Článek
„Ona na někoho čeká?“
„Nebo jí něco je?“
„Možná omdlela a jen to dobře maskuje.“
To jim a si běželo hlavou. Ne, byla jsem v pořádku. Jen jsem si dovolila něco téměř nemravného: sedět a nic nedělat. Nekoukat do mobilu, neběhat, netelefonovat, nemít u sebe dítě, kávu v kelímku ani podcast ve sluchátkách. Jen si sedět. Dýchat. Koukat.
A v tu chvíli mi došlo, jak podezřelá jsem. Protože kdo dneska jen tak sedí a dívá se?
Ticho je divné. A nečinnost dráždí.
Zkuste si někdy jen tak stoupnout na zastávku bez toho, že byste koukali do telefonu. Nebo si sednout na lavičku v nákupním centru bez nákupu v ruce. Uvidíte ty pohledy. Od lidí, kteří si nejsou jistí, jestli vám nemají zavolat záchranku. Lidi nevědí, kam mají koukat.
Co když člověk, co neciví do mobilu, nedejbože, naváže oční kontakt? Co pak? Budeme se muset bavit? Radši uhnu pohledem…
V Česku platí nepsané pravidlo: když sedíš, čekáš. Když koukáš, dáváš pozor. A když nic neděláš, jsi buď línej, zvláštní, nebo něco tajíš. Nemůžeš sedět na lavičce a na nikoho nečekat. A i když čekáš, jako slušný člověk si vyndáš mobil. Nebo, když jsi trochu exot, tak knížku. A co teprve koukat – koukat se na stromy, vnímat krásu kytek.
Co takhle koukat na něco, na krásný výhled, mlčet a nechtít si ho vyfotit? Vždyť přirozené je přijít na vyhlídku, cvaknout fotku a jít dá.
Ticho se u nás nebere jako prostor k nadechnutí. Ticho je podezřelé.
A největší podezření vzbuzuje člověk, který vypadá, že je v klidu – a nemá k tomu důvod.
Naučili jsme se, že být v klidu = být k ničemu
Možná za to může historie. Generace, které prošly válkou, komunismem a transformační divočinou devadesátek, si odnesly jedno základní pravidlo: musíš makat, aby sis zasloužil existenci. Odpočívej až po smrti. A hlavně nevyčnívej.
A když už nic neděláš, aspoň to maskuj aktivitou: drž knížku, vyfoť si výhled, scrolluj, něco řeš.
A tak jsme se trochu odcizili tomu nejzákladnějšímu stavu: být. Bez výmluv. Bez kulis. Bez výkonu.
Kdo by tváří v tvář takové nádheře chtěl něco fotit? A stejně to všichni děláme…
Jenže právě ticho může být to, co potřebujeme nejvíc
Zatímco jinde se rozmáhá „slow life“, digitální detox a návrat ke klidu, my se v tichu vrtíme jako v nepohodlné židli. Často říkáme, že si neumíme odpočinout — ale možná si ho spíš neumíme dovolit. Nevíme, co si počít se stavem, kdy po nás nikdo nic nechce. Ani my sami.
Jenže právě v tomhle stavu se začíná něco dít. Myšlenky si sednou. Tělo se zklidní. Mozek začne pracovat trochu jinak – ne v módu plnění úkolů, ale v módu tichého toulání. A možná právě tehdy začínáme znovu slyšet sami sebe.
Zkuste to. Sednout si a nic. Ale opravdu nic.
Neposlouchejte hudbu. Nečtěte. Nekontrolujte e-maily. Jen si sedněte a dívejte se. Na lidi. Na ptáky. Na stromy. Na cokoliv.
A až se kolemjdoucí zeptá, jestli vám něco není, usmějte se a řekněte:
„Ne. Jen si koukám, jak je svět krásně tichej, když mu dáme šanci.“
Zdroje:
- Zdeněk Matějček: Co děti nejvíc potřebují (1994)
— Kniha legendárního psychologa o tom, jak tlak na výkon a nedostatek klidného bytí v dětství ovlivňuje naše dospělé vnímání odpočinku a klidu. - The School of Life: Why We Struggle to Do Nothing
www.theschooloflife.com
— Esej o tom, proč je nečinnost tak náročná a co všechno nám může přinést.
