud byl otec proti. Jediné, co mohla udělat, bylo, že ve vzteku odešla. V mýtu dál vstupuje do Achillova příběhu, ale už pouze jako vzdálená bytost, která se někdy přiblíží. Její role poslušné manželky skončila porodem syna. Druhým prvkem je zoufalá snaha bohyně udělat z chlapce boha. Proč?

Protože lidé byli v řeckých mýtech skutečnými hračkami v rukou bohů. Bohové rozhodovali o tom, jak dopadnou války, kdo zemře a bude žít, a to často na základě vzájemných žabomyších válek. Řečtí bohové nebyli dle mytologie vzdálené entity, které nechávají důstojně žít lidi jejich životy. A už vůbec to nebyla nekonečně dobrá a spravedlivá stvoření, jaká vnímáme v judeo-křesťanské tradici. Otázka: „Bože, proč jsi toto dopustil?“ by řeckého člověka ani nenapadla. Řecký bůh by odpověděl s výsměchem: „Protože chci.“ Pro Thetis, jednu z bohyní, tak byla představa, že její syn bude hříčkou v rukou takových, jako je ona, nesnesitelná.

Přeskočme několik let a pojďme na pobřeží dnešního Turecka, poblíž úžiny Bospor a Dardanely, k hradbám Troji, Illionu. Sjednocená armáda řeckých království vedená králem Agamemnónem z Mykén sem přišla město dobýt, protože Agamemnón město prostě chtěl a protože jeho bratr Menelaos chtěl zpátky svou manželku Helenu. Trojský princ Paris si ji odvedl z Menelaovy země poté, co mu ji slíbila bohyně Afrodita za přidělení jablka pro nejkrásnější bohyni. Heleny se na názor nikdo neptal. Homér nám dokonce nabízí srdceryvný rozhovor, kdy Helena nadává Afroditě za to, jak ji využila pro své hry, a prosí o návrat k manželovi. Pokud se ptáte, kdo je skutečný chudák v tomto příběhu, je to (kromě desítek tisíc manželek padlých vojáků) právě Helena.

Nicméně Trojskou válku podle proroctví nemohou Řekové vyhrát bez toho největšího z nich, bez Achilla. Když se začtete do Homérovy Iliady, najdete Achilla právě ve fázi, kdy se mu bojovat nechce, protože je uražen. Protože mu král Agamemnón sebral jeho kořist.

O nic jiného v jejich půtce nejde, o kořist. Že ta kořist byla živá a měla krásné oči, je na celém příběhu to nejmenší, byla to kořist.

Troja byla obehnána na svou dobu nebývale neprostupnými hradbami, tak se Řekové uchýlili k obvyklé taktice. Plenili, pálili a loupili v okolí. Při tom také vybojovali mnoho bitev, protože manželé a otcové odvlečené kořisti se nedali bez boje. Po návratu do tábora dostal každý voják dle svých zásluh podíl na kořisti, složený z materiálních statků a otrokyní. Achilles jich dle svých zásluh jako nejbojovnější a nejúspěšnější z Řeků dostal samozřejmě mnoho, ale nejvíce si cenil krásné Briseas. Jak dalece si ho cenila sama Briseas, Homér nezmiňuje, v jednom verši ovšem dívka uvádí, že viděla, jak mečem Řeků padli všichni její bratři i manžel, tak to by nám mohlo stačit. Leč taková byla doba.

Jenomže v průběhu plenění udělal král Agamemnón chybu. Vyplenil také chrám boha Apollona a unesl dceru jeho kněze. Co víc, když mu nešťastný otec přinesl výkupné, vyhnal ho. Ten poté prosil boha Apollona o odčinění potupy, Apollon odpověděl a v hněvu kosil Řeky svými otrávenými šípy. Vojáci začali umírat na neznámou nemoc. Achilles měl tu drzost, že jako jediný králi poradil, aby dívku vrátil a vojsko od nemoci zachránil.

Agamemnón vyhověl, ale uražen, co si to Achilles dovoluje, sebral mu jeho kořist, krásnou Briseas.

