Článek
Dobrý den, Petře, jsem moc rád, že jste si na nás udělal čas. Hned na úvod obligátní otázka – co dělá Petr Voříšek po kariéře a jak se má?
Děkuji, mám se dobře. Věnuji se děčínskému fotbalu, konkrétně Junioru Děčín – od přípravek až po dospělé. Samozřejmě se věnuji svým dětem, věnuji se nové přítelkyni a ta má také malého kluka, takže se věnuji i jemu. Jezdím na různé akce se Spartou a s gardou Lázní Bohdaneč. Takže pořád se můj život točí kolem fotbalu, ale v této chvíli nejvíc práci v Junioru Děčín.
Velkým tématem posledních let je spolupráce trenérů a rodičů. Právě od rodičů bývají mládežničtí trenéři často pod největším tlakem.
Rozumím, kam tím míříte. Často totiž problém není ani tak u samotných dětí, ale spíše na straně rodičů. Mnozí si myslí, že když dají dítě do přípravky nebo žákovského týmu, vyroste z něj druhý Messi. Jenže takhle to nefunguje. Je to proces, který by si rodiče měli uvědomit a přijmout.
Často omlouvají absenci dítěte – že jedou k babičce, že dítě nechce, že prší… A protože těch tréninků není tolik, každé vynechání je znát. Není se pak čemu divit, že hráči, kteří chodí pravidelně, i když třeba nejsou tak talentovaní, se rychle posunou dál než ti, kteří často chybějí. Rodiče pak nechápou, proč jejich dítě nedostává tolik prostoru – ale ono prostě netrénuje.
Tlak ze strany rodičů tu rozhodně je, ale podle mě je chyba hlavně na naší straně – na straně rodičů. Dnešní děti vychováváme příliš opatrně, přecitlivěle, a často jim ani nedáváme příležitost vyzkoušet jiné sporty. Rodiče s nimi často nejdou ven, na kolo, zaběhat si nebo na výlet – prostě se jim tolik nevěnují. Jenže doba je jiná. My jsme to tehdy chtěli sami. Nikdo nás do pohybu nemusel nutit
Pojďme se teď vrátit do léta 2002 – tehdy se ve Švýcarsku konalo mistrovství Evropy do 21 let. Na turnaji se představila jména jako Peter Crouch, Andrea Pirlo, Alexander Frei nebo Sidney Govou. A vítězem se nakonec stal český tým, ve kterém byli třeba trenér Miroslav Beránek, Petr Čech, Zdeněk Grygera, Milan Baroš, Martin Jiránek… a také Petr Voříšek. Jak na ten turnaj vzpomínáte?
Když to takhle vyjmenujete, jaká tam hrála jména a co jsme dokázali, tak je to opravdu něco výjimečného. Ale pro mě osobně to bylo trochu jiné než pro většinu kluků, které jste zmínil – ti už v té době hráli první ligu, byli zavedení.
Já jsem se do týmu dostal z Chomutova, z druhé ligy, takže můj příběh byl trochu jiný. Trenér Beránek tehdy vedl Blšany, což bylo kousek od Chomutova, a přišel se na mě podívat. Nějak jsem ho zaujal a on mi uvěřil. Dá se říct, že jsem tehdy ještě neměl takové kvality jako ti ligoví hráči, ale dostal jsem šanci.
Od té doby jsem jezdil na každý sraz, tým se samozřejmě postupně obměňoval, přicházeli další hráči, ale já tam zůstal a nakonec jsem se dostal až do finále. Hrál jsem proti těm velkým jménům, které jste zmínil, a musím říct, že něco takového se možná už jen tak nepovede.
Jsem nesmírně vděčný, že jsem mohl být součástí toho týmu a hrát s klukama, které dodnes znám a vážím si jich.
Když se parta kluků kolem 21 let stane mistry Evropy, řekl bych, že i oslavy musely stát za to. Bylo to hodně bouřlivé? Přeci jen – mistrem Evropy se člověk nestává každý den.
To asi jo… ale popravdě – já si z toho moc nepamatuju, takže asi tak (směje se). Vzpomínám si jen na to, že něco proběhlo ještě ve Švýcarsku. Myslím, že tehdy to vzal Milan Baroš celé na sebe, někam jsme s ním vyrazili, ale drželi jsme se ještě trochu zkrátka, protože druhý den jsme se museli nějak prezentovat, vypadat.
Když jsme přiletěli zpátky domů, tak jsme se na chvilku rozprchli – šli se převléct do civilu – a pak jsme se znovu sešli ve městě. Myslím, že to bylo u Staroměstského náměstí, v restauraci Volkovna. Tam jsme se všichni potkali. No a pak si pamatuju už jen, že jsem stál někde u kašny na Staromáku, opřený o roh, a přemýšlel, jak se dostanu domů (směje se).
