Bývalý trenér Plzně a U21 Karel Krejčí: Odchod z Plzně mě dlouho mrzel, teď bych to řešil jinak

Po zisku titulu s Plzní jste odešel k reprezentaci. Nemrzí Vás zpětně tento krok?

Tenkrát jsem zastával dvě funkce, byl jsem jak hlavním trenérem Plzně, tak i asistentem u reprezentace. Situace by se přirozeně vyřešila mnohem dřív, pokud by se nám v Plzni nedařilo, jenže nám se dokonce povedlo šestnáctkrát za sebou vyhrát, čímž jsme zlomili československý rekord v počtu výher, a získali jsme titul. Pokud by se nám vedlo špatně, tak bych buď musel opustit nároďák, nebo bych z Plzně musel odejít už během sezóny. Skloubit Plzeň a reprezentaci už ale dál nešlo. Musel jsem s národním týmem odjet na měsíc do Francie, tudíž jsem neměl možnost připravovat Viktorku na evropské poháry, takže jsme se s vedením domluvili, že spolupráci ukončíme. Když se na to s odstupem těch osmi let ohlédnu, tak si říkám, že bych dnes asi hledal nějaké jiné řešení, ale už je to zkrátka pryč.

Hlavním trenérem Plzně jste se stal po odvolání Miroslava Koubka. Jaký je vůbec postup v případě odvolání trenéra? Předávají si nový a starý trenér například nějaké poznatky, komunikují spolu?

Je to individuální. V každém případě není žádnému trenérovi příjemné, když je odvolán, a vždy to rozproudí určité emoce, které každý zpracuje jinak. Někteří koučové jsou spíše uražení a nechtějí nic spojeného s klubem dál řešit, takže vám telefon raději ani nezvednou, ale jiní jsou ochotní si s vámi sednout a probrat spoustu věcí a odpovědět na mnohé otázky. Když jsem se po dvou letech vrátil do Plzně, tak jsem měl výhodu v tom, že jsem kádr i prostředí do velké míry znal, takže nebyl důvod s Mírou Koubkem hráče nějak dopodrobna probírat.

Brian Priske je známý tím, že své svěřence sleduje na sociálních sítích a že se obecně zajímá i o jejich osobní život. Je pro Vás jako trenéra také důležité vědět, čím si hráči zrovna v soukromém životě procházejí?

Vždy jsem si zakládal na tom, aby parta v kabině fungovala. Na druhou stranu si nemyslím, že by hlavní trenér musel stát hráčům pořád za zády a vědět úplně všechno. Například na sociálních sítích aktivní nejsem, takže jsem místo toho pověřil jednoho z členů realizačního týmu, aby právě tímto způsobem s hráči více komunikoval a hlídal, ať na sociálních sítích nedojde k nějakému průšvihu. Na opatrnost na sítích jsem hráče ostatně sám upozorňoval. Jsou ale oblasti, do nichž by kouč rozhodně vhled mít měl, konkrétně jde třeba o rodinné, studijní a zdravotní problémy, které jsou koneckonců mezi sebou úzce provázané a mohou vést k hernímu nebo psychickému útlumu hráčů, takže není prospěšné, aby v sobě takové potíže hráči dusili. Jak už jsem nastínil dříve, v takových momentech musí trenér působit i v roli vychovatele a náhradního táty, což k trenéřině zkrátka někdy patří.

Jakožto trenérovi mládeže Vám prošlo pod rukama mnoho mladých fotbalistů. Na kterého svého svěřence jste nejvíce pyšný?

To je těžké říct. Na začátky samozřejmě rád vzpomínám, jak už jsem tady zmiňoval, protože jsme s Příbramí mimo jiné postoupili do první dorostenecké ligy, ale zrovna v té době nebylo jednoduché mladé hráče do dospělého fotbalu protlačit. Příbram tehdy fungovala v lize, prala se o evropské poháry, měla k dispozici asi padesát profesionálních fotbalistů, takže když jsem tam já začínal trénovat, tak byla pro mladé možnost nakouknout do áčka téměř nulová. Avšak s postupem času, kdy docházelo k odlivu financí a sponzorů, se mi podařilo majitele Jaroslava Starku přesvědčit, že tady máme řadu talentovaných kluků, kteří by si tu šanci zasloužili.