A Achilles se urazil a odmítl bojovat. Poprosil také svou matku, aby za něj lobovala u krále bohů. Aby odčinil jeho potupu. Zeus tak na přímluvu krásné Thetis způsobí, že Řekové prohrávají a umírají a trpí.

Po celou dobu tohoto sporu se o Briseas nemluví jinak než o kořisti. Nemylme se, nečteme příběh o lásce, ale o uražené cti. Brad Pitt možná v americkém trháku propadl krásným očím sličné otrokyně, ale skutečný Achilles cítil potupu. Protože sebrat bojovníkovi jeho kořist znamenalo upřít mu slávu a vojenskou zásluhu. Taková potupa byla horší než smrt.

Patrokles. V mnoha moderních verzích mýtu se objevují narážky nebo přímé pasáže, které poukazují na to, že svého nejlepšího přítele Achilles miloval láskou mileneckou. Celá, jinak výborná, kniha Achilleova píseň z roku 2014 na tomto příběhu dvou milenců staví. V Homérovi se nic takového samozřejmě nepíše, Patrokles navíc do děje vstupuje v podstatě až krátce před svou smrtí. Achilles odmítá bojovat, svolí však, aby Patrokles bojoval v čele jeho armády. Patrokles padne. Achilles je raněn tak strašným smutkem, že na jeho popsání Homér vyplýtvá celkem dvě kapitoly. Právě toto vedlo některé klasicisty k myšlence, že ti dva museli být víc než jen přátelé.

Ačkoliv nic není nemožné, zvlášť když vezmeme v potaz, že ani Achilles, ani Patrokles pravděpodobně nikdy nežili, nemusí to tak být.

Z toho všeho, co jsme si tu popsali o dynamice vztahu mezi mužem a ženou, zdá se vám pravděpodobné, že by muž v Homérově době, v archaickém Řecku, cítil k manželce důvěru a náklonnost? Jestliže žena byla v archaickém období natolik podřadná bytost, jak by se o ní měl muž opřít, diskutovat s ní, spoléhat se na ni? Nemohl. Žena ve starověkém Řecku, alespoň v archaickém období, byla prostředkem k zachování rodu. Nemluvme o antice jako takové, v Římě byla situace trochu jiná a také řecká kultura se časem vyvíjela.

Ovšem v Homérově, v Achillově době, prostě láska, jakou cítil muž k ženě, nikdy nemohla vyrovnat lásku, jakou cítil muž k muži, k příteli. A sex v tom nemusel hrát žádnou důležitou roli. Platón to ostatně ve svém Symposionu říká jasně.

Na tomto výkladu se navíc shodují moderní klasicisté, kteří odmítají ve vztahu Achilla a Patrokla hledat homoerotické prvky.

Je několik verzí, a protože Homér sám o hrdinově smrti nepsal, tak ho nemůžeme vzít za bernou minci. Homér se totiž ve své Ilias nedobral ani k dobytí Troji. Končí krátce souboji Achilla s trojským princem Hektorem, který Achilles vyhrává. Podle několika verzí báje zabil Achilla princ Paris, který ho zasáhl šípem (někdy božským šípem) do zranitelné paty. Někdy je to přímo bůh Apollon, který vede Paridovu ruku, jindy i bůh Apollon sám natahuje tětivu. Každopádně Achilles se loučí se světem před koncem Trojské války pod hradbami (v některých verzích za hradbami) Troji.

Osudy řeckých hrdinů jsou nevyzpytatelné. Málokterý z nich přešel do naší běžné řeči tak jako Achilles. Když po někom pojmenujete část lidského těla, ještě tu, která docela často bolí, už na něj lidstvo nezapomene.

Zatímco po otci bohů jsme pojmenovali pouze vzdálenou a po většinu dne neviditelnou planetu, a to ještě v latině, achilovku si můžete nahmatat kdykoliv.

Docela dobrý osud pro někoho, kdo možná ani nikdy neexistoval a většinu času v největším epickém trháku své doby tráví trucováním.