Pojdme do sezony 2003/2004. Na začátku roku 2004 jste přestoupil do Sparty. Jak celý ten přestup probíhal? A nebyla tehdy třeba i nějaká zahraniční nabídka?
Na stole byla i nabídka ze Šachtaru Doněck. Ale já jsem tehdy byl nastavený jinak a věřil jsem si, že když se mi daří, mám šanci dokázat ještě něco víc – a ne hned odcházet někam na východ. Pro klub by to bylo zajímavé, protože by za mě dostali slušné peníze, ale já jsem to prostě odmítl. Cítil jsem, že chci jinou cestu.
A pak se ozvala Sparta. To byl samozřejmě velký krok. Pamatuju si, že Honza Rezek tam šel pár měsíců přede mnou, tak jsme si volali, bavili se o tom a oba jsme z toho byli nadšení. Kamkoliv přijel autobus Sparty – ať už vás měli rádi nebo ne – všichni věděli, že přijel velký klub. Byla to prostě hrdost za něj hrát.
V té době byla Sparta plná velkých jmen – a to je tam vlastně pořád. Zapracovat se do takového týmu nebylo jednoduché. Chvíli jsem hrál, chvíli ne, ale i tak jsem si zahrál Ligu mistrů, což byl obrovský zážitek. A i když to z hlediska herního vytížení nebylo úplně slavné období, můžu říct jedno – že jako kluk z Děčína jsem to dotáhl až do Sparty a zahrál si Ligu mistrů. A na to jsem opravdu hrdý.
V sezoně 2004/2005 jste právě se Spartou získal ligový titul. Tuto sezonu zahajoval váš známý trenér František Straka, toho ale v prosinci vystřídal Jaroslav Hřebík. No a s ním vás pojí jedna legendární historka.
Jasně, vím přesně, kam míříte. Tehdy jsme vedli ligu o devět bodů, vyhráli jsme podzimní část a všechno vypadalo skvěle. Jenže pak se to celé zlomilo – po tom debaklu v Lyonu, myslím, že to bylo 5:0, začaly změny. Najednou nám pan Křetínský volal, že pan Straka odstupuje. A místo něj přišel nový trenér – pan Hřebík.
Začala zimní příprava, nějakých deset, čtrnáct dní jsme se rozkoukávali. Bylo to fakt tvrdý, on kladl obrovský důraz na fyzičku a celkovou připravenost hráčů
A právě při jednom z těch tréninků došlo k tomu incidentu, o kterém se pořád ještě vypráví. Myslím, že i pan Hřebík se tomu dnes už dokáže zasmát, i když ho to tehdy asi dost bolelo. Hrálo se na hřišti dole u McDonalda – bylo mínus deset, sníh, zmrzlý balón… klasická modelová hra na celé hřiště.
Chtěl jsem si u něj udělat oko. On zrovna zastavil hru, něco vysvětloval a já už byl připravený, protože jsem věděl, že má rád ty své dlouhé křížné balóny – klidně na padesát metrů. Tak jsem se připravil, on na mě mávl, že mu to mám dát až pískne… Jenže ještě něco doříkával, a já už měl nohu za uchem. No a v tu chvíli, nebo možná přesně s tím písknutím, mi to nějak ujelo.A s tím zmrzlým balónem na tvrdém sněhu jsem ho trefil přímo do hlavy.
Já za ním hned běžel a vykoktal úplně nesmyslnou větu: „Já jsem nechtěl!“ – a teď, když to říkám, se tomu taky směju. On mi samozřejmě vynadal, pak to nějak dohráli, ale on už šel pryč. Asi ho to fakt bolelo, a já se mu za to dodnes omlouvám – bylo to opravdu nechtěné.
Jenže tím se to rozkřiklo, věděli to všichni, a já měl jasno, že u pana Hřebíka asi moc oblíbený nebudu. No a tím jsem si to definitivně pokazil. Takže pro mě osobně tím vlastně skočilo působení ve Spartě.
Všechno zlé je ovšem pro něco dobré – a vy jste i díky této nešťastné náhodě odstartoval své fotbalové roky v Rakousku. Skoro každý český hráč, který tam nějaký čas působil, na tuto zemi vzpomíná s nadšením.
Tak to mám úplně stejně. Myslím si, že jsem tam zažil fotbalově i lidsky nádherná období – ať už to bylo v Rapidu, Austrii nebo později třeba v Altachu.
