Jezuiti nejsou jen paliči knih. Jejich zakladatel byl fenomén.

Ignác z Loyoly prošel fascinující cestou, než založil řád, který se stal symbolem barokního a raně novověkého katolicismu. Ignácova zkušenost s armádou částečně přispěla k úspěchu řádu, protože vše od struktury až po disciplínu členů odráželo jeho vojenskou minulost. Nejenže hlava řádu nese titul generála, ale řádový systém je velmi přímočarý. Každý ví, koho má poslouchat, stejně jako v armádě. Kdo však byl Ignác z Loyoly?

Životy všech světců halí mlha legend. Výjimkou není ani zakladatel jezuitského řádu. Ignác z Loyoly se narodil kolem roku 1491. O jeho dětství víme jen málo, ale jisté je, že velmi brzy vstoupil do armády a v roce 1521 se zúčastnil španělsko-francouzského tažení. Při obléhání Pamplony byl těžce zraněn. Kulka mu roztříštila obě kolena a Francouzi ho zajali. Zakrátko se ale vrátil domů a na lůžku se konečně mohl věnovat knihám.

Tak četl. Studoval Písmo svaté a Legendu aureu od Jakuba de Voraga. Zaujala ho i mystika; četl Život Kristův od středověkého mystika Ludolfa Saského. Všechno to čtení probudilo v jeho bojovné duši duchovní obrat. Rozhodl se, že sice zůstane vojákem, ale bude bojovat za Krista a Pannu Marii. Jakmile byl schopen chodit, vydal se Ignác na pouť.

První Ignácova zastávka vedla na svatou horu Montserrat. Zde zaslíbil svůj život a dílo Panně Marii a složil svatý slib, že se vydá do Palestiny a bude obracet pohany na křesťanství. Cestou na Blízký východ se zastavil v klášteře v Mandeře a deset měsíců žil v přísné askezi. Během hodin strávených hladověním se znovu setkal s Pannou Marií a ta mu pomohla napsat jeho první mistrovské dílo. Exertitia Spirituala ještě dnes provází mnoho křesťanů na jejich duchovní cestě.

Pak se budoucí světec vydal na cestu do Svaté země.

V Palestině však zažil hluboké zklamání. Zjistil, že misionářů je tam už dost, a většina z nich se o poutníky, pohany a své poslání vůbec nezajímá. Palestina v 16. století připomínala spíš turistickou destinaci než svaté místo. A z této situace profitovali jak křesťané, tak muslimové. Ignác se znechuceně vrátil do Evropy a začal studium v Barceloně.

Když nastoupil do svého prvního bakalářského semináře, bylo mu 35 let, takže mezi mladíky byl za stařešinu. Ale vyčníval především svými názory a veřejnými vystoupeními.

Říká se, že mezi světcem a kacířemje tenká hranice. V Barceloně se inkvizice přikláněla spíš k tomu druhému názoru. Ignác tedy musel znovu odejít, aby dokončil svá studia v Paříži. Zde se setkal se svými budoucími životními druhy. Bylo jich šest a vytvořili tvrdé jádro budoucího jezuitského řádu. Společně složili přísahu čistoty a zaslíbili svůj život Panně Marii před branami Paříže.

Dále slíbili, že budou bojovat proti nevěřícím ve Svaté zemi. Zároveň však připustili, že to se Svatou zemí nemusí tak úplně vyjít a přidali doušku, že půjdou tam, kam je pošle papež.

Vydali se tedy do Říma vyžádat si od svatého otce své úkoly.

Na cestě do Říma měl Ignác z Loyoly zase vidění. Tentokrát ho navštívila celá Nejsvětější Trojice a inspirovala ho k sepsání pravidel mnišského života, která se později stala první konstitucí jezuitského řádu. V roce 1540 požádalo našich šest mužů papeže o schválení nového mnišského řádu. Po určitém váhání dostali od Svatého otce požehnání: bulu nazvanou Regimini militantis Ecclesiae. Název buly můžeme přeložit jako Pravidla pro bojující církev. Od samého počátku se členové jezuitského řádu považovali za vojáky církve. Struktura řádu byla jasná a přímočará. Prvním mužem byl generál (sám Ignác z Loyoly). Všichni v řádu mu byli povinni naprostou poslušností. Po jeho boku však seděl loajální Admonitor, jehož jedinou povinností bylo rozporovat jakékoli rozhodnutí, které by považoval za nesprávné. A generál mu musel naslouchat.

