Článek
Jako historička vím, že může být mnohem hůř, že bylo mnohem hůř. Vážně. Když ale vidím každý měsíc z účtu odcházet ty částky za zdravotní pojištění, tak to zabolí. Běžně mě to nebolí, jsem solidární, někdo přeci ten systém musí financovat. Ale pak někdy potřebuji doktora a souhra mezi mnou a státním zdravotnictvím dostává viditelných trhlin. Tak třeba teď v červenci.
Připravte se na vtipný příběh.
Nebojte, nejtrapněji z toho vycházím já. Ještě trapněji než protivné sestry v kartotéce, a to je co říct.
Urazila jsem si malíček na noze.
Víte, taková ta situace, co se vám stane třikrát týdně, strašně to bolí, ale za hodinu je po bolesti.
Jenže nebylo, v noze mi pulzovala bolest celou noc, tak jsem se vydala hledat lékaře.
Ale ouha, byl červenec.
A v červenci se na naší poliklinice nepracuje.
Obešla jsem čekárnu, přečetla několik smutných lístečků na dveřích a zamířila na recepci polikliniky.
„Prosimvás, je možné, že mají všichni chirurgové dovolenou na následujících 14 dní?“
Pán na recepci smutně pokýval hlavou.
„Bulovka nebo Vysočany.“
Ok… tak jsem dokulhala na parkoviště. Nechtěla jsem totéž absolvovat znova a proto jsem si na další polikliniku raději zavolala, leč zvednout telefon bylo nad sílu místního personálu.
Proto jsem zamířila do nemocnice. Taxíkem, protože chodit mi nešlo.
V čekárně bylo víc než plno.
Podala jsem tedy kartičku paní v kartotéce a ta s nerudným výrazem podívá:
„A kdy se vám to stalo, mladá paní?“
„Včera večer,“ odpovídám.
„Hm, malíček na noze…“ zamračila se. „A to jste šla jako rovnou do nemocnice, jo? Žádná poliklinika, rovnou nemocnice. No, to asi ráda čekáte.“
„Já šla na polikliniku, ale všichni mají dovolenou.“
„No jo, soukromníci, ti se maj, tak se posaďte, ale připravte se, že to bude na dlouho.“
„To chápu,“ pokývala jsem hlavou a vytáhla knížku.
„Šest až osm hodin, mladá paní,“ sestra se nezašklebila, ale já ten úšklebek stejně viděla.
Vyšla jsem z čekárny a žhavila telefon. Jakákoliv poliklinika, šest až osm hodin nedám.
Nakonec jsem se dovolala na polikliniku, kde mi sdělili, že mě vezmou. Bylo 10:00. Nemůžou mi slíbit, jak rychle to bude, ale mají do dvou a nestává se, že by někoho nestihli ošetřit, takže do dvou to bude.
„Tak já se dovolala na polikliniku, můžete si mě škrtnout,“ oznámila jsem paní v kartotéce.
„Moudrá to žena,“ paní se za celou dobu, co tam seděla upřímně a zářivě usmála.
Chápu, nejoblíbenější pacient je ten, o kterého se nemusíme starat.
Nasedla jsem do Uberu a vydala se na polikliniku.
Ale ouha. Omylem jsem v aplikaci odklikla, že zaplatím hotově. Myslela jsem, že hotovost mám, protože jsem včera vybírala. Ale s jinou kabelkou. Hotovost zůstala tam. Tak co se mnou řidič udělá, když nemám na zaplacení.
„Mám problém, nemám vám, jak zaplatit, nemůžete mi poslat QR kód?“ zeptala jsem se řidiče.
„Nerozumět, jak?“ odvětil.
Jsem zvyklá na ukrajinské taxikáře, ale většinou umí alespoň pár frází česky. Tento neuměl nic.
„Máte to v bankovnictví,“ zkoušela jsem.
„A co je … co to je?“ ptal se a cpal mi mobil do ruky. Pak poklepal na ikonku O2 na displeji.
„To QR kód?“
„Za rohem je bankomat, zavezte mě tam, vyberu a zaplatím,“ zkusila jsem.
„Jak? Co?“
Nakonec na mobilu zapnul Google překladač a domluvili jsme se.
Vystoupila jsem u bankomatu, vybrala peníze, podala je řidiči a zamávala mu. A odkulhala těch dalších pět set metrů na polikliniku.
