Děsivá nemoc, při které odpadávají kusy masa, zmizela. A my netušíme proč

Dnes identifikujeme toto onemocnění jako tzv. Hansenovu nemoc. Způsobuje ji mycobacterium leprae. Vyznačuje se až několikaletou inkubační dobou a paradoxně poměrně nízkou nakažlivostí. S výjimkou kožní formy, která vytváří vysoce infekčním roztokem naplněné vředy. V pozdějších stádiích se ale projevuje drastickým způsobem – objevují se léze na kůži, deformují se okrajové oblasti těla (obličej a končetiny) a odpadávají celé kusy masa.

Okolo lepry, stejně jako okolo moru, se kupí příslovečná mlha. Zatímco za mor se ve středověkých kronikách označovala většina epidemických nemocí bez ohledu na původce, lepra se spojovala s rituální nečistotou.

Bible se o malomocenství zmiňuje docela často. Židovství právě tuto nemoc, nebo spíš dispozici, spojovala s rituální nečistotou. Jenomže svaté texty mluví v symbolech, nemůžeme je tedy číst jako medicínský traktát. Jisté ale je, že lepru ve starověku Židé i jiné příbuzné národy znali.

Nicméně současní historici mají za to, že evropská lepra (známá Řekům a muslimům) nemá nic společného s biblickou „ohavnou šupinatou nemocí,“ se kterou ji středověcí lékaři ztotožnili. Ke škodě nemocných leprou, protože jejich reálná nakažlivost nehrála roli. Byli rituálně nečistí, stižení božím trestem, ohavnou nemocí a jako takoví umisťováni do leprosárií bez ohledu na stádium nemoci.

Na základě kosterních pozůstatků můžeme dokázat, že lepra se na křesťanském západě nejintenzivněji šířila mezi lety 1000 a 1250, ale i tak máme dokladů pramálo. Víc informací o ní najdeme v písemných zdrojích. V průběhu 14. století z pramenů téměř úplně mizí.

V 12. a 13. století se ustanovovaly zákonné normy, které malomocné vyčleňovaly ze společnosti. Obvykle se začínalo nařčením sousedů – stačila bílá skvrnka na kůži. Následovalo vyšetřování, často vedené knězem, nikoliv lékařem (ačkoliv ve světle toho, co sami lékaři věděli o původu a diagnóze lepry, to nehraje takovou roli). Ubožák byl následně ubytován v leprosáriu, kde měl zůstat do konce života. Leprosária se nacházela na okraji komunit a byla striktně oddělena.

V některých obdobích a lokalitách se ale na malomocné pohlíželo jako na požehnané – poznamenané utrpením. Těšili se privilegovanému postavení. Malomocní také vždy měli povoleno žebrat, což byl důvod, proč se někteří chudí obyvatelé nechávali za malomocné označit dobrovolně. Péče o malomocné také představovala poměrně běžný prostředek pokání či dobročinnosti.

Lepra mizí z lidské historie v polovině 14. století. Načasování je to tak podezřelé, že se historici pokoušeli dát ho do věcné souvislosti s příchodem moru. Tzv. černá smrt v Evropě propukla právě roku 1347.

A když přišel mor (tušíme odkud), odešla lepra (netušíme kam).

Souvislost mezi morovou nákazou a případnou imunitou vůči malomocenství se neprokázala. Jako nejpravděpodobnější se nakonec jeví verze, že lepra mizí z evropských pramenů ve 14. století, protože přestává být vidět. Leprosária spoléhala na dobročinnost a dobrovolnou činnost mecenášů. Ekonomický a společenský rozklad, který způsobila morová epidemie, neponechal pro leprosária prostor.

Zmizela tedy leprosária, ale kam zmizeli malomocní? Má se za to, že těch několik málo skutečně nakažených Hansenovou nemocí se rozptýlilo do společnosti. A protože se nejedná o onemocnění tak nakažlivé, dál se nešířilo. Zmizela idea lepry, zmizela lepra.

Dále se také změnilo společenské myšlení. Malomocenství se vnímalo jako individuální trest za hřích. Morová rána, která kosila celé vesnice po celém známém světe neponechávala místo pro individuální vinu a osobní pokání. Přišel čas otázek po kolektivní vině, kolektivním pokání, konci světa, zástupných obětech a hledání viníků.

Barbora Jiřincová, Update dějepisu, The Rebel History, 2025.

J. N. Hays, The Burdens of Disease: Epidemics and Human Response in Western History, Rutgers University Press, 2009