Článek
Zatímco evropští psi vyráželi s armádami do boje, v srdci dávného Mexika žil tvor, který do bitev nepatřil. Neměl chlupy. Neměl zbroj. A přesto měl výjimečné poslání. Mexický naháč, Xoloitzcuintli, nebyl obyčejný pes – byl to strážce duší, živý amulet, tichý spojenec mrtvých. A jak se ukázalo, měl i tuhý kořínek. Přežil dobu bohů, kolonizaci, zákaz i zapomnění.
Průvodce podsvětím
Původní obyvatelé Mezoameriky věřili, že naháč je průvodce duší do říše mrtvých. Kdo měl při sobě při smrti tohoto psa, měl šanci na klidný přechod – Xolo totiž znal cestu a dokázal se v temnotě orientovat. Archeologové nacházejí jeho ostatky v hrobech i svatyních, často po boku zemřelých, jako tiché svědky poslední cesty.
Ale i za života měl své místo – chránil domy, léčivě hřál, byl psem bohů i lidí.
Zahřeje duši i klouby
Xolo není jen legenda. Je to pes s konkrétními dovednostmi. A jednou z nich je, že topí. Bez srsti, ale s vysokou tělesnou teplotou byl odpradávna využíván k tišení bolestí – hlavně u starších lidí s nemocnými klouby. I dnes se v mexických domácnostech používá jako biologický termofor, který si vás najde a přitiskne se přesně tam, kde to bolí.
Novorozeně mexického naháče
Ale není to jen tělesné teplo, čím tenhle pes hřeje. Jeho pohled, klid, silná vazba k majiteli a schopnost vycítit náladu z něj dělají parťáka, který se nehází do náruče každému, ale když si vás vybere, drží navždy.
Přežil i conquistu
Po příchodu Španělů se z Xola stal podezřelý tvor. Holý pes s klidným pohledem nevzbudil v cizincích důvěru. Byl spojován s démony, magií, pohanstvím. Část populace byla vyhubena – ale v chudých oblastech Mexika se psi dál tajně chovali. Tiše, bez slávy, mimo města, přežívali.
Až v 20. století se plemeno opět vynořilo. Archeologové i pejskaři pomohli zachránit to, co se zdálo ztracené. A Xolo se vrátil – tentokrát jako národní klenot.
Možná jsi ho viděl, a ani sis to neuvědomil. V animovaném filmu Coco od Disneyho doprovází malého chlapce do říše mrtvých právě mexický naháč. A je to výstižné – přesně to byla jeho původní funkce. Film nejen bavil, ale připomněl původní roli zvířete, které kdysi nesmělo vejít do kostela, ale dnes má sochu v každém mexickém muzeu.
Příliš lidský pohled
Xolo vypadá jinak než většina psů. Nemá srst, má vrásčité čelo, pohybuje se potichu, skoro jako by nad tím přemýšlel. Jeho oči připomínají sochy, ne mazlíčky. A i proto kolují dodnes mezi Mexičany příběhy a pověry.
Jedna legenda říká, že když vám mexický naháč zkříží cestu, něco vás čeká – změna, zlom, pohroma nebo dar. Není to náhoda, ale znamení. Jeho přítomnost má člověka vytrhnout z běžného dne a donutit ho zastavit se. A něco pochopit.
A možná právě to z něj dělá plemeno, které se zjeví jen tehdy, když ho skutečně potřebujete.
Zdroje:
· Mackenzi Lee, Dějiny světa v 50 psech, Jota, 2020.
