O co skutečně šlo v Kostnici? O Husovi to nebylo

V červenci 1415 v Kostnici, svobodném říšském městě, zasedal koncil. Sjeli se sem všichni, kdo v církvi i v evropské politice něco znamenali, a zasedali tu několik let. K velké radosti majitelů místních krčem a nevěstinců. Prostitutky, kejklíři i obchodníci z celé Evropy se sem sjeli, aby na koncilu vydělali. Politici nemohli koncil opomenout, protože v sázce bylo mnoho. Málokdo v tu chvíli řešil, že v sázce by měly být především duše všech křesťanů západní církve. Protože koncil řešil vážnější věci než hloubku výstřihů místních prostitutek (alespoň před setměním).

Církev měla od roku 1378 dva a od roku 1409 tři papeže. A protože podle církevního učení jen jeden mohl být ten pravý, jen jeden mohl světit kněze, tak polovina (nebo dvě třetiny) křesťanstva žila v hříchu, který nešlo smýt ani svátostí oltářní, ani zpovědí, ani posledním pomazáním. Protože všechny svátosti mohl udílet jen řádně vysvěcený kněz. Vysvěcený biskupem, který měl autoritu od správného arcibiskupa, který měl autoritu od správného… papeže.

Vraťme se na začátek. Když ještě žil velký císař Karel IV., ačkoliv už se na něj chystaly schody, na kterých si brzy zlomí krček a přenechá celou lapálii s dvěma papeži svým nešťastným synům.

(Pozn. Václav z toho bude o poznání víc nešťastný než Zikmund.)

21. září 1378 se křesťanský svět probudil do děsivé reality. Papežské schizma znamenalo, že západní církev má dvě hlavy; obě strany označily tu druhou za kacířskou a vyloučily se navzájem z církve.

Nastala hluboká duchovní krize. Každý duchovní i světský kníže, každý si musel vybrat. V některých zemích se octl král proti svému arcibiskupovi a duchovním, včetně prostých vesnických pastorů věrných jedné či druhé straně. Lidé měli strach. Co když si kněz, který pokřtil jejich umírající dítě, vybral špatného papeže? Co když se budou za své hříchy smažit v pekle, protože jejich zpovědník byl loajální špatnému arcibiskupovi? Spolu s morem, stoletou válkou a politickými nepokoji v mnoha částech Evropy přineslo papežské schizma pocit hrůzy. Bůh se zjevně hněval. A jeho zástupce na papežském stolci měl svatý hněv zmírnit. Ale který je ten pravý?

Na konci 14. století se blížila krize. Jedním z důvodů byla morová epidemie. Evropané měli s dýmějovým morem své zkušenosti, ale epidemie, která zasáhla Evropu ve 14. století, neměla obdoby. Celé vesnice se proměnily ve hřbitovy, městské hradby se staly mřížemi vězení pro ty, kteří nemohli utéct na venkov. Ti, kteří uprchli, si obvykle nákazu vzali s sebou v zavazadlech nebo rovnou v krvi a zemřeli tak jako tak. Bez znalostí mikrobiologie kolovaly divoké teorie a lidé se obraceli k duchovním prostředkům.

Mor byl hlavní příčinou hrůzy v Evropě 14. století, ale nebyl jediný. Století se chýlilo ke konci a každých sto let se mezi lidmi šířila proroctví, že letos určitě nastane konec světa. Pak přišla politická krize. Západní Evropu pustošila stoletá válka, Francii vládl dauphin (následník trůnu) a král dlel v anglickém zajetí, ze kterého ho Francie kvůli mizernému stavu financí nemohla vykoupit (ne že by se dauphin, budoucí Karel V. Moudrý, nějak snažil). Střední Evropu čeká zmatek občanské války hned poté, co velký lucemburský císař Karel zavře oči.

A pak tu byla církev.

Moc církve rostoucí po celé 13. století narazila na své hranice v roce 1309. Pryč byly doby, kdy papežové nutili císaře pokleknout, kdy je sesazovali, a zasahovali do evropské politiky. Poslední velký papež středověku Bonifác VIII. přecenil limity papežské moci a odvážil se vyzvat na mocenský souboj francouzského krále Filipa IV. A prohrál; v ponižujícím incidentu musel uznat porážku a prožít zbývající léta v zoufalé bezvýznamnosti. Jeho nástupci vládli podle rozmarů francouzského krále a přestěhovali se do Avignonu. Francouzský král vedl papežského koně branami a tvářil se jako pokorný služebník církve, ale všichni věděli, jak to je. Časy nezávislé papežské politiky skončily a nyní bude slova papežských bul diktovat Francie.

