BVB na burze: Jak Borussia Dortmund spojuje tradici a byznys

Borussia Dortmund, jeden z nejúspěšnějších klubů německého fotbalu, ale i klub nesmírně tradiční fanouškovskou základnou. I přes to se BVB stala prvním klubem, který v Německu propojil fotbalovou vášeň se světem financí a v roce 2000 vstoupil na frankfurtskou burzu. Ani to však neznamenalo ztrátu kontroly nad klubem ve prospěch investorů a miliardářů jako v klubech západní Evropy. Díky unikátnímu německému pravidlu 50+1 si klub společně se členy a fanoušky zachovává rozhodovací právo, což výrazně odlišuje německé velkokluby od těch z Anglie, Španělska nebo Itálie. Borussia Dortmund si zachovává tradiční identitu a nezávislost, ikdyž jako jediný německý klub využívá výhody veřejného obchodu.

Celý dlouhý příběh vstupu žlutočerných na burzu začal během úspěchů z druhé poloviny 90. let. Klubu se podařilo zvednout nad hlavu trofej pro mistra Německa po více než 30 letech, a to hned dvakrát za sebou. Po těchto úspěších z let 1995 a 1996 přišel o rok později možná ten největší fotbalový úspěch v historii klubu z Vestfálska, vítězství v prestižní Lize mistrů UEFA. Tým postavený okolo legendárního Matthiase Sammera se zapsal do kronik, když zdolal turínský Juventus 3:1 a z nedalekého Mnichova si vezl ušatou trofej.

Dortmund se díky těmto úspěchům dostal na sportovní i finanční vrchol a ambiciózní vedení v čele s prezidentem Gerdem Niebaumem se této pozice rozhodně nechtělo vzdát. Zacítilo šanci posunout Borussii mezi největší evropské velkokluby. Do jisté míry se snažilo i sejít z německé cesty, kde se vždy snažily i velké kluby držet určitou platovou a přestupní hladinu, která sice nemohla konkurovat týmům z Anglie, Španělska a Itálie, zajišťovala však ve velmi ošemetném prostředí jistou finanční stabilitu.

Dortmund tak po roce 1997 začal nabízet obrovské sumy na platech a přiváděl hráče za dosud nevídané částky. Utráceli místy víc, než samotný Bayern Mnichov. Klub nasadil jasnou strategii, která však byla až příliš závislá na sportovním úspěchu. Ten však v následujících letech nepřiházel, platy a přestupní částky stále rostly více než příjmy klubu a začaly se hromadit dlouhodobé půjčky.

Na konci veleúspěšných devadesátých let se tedy v hlavách prezidenta Niebauma a finančního manažera Michaela Meiera zrodil nápad vstoupit na burzu. Inspirací pro tyto muže byl vstup několika anglických klubů, v čele s Manchesterem United, na burzu a vidina finanční stabilizace, která v několika klubech po tomto kroku přišla. Dalším důvodem byl i projekt rozvoje infrastruktury klubu, který započal již v devadesátých letech. Ten byl pro klub finančně náročný, avšak mohl vzbudit zájem u některých potenciálních akcionářů, což by přineslo potřebný kapitál k hladkému procesu rozsáhlých renovací a rozšíření na slavném Westfalenstadion.

Narozdíl od Anglie nebo Španělska však v Německu platí pravidlo 50+1, kdy má každý profesionální německý klub povinnost vlastnit minimálně 50 % + 1 akcii. To mělo předejít dominantním investorům zasahovat do fotbalové a finanční politiky v Německu, která se vždy vyznačovala určitou finanční rovností klubů při bojích o sportovní úspěchy. Zmíněné pravidlo mimo jiné zaručovalo svrchované právo tzv. členům klubu (fanoušci platící členské příspěvky) rozhodovat na valných hromadách o směřování klubu pomocí hlasování.

Když tedy 31. října roku 2000 Borussia Dortmund slavnostně vstoupila na frankfurtskou burzu, nabídla sice 60 % akcií komukoli na finančním trhu, díky speciální právní struktuře klubu si ale udržela pravidlo 50+1 a tudíž i rozhodovací moc zůstala plně v rukou sportovního vedení a fanoušků. Hned během prvního dne se prodalo cirka 13,5 milionů akcií, každá za startovní cenu 11 eur. Borussii tak přinesl prodej akcií kapitál ve výši 130 milionů eur, které v té době představovaly obrovskou finanční injekci pro klub.

Namísto splácení dluhů a definitivní stabilizace klubu na špičce Bundesligy se však prezident Niebaum rozhodl do toho ještě více šlápnout. Kromě masivních investic do stadionu (Westfalenstadion se v roce 2004 rozšířil až na monstrózní kapacitu 83 tis. diváků) přišel i s neudržitelnou přestupovou politikou, kdy se s vidinou pokračujícího sportovního růstu rozhodl posunout Dortmund do přestupové a platové hladiny, do které nejspíše nikdy nepatřil a patřit neměl.