Pokud bych ale musel někoho jmenovat, tak by to byl dnes bohužel již zesnulý František Rajtoral, jenž to svým způsobem celé nastartoval. Trénoval jsem ho od jeho šestnácti let a pamatuji si na něj jako na poctivého kluka, kterého jsme pomalu dennodenně museli vyhánět ze hřiště. Franta se stal v Příbrami skutečným průkopníkem, protože když jsem se posunul jako asistent k áčku, tak to byl právě on, koho jsem si do týmu prosadil, a jeho cestu pak následovali třeba Jakub Řezníček, Tomáš Pilík, Jan Vošahlík, Petr Javorek nebo bratři Jakub a Matěj Štochlovi. Franta strávil v áčku půl roku a pak si ho vyhlédl Baník, ale to nic nemění na tom, že udal směr dalším mladým fotbalistům a že vedení dokázal, že vsadit na odchovance je kolikrát lepší než nákupy drahých, cizích hráčů. S Františkem jsme se pak setkali i v Plzni, o to víc mě mrzí, jak to nakonec dopadlo.

Jsou tu samozřejmě i další hráči, zejména ti, které jsem vedl v reprezentaci. Řadě z nich jsem v kariéře pomohl. Jako trenér mládežnických nároďáků si totiž musíte ustálit určitou vizi a způsob, jakým se chcete prezentovat. Je to složitější v tom, že víte, že máte k dispozici jen určitý ročník a nemůžete povolávat i starší kluky, ale maximálně ty mladší. Přesně toho jsem se já nikdy nebál. Když jsem vedl příbramskou devatenáctku, tak jsem například Tomáše Pilíka a Jana Vošahlíka v jejich patnácti letech klidně nechával hrát vedle devatenáctiletých kluků, a tu stejnou filozofii jsem razil i v reprezentaci. Když jsem uznal, že i mladší kluci mají potřebnou výkonnost a nastupují třeba i v lize, tak jsem je i v šestnácti nebo sedmnácti posunul do jednadvacítky, což se přede mnou běžně nedělávalo. I na závěrečný turnaj jsme vzali zhruba šest až sedm mladších hráčů, a když se na ně podíváte teď, tak nezbývá než uznat, že oprávněnost své tehdejší nominace jednoznačně dokazují. Konkrétně jde třeba o Matěje Kováře, Adama Karabce, Adama Hložka, Pavla Šulce či Martina Vitíka. Dva poslední patří do základu Plzně a Sparty a Hložek s Kovářem hrají v jedné z nejlepších lig světa, navíc mají své místo v nároďáku a po Vitíkovi se Šulcem pokukují prestižní zahraniční kluby.

Myslíte, že Plzeň Pavla Šulce přes zimu udrží?

Řekl bych, že pokud mu vydrží forma a nezradí ho zdraví, tak bude téměř nadlidský úkol ho tu udržet. Minulou sezónu předváděl fantastické výkony, vstřelil osmnáct gólů a ofenzíva Viktorky na něm do velké míry stojí. Trenéra Haška navíc přesvědčil v zápase s Ukrajinou, čímž si řekl o stálé místo v reprezentaci. I vzhledem k tomu, že teď Plzeň hraje Evropskou ligu, tak má Pavel našlápnuto k nadmíru zajímavé fotbalové adrese.

Jakými změnami trénování mládeže během Vaší kariéry prošlo?

Já jsem byl vždycky poměrně přísný a vůbec nejpřísnější na ty svěřence, u nichž jsem vytušil, že by to mohli dotáhnout daleko. Uplatňoval jsem přístup „cukr a bič“ a myslím, že když jsem nastavil tvrdší pravidla, tak je kluci pochopili a přijali, poctivě chodili na tréninky a na trávník se těšili. V posledních letech jsem ale svůj přístup musel trochu změnit, protože pokud bych byl tak přísný jako ve svých začátcích, tak by mi druhý den polovina kluků na trénink ani nepřišla. Dnes se obecně trénuje daleko méně a kluci se tomu snaží tak trochu vyhýbat. Nemluvím samozřejmě o prestižních akademiích, které fungují na profesionální bázi, ale především o menších klubech, kde se podle mě čas věnovaný tréninku skutečně snížil. I dětí se zájmem o fotbal ubývá, jelikož v dnešním světě existuje mnoho jiných volnočasových alternativ, které mladé od fotbalu odvádějí, například mobily nebo sociální sítě. Kupříkladu během angažmá v Táborsku a Příbrami jsem postřehl, že kluci v dnešní době trénují zhruba třikrát týdně a často dávají přednost studiu nebo jiným aktivitám, takže se fotbalu nevěnují na sto procent.