Rakousko má skvělou životní úroveň, úplně jinou mentalitu lidí. A celkově – ta země je krásná. Hory, jezera, lyžování… to všechno mě strašně nadchlo. Dokonce jsem si jednu dobu říkal, že se už asi nikdy nevrátím. Ale pak do toho vstoupily nějaké rodinné věci, takže jsem se nakonec vrátil zpátky domů.
Ale co můžu s jistotou říct – Rakousko je opravdu nádherná země a jsem vděčný, že jsem tam mohl strávit kus kariéry i života.
Když zůstaneme v Rakousku, kam jste se později vrátil, jak vyhrocené je derby mezi Austrií a Rapidem? Nebylo tím, že v rakouské bundeslize dominoval tehdy Salzburg, derby trochu upozaděné?
Ne, to vůbec. V té době to bylo úplně stejné jako derby Sparta vs. Slavia. Bylo to stejně vyhrocené, opravdu to bylo derby, kde každý šel po krku tomu druhému. To vídeňské derby, to chce každý vyhrát, to je jasné.
Ale tam to bylo ještě tak, že Salzburg začínal dominovat, vyhrával, ale ne s takovým odstupem, jako to pak dělali po zbytek dekády. V té době jsem já ještě hrál za Rapid, vrátil jsem se zpátky, pak jsem šel do Boleslavy a následně zpátky do Sparty.
Co ale nechápu, a dodnes tomu nerozumím, je rozhodnutí vedení Sparty. A taky rozhodnutí trenéra, který tam pak byl. V tu chvíli jsem byl kapitán, měl jsem hrdost a musel jsem se stěhovat pryč, aniž bych věděl proč. Až později jsem se dozvěděl nějaké důvody, ale to už asi nebudu nějak rozebírat.
Tak jsem řekl: „Dobře, ok, když to tak je,“ a šel zpátky do Rakouska, kde jsem vlastně strávil zbytek své kariéry.
Co vy a němčina? Byly s tím nějaké problémy?
No jasně, když jsem tam přišel, tak jsem neuměl vůbec nic. Trošku anglicky, to jo, ale němčinu jsem moc neovládal. V Čechách jsem si říkal, že se to učit nebudu, byl jsem líný. A pak mi to chybělo, takže jsem se to postupně doučil. Ale největší škola byla, když jsem šel s klukama někam do barů. Tam jsme si dali dvě, tři piva a ten stud, co člověk měl, rychle opadl a přestal se bát mluvit. Vlastně nejvíc německy jsem se naučil s klukama u piva.
Momentálně vás ale čeká ještě jedna hráčská výzva – výjezd do Španělska se starou gardou Lázně Bohdaneč. Jak to vůbec vzniklo?
No, vlastně to přišlo tak, že mě Radek Vrážel, kterého znám z Děčína, zavolal. Říkal, jestli bych nechtěl doplnit starou gardu Lázně Bohdaneč na výjezd do Španělska. A úplně upřímně – vůbec jsem nevěděl, o co jde. Ale když mi Radek řekl, že se letí do Španělska, tak jsem se hned nechal zlákat.
Byl jsem fakt překvapený a moc jsem to ocenil. Věděl jsem, že to bude parádní sranda! Takže děkuju Radkovi a klukům za důvěru. Těším se, že si zahraju, i když většinu kluků neznám – možná Vencu Koloušku, Radka Širla, ale jinak to bude spíš nová parta. A určitě se těším na pořádnou dávku zábavy a pár dobrých vzpomínek.
A poslední otázka – jaký byl váš největší fotbalový zážitek?
To vám řeknu úplně přesně. když jsem si v hotelu Praha podával ruku s Pavlem Nedvědem. Pavel byl vždycky můj vzor. Makal, neuhnul, byl to dříč – a já se snažil jít podobnou cestou. Vždycky jsem si přál, že bych se s ním jednou potkal a podal mu ruku. No a ono to fakt vyšlo – dostal jsem tehdy bleskově pozvánku do reprezentace, protože se někdo zranil. Zrovna jsem byl na houbách, takže jsem letěl domů, pro kopačky do Teplic, a pak rovnou do Prahy.
V hotelu jsem jako prvního potkal Pavla Nedvěda, a to byl obrovský moment. Navíc mi tam pak sám Pavel dal spoustu cenných rad do života, za což mu dodnes děkuju.
Takže i když by možná někdo čekal, že největší zážitek byl třeba zápas proti Manchesteru nebo vítězství ve Švýcarsku, pro mě tohle setkání s Pavlem bylo tou největší vzpruhou. Takový ten moment, kdy si řeknete: „Jo, má to smysl. Pokračuj.“
Autor rozhovoru: Miroslav Vaněk