Jako příklad těchto slov slouží stále tučnější smlouvy pro členy kádru a nové přestupy, které značně převyšovaly německý standart. Mezi konrétní drahé nákupy hráčů patří třeba Sunday Oliseh (tehdy hvězda turínského Juventusu) nebo Márcia Amorosa. No a nezapomeňme také na české hráče, Jan Koller a Tomáš Rosický stáli v roce 2001 klub bezmála 25 milionů eur, což byla za tehdy poměrně neznámé hráče velká cenovka. Ač nutno uznat, zrovna česká dvojice přinesla i sportovní záplatu na tyto částky a obecně přinesl celý projekt nové přestupové politiky krátkodobý úspěch. V sezoně 2001/2002 získal totiž Dortmund po 6 letech další ligový titul.

Vedení se, spokojeno s výsledky, neodvrátilo od riskantní strategie a tak i v létě 2002 pokračovalo v politice drahých nákupů a minimálních prodejů opor. V sezoně 2002/2003 se však nad klubem ze západu Německa začala stahovat mračna. Letní posily Frings a Fernández nenaplnili očekávání, navíc již zmiňovaný Amoroso se po úspěšné první sezoně potýkal se zraněními. Když k tomu přičteme neúspěch v Lize mistrů a stále narůstající dluhy, které už v té době převyšují rozpočet klubu na několik let, bylo zřejmé, že se Dortmund nacházel ve slepé uličce.

Niebaum a vedení BVB už v roce 2004 začali pociťovat důsledky svého risku a museli již aktivně řešit finanční krizi prodejem hráčů. Z Borussie v létě 2004 odešli například Frederic Dehu do PSG, po roce se poroučel i Fernandéz a mnoho dalších. Kádr byl tak značně oslaben a v sezoně 2004/2005 skončila Borussia až na 7. místě. Jen za peníze z hráču se však dluhy nasplatily a tak se Dortmund dostal do situace, který vyvrcholila velkou potupou. Do medií prosakovaly informace o nesplacených mzdách a nervozita klubu a fanušků rostla. Zcela reálný byl v té době bankrot klubu a odebrání profesionální licence.

Fanoušci Borussie Dortmund sehráli v období finanční krize zásadní roli. I v dobách, kdy klub čelil obrovským problémům, které vyústily až v hrozící bankrot a nevyplacené mzdy, zůstali věrní a podporovali tým. Silná vazba mezi klubem a jeho příznivci je klíčovým prvkem identity Borussie dodnes. Tato loajalita přispěla k obnovení důvěry ve vedení klubu. Navzdory těžkostem, které klub prožíval, si Dortmund udržel svou silnou fanouškovskou základnu. Atmosféra na stadionu zůstala dodnes fenomenální, ale fanoušci sehráli svou roli i co se zajištění finanční stability týče, kdy příjmy z prodeje vstupenek a také členských příspěvků a darů klubu tvořily významný pilíř stability v nejistých časech.

V létě 2005 do křesla generálního manažera BVB přišel nový muž, Hans-Joachim Watzke, plný motivace a elánu. Ikdyž Watzke naskočil do potápějící se lodi, v kritické chvíli dokázal vytáhnout překvapivé eso z rukávo. V momentě největší krize totiž došlo k pomoci mezi německými giganty a po tajné schůzce mezi Watzkem a slavným Karlem-Heinzem Rummeniggem měl Dortmund dostat půjčku od Bayernu. Řádově nižší miliony Euro použili v Dortmundu k vyplacení mezd zaměstnanců.

K další stabilizaci přispěl i mimo jiné prodej práv na jméno Westfalenstadionu. Od roku 2005 nese název pojišťovací a finanční skupiny Signal Iduna. Do další sezony tak mohla Borussia vstoupit bez větších finančních závazků a relativně v klidu ji odehrát. Nutné prodeje hráčů v posledních letech však dopadly na sportovní výkonost týmu, a tak BVB skončilo nejdříve v roce 2006 šesté a v roce 2007 se umístilo až na devátém místě.

I přesto se začalo blýskat na lepší časy. Pod vedením Watzkeho se klub v krizi dokázal vymanit z ohromných dluhů, stabilizoval rozpočet a nastavila v klubu jasnou finanční disciplínu. Začal se klást důraz na akademii a výchovu nejlepších talentu z celého Německa i Evropy. S vidinou stabilního klubu a velkého potenciálu se také podařilo do klubu přivést mladého Jurgena Kloppa, který v Dortmundu podepsal v roce 2008 a během několika let sesadil z německého trůnu Bayern Mnichov a dostal klub až do finále Ligy mistrů.

Autor: Martin Sobotka