Každý člen řádu skládal přísahu poslušnosti a nesměl se věnovat řeholní kariéře mimo řád. Jezuité tedy sloužili jako kněží, učitelé a zpovědníci, ale nikdy jako biskupové nebo arcibiskupové, nebo dokonce ani jako vesničtí faráři. Vždy zůstávali mimo církevní hierarchii, se kterou se často dostávali do ostrých sporů.

Naprostá poslušnost přímému představenému a přímá odpovědnost představeného za ty, kteří mu podléhají, tak zněly hlavní zásady řádu. Další klíč k Ignácovu úspěchu představovala důmyslná práce s talentovanými jedinci. Podle konstituce měl každý člen řádu rozvíjet své jedinečné nadání. A jeho představení byli přímo zodpovědní za to, aby tento talent objevili a rozvíjeli. Ať už šlo o vyučování, kázání, misie, nebo politické machinace, žádný člen nedělal to, co chtěl, ale to, v čem byl nejlepší.

Jezuité založili mnoho škol, které nabízely bezplatné vzdělání chlapcům ze všech společenských vrstev. Navzdory veřejnému obrazu nebyla katolická víra nutná pro přijetí. Jezuité přijímali děti všech vyznání. Konstituce jasně stanovila, že nikdo nesmí být nucen ke změně víry, protože bez svobodné vůle nemůže dojít ke spáse. Nekatolíci tedy vstupovali do jezuitských škol a nikdo jim jejich víru nebral, ale během studia většinou konvertovali, protože jejich učitelé dokázali být velmi přesvědčiví a využívali všech kouzel barokní kultury.

Ratio studiorum, soubor pravidel jezuitského vzdělávání, si kladl za cíl vychovat schopného mladého muže, který bude znát všechna katolická dogmata, obhajovat je vybroušenou latinou a okouzlovat své okolí všemi společenskými dovednostmi své doby. Vyučovala se tedy nejen rétorika a teologie, ale také hudba, tanec, divadlo, jízda na koni a vše, co by měl mladý muž umět, aby to dotáhl co nejdřív.

U svých studentů se snažili objevit talent a rozvíjet ho. Pedagogicky jezuité vynikali v psychologii a nikdy neváhali přijmout výchovné zásady, i když pocházely od protestantů. Ve školách vládla soutěživá atmosféra.

Muži v černém, tak historie vnímá jezuity, muže v černém hábitu, s cingulí a velkým černým kloboukem. Mluvíme zde jen o mužích, protože Ignác z Loyoly přímo zakázal vznik ženské větve řádu. I když voršilky, barokní ženskýmnišský řád z Itálie specializující se na vzdělávání dívek, měly k ženské větvi jezuitů tak blízko, jak jen to bylo možné. Ignác z Loyoly zemřel v roce 1556, kdy byl jezuitský řád pevně zakořeněn v barokní společnosti, ale ani sám Ignác nemohl tušit, jakých úspěchů jeho jezuité dosáhnou.

V 17. století se všichni katoličtí panovníci budou spoléhat na své jezuitské zpovědníky, jezuité budou hrát významnou roli v evropské politice, všichni katoličtí aristokraté budou absolventy jejich školy a jejich misie v Novém světě vyvolá vlnu žárlivosti všech ostatních řádů.

Ignác a jeho následovníci dobře chápali ducha své doby, která si na rozdíl od středověku cenila individuality a výjimečnosti. V centru jezuitské spirituality stála individuální zbožnost. To můžeme shrnout do slavného výroku Ignáce z Loyoly:

Barbora Jiřincova, Update dějepisu, The Rebel History, 2025.

(v této knize najdete tento i další podobné články)

Ivana Čornejová, Tovaryšstvo Ježíšovo – Jezuité v Čechách, Mladá Fronta, 1995.

John O´Malles: Jezuité. Historie řádu od Ignáce po současnost.

Pavel Zavadil: Čeští jezuité objevují svět.