V čekárně bylo plno, ale to nebyl ten hlavní problém, jak jsem pochopila, když jsem podala kartičku paní v kartotéce.
„Zlomený malíček na noze?“ zvedla obočí. „Ale s tím se vůbec nic nedělá, to byste tady zbytečně čekala.“
„Ani kdyby to bylo zlomený?“ ptám se zmateně po tříhodinové anabázi.
„Ne,“ usmála se soucitně. „Nenechte se zbytečně ozařovat, pokud nepotřebujete nutně zprávu třeba pro pojišťovnu.“
„Tak… děkuju, na shledanou.“
Vydala jsem se domů.
Ano, uznávám, za poslední dvě fáze této anabáze nemůže české zdravotnictví. Ale to mi tohle sakra nemohli říct už na té Bulovce?
Chirurga? Pro dítě? To my neděláme
Víte, jestli má červencová anabáze se zlomeným malíčkem byla víc moje vina, tak v srpnu mě sebemrskačství přešlo. Potřebovali jsme totiž malý chirurgický zákrok pro osmileté dítě. Dost malý na to, aby to nebylo akutní, ale dost velký na to, aby si na něj netroufla obvodní lékařka.
A opět na chirurgii.
Na naší poliklinice mají měsíc po mé poslední databázi, světe div se, opět dovolenou.
Abych byla fér, tak ne všichni tři. Jen dva ze tří.
A ten třetí neobjednává na přesný čas, přijďte si ráno. Tak jo, do toho nejdu.
Tak jsem zkusila jiné polikliniky.
„Děti neošetřujeme, až od patnácti let,“ sdělila mi ta hodná paní, která mi před měsícem vysvětlila, že si mám dát na nohu led a nezatěžovat systém.
Palec na noze jako palec na noze. Moje dítě má velikost 35, co na tom může být jinak?
Ale vztekání mi nepomohlo.
„No, pan doktor děti nebere, on to nemá rád,“ sdělila mi vlídná paní doktorka na jiné poliklinice. „Mě to nevadí, já dělám i v nemocnici a řešíme všechno. Tak příští pondělí přijďte.“
„Ale to je až za týden, jemu to hnisá!“ bránila jsem se.
„Chápu, ale já tu jsem jen pondělky, ostatní dny tu je pan doktor a ten vás nevezme.“
„Tak já to zkusím jinde,“ odpověděla jsem odevzdaně.
„Jasně, kdyby to jinde nevyšlo, klidně přijďte.“
Bývaly časy, kdybych nechápala, že člověk musí čekat s úrazem týden jen proto, že „jinde to nevyšlo“. Ale už jsem moudřejší. Od té doby, co občas u dětí nebo u sebe nějaký úraz potřebuji ošetřit. A hlavně od té doby, kdy jsem se odstěhovala z rodného města, kde mi jméno mých lékařských rodičů otvíralo dveře a žila jsem si v medicínském nebi.
Na dalších dvou poliklinikách mi telefon nezvedli. Na třetí napsáno velkým písmem, že nepřijímají děti. Pořád jsem nechápala proč.
„Dobrý den, potřebuji ošetřit panaricium u osmiletého syna,“ zkoušela jsem poslední naději na poliklinice půl hodiny vzdálené, ale alespoň funkční.
„A bude držet?“ zeptala se sestra.
Ahááá, tak proto neberou děti.
„To já nevím, já do něj nikdy neřezala,“ přiznala jsem poctivě, já do dítěte doma neřežu, abych zkusila, jestli drží. „Ale už zažil hodně nepříjemných věcí při ošetření, tak to dáme.“
A u toho zůstalo. Dočkali jsme se ošetření a teď doufáme, že přežijeme prázdniny, aniž bychom potřebovali chirurgii, protože chirurgové mají asi dovolené v létě v nějaké extra oblibě.
Víte, ve srovnání se zahraničím máme skvělé zdravotnictví. To ale přeci není důvod k tomu rezignovat na to, abychom měli něco, co funguje trochu líp.
A nakonec nejlepší je doktora nepotřebovat.
Zdroje:
Drahá zkušenost
https://www.nzip.cz/clanek/477-zdravotnictvi-ceske-republiky-ve-srovnani-se-staty-oecd
