Když vás za profesionální sport vyhodili z olympiády (a není to tak dávno)

Představte si to jako scénu z napínavého filmu.

V dějišti olympijských her v japonském Sapporu to šumí jako v úlu. Realizační týmy sportovců vykládají materiál a proviant. Trenéři se zdraví, Japonci se uctivě klaní. A mezi nimi jeden lyžař (protože každý příběh potřebuje hrdinu) vystoupí z auta, nadechne se vlhkého vzduchu a řekne si: „Ano, letos to vyjde, letos to zlato vybojuji.“

Střih, jásavá, bezstarostná hudba se mění na temné hluboké tóny. Obraz ze sluncem zalitých sněžných plání přeskočí do tmavé místnosti s černými koženými křesly, na stole se ve skle leskne whiskey a vzduch houstne kouřem doutníků. Zasedá zde kvalifikační komise pod vedením Australana Hugha Richarda Weira. Má přezkoumat amatérský status sportovců, kteří se právě sjíždí do 4810 km vzdáleného japonského střediska. Sportovců, kteří podle svého svědomí svým závazkům většinou dostáli. Protože jednali tak jako všichni okolo.

Kvalifikační komise jednala dlouho, cítila se pod tlakem předsedy MOV. Ten totiž na začátku roku 1972 šokoval celý svět prohlášením, že zimní olympijské hry by se měly celé zrušit. Protože jsou doslova „prolezlé profesionalismem a komercí“. Avery Brundage válčil především s alpskými lyžaři, ale tentokrát se opřel i do jiných sportovců. Od roku 1970 navíc MOV pod Brundagovým vedením vedl boj s Kanadou. Kanadská hokejová asociace chtěla, aby se několik jejích profesionálních hráčů mohlo zúčastnit mistrovství světa. Avery Brundage ovšem prohlásil, že pokud padne toto rozhodnutí, bude ohroženo postavení hokeje jako olympijského sportu. Kanadská reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Na olympiádu prostě nepřijeli. V této atmosféře rozhodovala kvalifikační komise.

K přezkumu dostala na stůl téměř všechna jména zúčastněných sportovců, hlavně alpských lyžařů. Vypadalo to, že nakonec budou moci soutěžit všichni, ale Avery Brundage si stál na svém. Kompromisním řešením se stala diskvalifikace jednoho jediného sportovce – rakouské lyžařské hvězdy Karla Schranze. Většina členů komise chtěla zvolit milosrdný postup a pouze Schranze pokárat. Avery Brundage, který nazýval Schranze „chodícím plakátem“, se v rozhodující chvíli vytasil s čerstvým číslem časopisu, kde lyžař pózoval v kostýmu propagujícím obchod s kávou Aroma Kaffee. A to rozhodlo.

Je třeba říct, že příjmy Karla Schranze jistě přesahovaly hranici stanovenou pro plat amatéra. Ale zdaleka nebyl sám. V jeho sportu ji totiž přesahovali úplně všichni. Rakušané hrozili, že opustí hry. Zjistili ale, že od ostatních svazů alpského lyžování se podpory nedočkají, a tak nakonec odjel z olympijské vesnice pouze Karl Schranz. Vídeňský tisk z něj doma udělal hrdinu, ale hry pokračovaly bez něj.

Problém amatérismu spočíval v tom, že čistým amatérem – tedy sportovcem, pro kterého byl sport pouhým koníčkem – nebyl nikdo. Všichni olympionici si svým talentem vydělávali. Ale byly stanoveny limity na to, kolik si smějí vydělat a kolik času smějí strávit tréninkem. Byly stanoveny soutěže a ligy, na nichž byla olympionikům zapovězena účast úplně (například NHL).

Lišila se hranice pro příjmy z reklamy, pro přímé finance za vítězství, pro státní příspěvky. Lišily se limity v jednotlivých sportech. A celé se to na každém kongresu diskutovalo a posouvalo. Sami sportovci a jejich svazy, státy a asociace systém různými způsoby obcházeli a kvalifikační komise střídavě zavírala a přivírala oči.

V 70. letech už bylo totiž dávno jasné, že olympionikem se stane jen ten, kdo sportuje na plný úvazek. Že sport pro něj musí být absolutní prioritou, které podřídí svůj životní styl, místo pobytu, osobní život i kariéru.

Cestu ke změně otevřel především odchod předsedy MOV, Averyho Brundage, a volba nového předsedy vedení. Kongres ve Vídni pravidlo 26 (článek charty věnovaný amatérismu) velmi pozměnil. Od této chvíle bylo mimo jiné možné získat finanční odměnu za svůj výkon na olympijských hrách. Dále mohli otevřeně vstoupit do olympijských her sponzoři.

Roku 1980 se do čela MOV dostal muž, s nímž je spojena hluboká proměna olympijského sportu do podoby, jakou známe dnes – Juan Antonio Samaranch. Pod jeho vedením se postupně otevíraly olympijské brány profesionálům z různých sportů.

První profesionálové startovali na hrách v Soulu 1988. Šlo o tenisty. Jelikož tenis se profiloval jako čistě profesionální sport, amatérské turnaje se na této úrovni nekonaly, už jeho přijetí na hry naznačilo, jakým směrem se bude vývoj ubírat. O dva roky později na kongresu MOV v Tokiu bylo konečně pravidlo 26 o amatérském sportu na olympiádě zrušeno. Nadále už bylo na jednotlivých sportovních federacích, zda umožní profesionálům ve svém sportu start na olympijských hrách, či nikoliv.

Dnes mohou na hrách soutěžit profesionálové běžně. Otevřely se dveře komerci, ale také se zvýšil divácký zájem o hry. Teprve teď mohli měřit síly skutečně špičkoví sportovci bez zábran. Na jedné straně je nutno uznat, že právě boj o amatérismus představoval středobod souboje o původní olympijskou myšlenku. Zrušením amatérského statutu olympioniků se celé pojetí klání pod pěti kruhy posunulo někam úplně jinam.

Zdroje:

DE COUBERTIN, Pierre. Olympijské paměti. Olympia, 1977.

JIŘINCOVÁ, Barbora. Olympijské příběhy. E-knihy jedou, 2025.

PARRY, Jim. THE OLYMPIC GAMES EXPLAINED, A Student Guide to the Evolution of the Modern Olympic Games. Routledge, 2009.

PROCHÁZKA, Karel. Olympijské hry – Od Athén po Moskvu. Olympia, 1984.