Takže myslíte, že u mládeže celkově zájem o fotbal klesá?

Určitě ano, jde to zřetelně vidět na situaci vesnických a obecně menších klubů z nižších soutěží, které se často musejí spojovat dohromady, aby vůbec poskládaly nějakou jedenáctku. V týmu se navíc nezřídka vyskytují hráči, kterým táhne na čtyřicet, protože to po nich jednoduše nemá kdo převzít. To se odráží i u mládeže, kde také často dochází právě ke slučování obecních klubů. Klesající zájem o fotbal tím pádem odnáší zejména amatérský fotbal.

Aktuálně jste bez angažmá. Už tušíte, kam povedou Vaše další kroky?

Sny z dětství se mi už vyplnily, jelikož, jak už jsem ostatně říkal, zažil jsem tituly, evropské poháry, malé i velké EURO, takže asi jediné, co mi do sbírky chybí, je nějaké zahraniční angažmá. To by byla ta pomyslná třešnička na dortu. Už jsem měl velmi blízko do národního týmu do devatenácti let Spojených arabských emirátů, ale nakonec jsem to musel odříct, protože mamince zjistili rakovinu, takže jsem chtěl čas trávit s ní. Kolem sebe mám lidi, kteří se o mě v tomto ohledu starají, takže nějaké indicie o zájmu klubů dostávám. Často se dostanu mezi dva až tři finální kandidáty, ale nakonec to zkrátka nějak nedopadne. Uvidíme, co přinese zima nebo jaro, ale do zahraničí bych se podíval opravdu rád. Pokud to nevyjde, tak bych ještě rád nakoukl do nějakého tuzemského profesionálního klubu, abych mohl své zkušenosti předávat i nadále, protože jsem toho prožil opravdu hodně. Roky ale přibývají a nás trenérů není zrovna málo, takže nabídka koučů převyšuje poptávku. V případě, že bych se nakonec měl vydat směrem nižších soutěží, tak bych to rád spojil se svým synem, jenž stále aktivně hraje. Opatřil si ale trenérskou licenci, takže bych mu mohl být mentorem. To platí i pro mé vnoučky, které bych také rád provedl jejich fotbalovou cestou. Zatím jsou maličcí, mají jen dva a půl a ten druhý rok a půl, ale je na nich vidět, že jsou hyperaktivní, takže dispozice k fotbalu v nich rozhodně dřímají.

Exotické angažmá by Vám tedy nevadilo?

Právě naopak. Momentálně je něco takového ve hře, ale nechci raději sdělovat žádné podrobnosti, protože nevím, jak se to vyvine.

Kdyby přišla nabídka z Českých Budějovic, přijal byste takovou výzvu?

Té nabídce bych se nebránil. V Budějovicích jsem nastartoval svou trenérskou dráhu, když jsem kvůli dříve zmíněnému zranění kolene ukončil hráčskou kariéru. Působil jsem jako asistent Jiřího Vlčka u devatenáctky a béčka, díky čemuž jsem byl u začátků třeba Davida Lafaty nebo Tomáše Sivoka. Abych pravdu řekl, role hlavního trenéra Budějovic mi v minulosti, ještě za éry jiného majitele, byla nabídnuta už dvakrát, ale vždy jsem odmítl ve prospěch Plzně, protože pro mě měly evropské poháry větší váhu. Aktuálně se Budějovice samozřejmě nacházejí v tíživé situaci a podstatné bude, jestli se jim z nejbližších zápasů konečně podaří vytěžit nějaké body. Pokud bude ale tato mizérie pokračovat do konce podzimu, tak už bude cílem jara spíše příprava manšaftu na druhou ligu, aby se co nejrychleji vrátil do té první tak, jako se to teď daří Zlínu. Budějovice poznamenalo velké množství změn, ať už na pozici majitele, tak i na trenérských postech a ve hráčském kádru, jelikož nejkvalitnější hráči odešli. Uvidíme, jak bude tato zatím poněkud pochmurná sezóna pokračovat, každopádně je ale po očku sleduji a držím jim palce.

Článek je porkračováním rozhovoru s trenérem Karlem Krejčím první část je k dispozici zde: Bývalý kouč mistrovské Plzně a U21 Karel Krejčí: Dobrý trenér musí umět vyhodnotit potenciál kádru - Médium.cz

Redaktorka: Terezie Šenkyříková