Avignon byl svobodnou enklávou na francouzském území a papežové nebyli v žádném zajetí. Avignonské zajetí je jen metafora, termín, který se používal tehdy a zaryl se nám do paměti kvůli líným učitelům dějepisu, kteří pojmy nevysvětlují. Ale většina papežů byla v Avignonu spokojená. Na rozdíl od Říma, kde museli brát ohled na veřejné mínění a samolibost bohatých římských rodin, tady se cítili svobodnější. Po smrti Filipa IV. už nevládli tak mocní francouzští králové a svůj vliv na církev Paříž tak silně neuplatňovala. A na rozdíl od Říma, kterým protéká zapáchající Tiber, Avignon vzkvétal pozdně gotickým a raně renesančním uměním.

Papežové v Avignonu žili světským životem s milenkami a znamenitým vínem, doprovázeni slavnými umělci a honosným dvorem. To nezůstalo bez povšimnutí a stále hlasitěji se ozývaly hlasy, že by se církev měla vrátit ke svým kořenům. První Jan Viklef a druhý Jan Hus kritizovali právě ty neřesti církve, které později vedly protestantské reformátory k vytvoření vlastní instituce. Takové štěpení církve ale tehdy nikomu na mysl nepřišlo, ani Viklefovi, ani Husovi.

Našlo se mnoho osob, které vyzývaly církev k návratu k jejím počátkům: sv. Kateřina Sienská, František Petrarca a Dante Alighieri a další. Ti všichni apelovali na papeže, aby se vrátil do Říma, opustil světský a okázalý Avignon a vrátil se tam, kam nástupce svatého Petra patří.

Nebylo to jednoduché, do hry vstupovala politika. Francie se nechtěla tak snadno vzdát a svedla dlouhou a únavnou diplomatickou bitvu s císařem Karlem IV. Karel si návrat papeže do Říma vytyčil za svůj celoživotní cíl. A jak to tak bývalo se vším, co si Karel umanul, uspěl.

Už druhý papež, kterého se Karlovi podařilo dostat zpět do Říma, byl Řehoř XI. Ten ale přijel do Věčného města jen proto, aby oznámil, že po velikonočních oslavách zase odjede. Řím mu připadal nevábný, Římané hroziví a středo-italská politika právem nebezpečná. Než však stačil odjet, zemřel, a v Římě se sešlo konkláve, které mělo zajistit, že papež tu tentokrát zůstane. Nový papež by v žádném případě neměl být Francouz a římské rodiny se uchýlily k vydírání a násilí, aby zajistily, že tentokrát to bude Ital.

Kardinálové zvolili Urbana VI. a tím to mohlo skončit. Bohužel se Urban VI. ukázal jako násilnický, cholerický muž s podivnými a nebezpečnými reformními myšlenkami. Většina kardinálů svého hlasování litovala už pár dní poté, přestěhovali se do Anagni a prohlásili volbu za provedenou pod nátlakem, a tudíž za neplatnou.

Někteří zůstali věrní zvolenému papeži, ten neváhal vzbouřence okamžitě prohlásit za kacíře a vyloučit z církve. Přeběhlíci zvolili Klementa VII. a ten se přestěhoval do Avignonu. A samozřejmě exkomunikoval ty, kteří zůstali v Římě, se všemi jejich příznivci.

Západní církev tak měla dvě hlavy, jednu v Římě a druhou v Avignonu.

Ani jeden z nových papežů nežil dlouho. Ale když zemřeli, církev se nespojila. Naopak, vznikly dvě samostatné linie papežů a krize trvala až do roku 1417.

Proč je to tak důležité?

Katolická církev stojí na skále svatého Petra, kterého sám Ježíš jmenoval prvním papežem. Tak to alespoň učí církev. Ježíš dal Petrovi pravomoc odemknout nebeské dveře. Papež jako nástupce svatého Petra přenáší tuto moc na kardinály a arcibiskupy. Ti žehnají papežskou autoritou těm, kteří jsou v církevní hierarchii níže, a tak to jde dál. Každý vesnický farář musí být schopen vysledovat linii své autority až k papeži. Kdyby to nedokázal, pak by jím udělené požehnání, poskytnuté svátosti, křest, rozhřešení, poslední pomazání a sňatek, to vše by bylo neplatné.

A to znamenalo, že ti, kdo tuto svátost přijali, žili v hříchu. Pokud jejich manželství nebylo platné, žili v cizoložství. Pokud by byl křest neplatný, přišli by do pekla. A neexistovalo žádné odpuštění hříchů, protože pokud zpovědník neměl autoritu, zpověď byla zbytečná. Takže polovina křesťanů by šla do pekla, a nikdo nevěděl která, protože duchovní a knížata si vybírali papežské sídlo podle svých politických preferencí.

A jak to pochopili prostí lidé, krize se prohlubovala. Většina Evropy sice měla tou dobou jiné starosti, protože umírala buď na mor, nebo pod mečem, ale tím spíš se jich záležitosti posmrtného života dotýkali o dost palčivěji.

Když se v roce 1409 sešel v Pise koncil, zvolil nového papeže. To krizi jen prohloubilo, protože ani jeden ze dvou zbývajících papežů volbu nepřijal, což znamenalo, že nyní byli papežové tři. Vzhledem k tomu, že návrat papeže do Říma v roce 1377 byl dílem lucemburského císaře Karla IV., řešení papežského schizmatu přešlo na jeho syna Zikmunda. Václav IV. jako český a římský král na to neměl náladu a v této chvíli už ani schopnosti.

Poté, co Zikmund upevnil svou autoritu v Uhrách a vyšel vítězně z občanské války proti celé své rodině (víc zde), stal se císařem Svaté říše římské (víc zde).

Podařilo se mu stabilizovat situaci ve střední Evropě, obnovit císařskou autoritu a získal si za to uznání celého Německa. Svolal koncil do Kostnice, svobodného města na Bodensee, a svými vojsky zajistil bezpečnost účastníků.

Do Kostnice se sjely všechny významné osobnosti; Zikmundovi se podařilo zbavit se všech tří papežů. Díky chytré kombinaci diplomacie a násilí byli všichni tři papežové donuceni přijmout své sesazení. Kardinálové se přeli o maličkosti a koncil se táhl tři roky.

Zikmund byl však trpělivý až za hranice tvrdohlavosti. Předsedal každému zasedání koncilu a svou zasmušilou přítomností dával kardinálům najevo, že neodejdou, dokud nevyřeší papežské schizma.

Nový papež byl zvolen pod jménem Martin V., a navíc přísahal, že bude reformovat církev.

Kostnickým koncilem papežské schizma neskončilo. Nový papež nemohl splnit svůj reformní slib, protože Kostnický koncil vytvořil nebezpečný precedens. Aby mohl koncil sesadit tři papeže, musel se prohlásit za nadřazený papeži, a získal tak možnost sesazovat a volit nové papeže podle libosti. Po skončení koncilu se nějak pozapomnělo, že pro dobro církve by se měli kardinálové do budoucna této pravomoci vzdát.

Papežství se tak propadlo hluboko do koncilní krize, která skončila v roce 1458. Papež proti vzdoropapeži, papež proti koncilu a politický boj. Vydělali na něm třeba husité, kterým Basilejský koncil potvrdil kompaktáta, aby papeži ukázal, že vyřeší situaci v odbojném českém království. A prodělal na tom Jiří z Poděbrad, který chtěl dodržovat kompaktáta, ale papež je prohlásil za neplatná, když je posvětil koncil, a ne on.

Tento politický boj už ale běžné lidi nezajímal. Vzdoropapeži nikdy nevydrželi moc dlouho, církevní hodnostáři mimo Itálii zůstávali věrní papeži. Pro běžné lidi se nic nezměnilo.

V Římě seděl papež, který se hádal se svými kardinály. To papeži dělali vždycky a vždycky to nějak dopadlo.

Papežské schizma skončilo, evropské duše byly v bezpečí, stoletá válka doznívala, mor opouštěl Evropu. Nastala chvíle klidu a prosperity. Alespoň na pár let, než přišla nová krize: turecká expanze, náboženská reformace a zase jednou konec století, kterého se bojíme, ať žijeme v jakékoliv době.

Děkuji, že mě čtete. Upište se k odběru a přidejte se do party, která chce chápat dějiny.

Tento a další příběhy najdete i v knize Restart dějepisu.