Článek
V exkluzivním rozhovoru nám nynější gólman TS Galaxy prozradí, jak zvýšenou pozornost vnímal on sám, jak se k exotickému angažmá dostal, jak se jeho situace v klubu aktuálně vyvíjí a proč se k odchodu z Karviné neodhodlal už dříve.
V poslední době dostáváte žádostí o rozhovory opravdu hodně. Užíváte si tu pozornost, nebo už je toho přece jen trochu moc?
Ze začátku mě to velmi překvapilo. Když se v médiích objevilo, že přestupuji do Jihoafrické republiky, tak se strhla hotová lavina. Zhruba první měsíc a půl po oznámení přestupu jsem poskytoval rozhovory nebo se účastnil podcastů snad každý den, někdy i dvakrát. Nejdřív jsem úplně nechápal, proč je kolem toho takový humbuk, ale pak mi nějaký novinář řekl, že je to tím, že jsem první Čech, který přestoupil do Afriky, a že budu tím pádem první Čech hrající na africkém kontinentu. Po počátečním boomu ale už zájem médií opadl, teď už je v tomto ohledu větší klid.
Jste jako Evropan zajímavý i pro jihoafrické novináře? Poskytoval jste rozhovory i pro tamní média?
To ne, všechny rozhovory, které jsem poskytoval, byly pro česká média. Jihoafričtí novináři můj přestup nijak výrazně nezaregistrovali.
Co ví průměrný Jihoafričan o Česku? Mají Jihoafričané o Česku nějaké povědomí, nebo je to pro ně velká neznámá?
Z místních se nejvíc bavím asi s řidiči Uberu a Boltu. Ti se mě často ptají, odkud jsem, a když jim řeknu, že z České republiky, tak je vidět, že jim to šrotuje v hlavě, ale nevědí. Když jim pak napovím, že se Česko nachází ve střední Evropě, tak sice řeknou „yes, yes“, ale podle mě stejně tápou dál. Nedávno si jeden řidič, který mě vezl na golf, dokonce myslel, že Česko leží někde vedle Dominikánské republiky. Už se mi ale i stalo, že jeden řidič nějaké povědomí měl. Asi to byl fanoušek fotbalu, protože začal vyjmenovávat některé české fotbalisty, třeba Milana Baroše.
Češi mají o životě v JAR mnoho předsudků, ale JAR je přitom ze všech afrických zemí Evropě vhledem ke své historii nejpodobnější. Vnímáte tam evropské vlivy i Vy?
Stoprocentně se to tu od jiných afrických států liší. Země je známá tím, že je etnicky namíchaná a že tu žijí lidé tmavé i světlé pleti. Podíl bílých lidí je tu určitě vyšší než v jiných afrických státech, takže je to v tomto ohledu podobné jako v evropských velkoměstech.
TS Galaxy je poměrně nový tým. Odráží se to i na počtu fanoušků? Je jich méně než v případě jiných klubů?
Náš tým je velmi mladý, vznikl v roce 2015, takže tím pádem nedisponujeme takovou fanouškovskou základnou, jakou se mohou chlubit větší kluby, ale pořád se domnívám, že má Galaxy více příznivců než leckteré menší týmy nebo některé týmy z Durbanu. Náš klub je charakteristický svým příjemným rodinným duchem, což se projevuje i na složení a chování fanoušků. Na zápasech jsou vždycky slyšet a občas připomínají spíše hudební kapelu, jelikož chodí na stadiony vyzbrojení trumpetami a jinými hudebními nástroji. Mnozí z nich jsou zároveň přáteli našeho klubového prezidenta Tima Sukaziho, který je docela velká ryba, dokonce se mu otevřela možnost angažovat se v jihoafrickém fotbalovém svazu.
Dříve jste zmiňoval, že v první jihoafrické lize panují mezi týmy obrovské kvalitativní rozdíly. Kdybyste to měl převést do českých reálií, je to třeba takový rozdíl, jako kdyby Slavia hrála s někým ze spodku tabulky, nebo to tak výrazné není?
Rozdíly jsou ještě markantnější. U nás i slabší kluby jako třeba Pardubice nebo Budějovice musejí splňovat určité předpisy, aby jim bylo povoleno hrát první ligu. Když porovnám jihoafrické týmy z horní a dolní poloviny tabulky, tak mezi nimi panují mnohem výraznější rozdíly, ať už jde o stadion a vybavení, tak i o týmovou kvalitu a počet fanoušků. Když jsme například hráli s Polokwane, tak utkání navštívilo ani ne tisíc lidí, a když jsme se o týden později utkali s Orlandem, tak přišlo dvacet tisíc diváků.
Tkvějí tyto rozdíly tedy spíše ve finančních možnostech klubu, nebo jde především o výkony?
Spíše to první. Zajímavé je, že na výsledcích to až tak znatelné není. Pokud se podíváte na výsledky zápasů, tak většinou končí 1:0 nebo 0:0. Branek tedy obecně moc nepadá, takže z pohledu skóre ten rozdíl tak nápadný není. Ani u těch největších klubů jako Mamelodi se nestává, že by poslednímu týmu tabulky nadělily nějaký gólový výprask. Bavíme-li se o způsobu hry, tak bych řekl, že jen zhruba čtyři týmy se umějí prezentovat dobrým fotbalem a upřednostňují kombinační hru, zatímco zbytek hraje velmi podobně a snaží se vše řešit dlouhými balony a zalézáním do obranného bloku.
Do Afriky jste přicházel s tím, že chcete pravidelně chytat, což klub úplně nedodržel. Zároveň je ale jasné, že se klubu výsledkově příliš nedaří a že jeho ambice sahají mnohem výše. Cítíte právě vzhledem k neuspokojivým výsledkům, že by mohla přijít Vaše šance?
Abych to uvedl na pravou míru, tak musím říct, že to bylo trochu zamotanější. Člověk, který mě přes mého agenta kontaktoval a který mě do klubu primárně přivedl, byl trenér Ramović. Sdělil mi, že shání gólmana, protože s aktuální brankářskou situací není zcela spokojený, a že pokud mě uvidí a vše bude v pořádku, tak mám velkou šanci chytat a prostor určitě dostanu. Když jsem ale přišel, tak jsem mohl nastoupit až do druhého zápasu. Vstup do sezony se nám výsledkově nevydařil podle našich představ. Odchytal jsem dva zápasy a oba jsme prohráli, byť si nemyslím, že bych předvedl špatný výkon nebo bych se podepsal na některém z gólů. Po těchto dvou utkáních mě potkalo zranění palce, a to v době, kdy nás čekal pohárový zápas. Trenér tedy rozhodl, že vzhledem k palci chytat nebudu a že si dám lehčí pauzu. Příležitost tak dostal druhý brankář, a jelikož jsme zápas dotáhli do vítězného konce, tak si trenér pravděpodobně řekl, že vítězná sestava se nemění. V dalších týdnech mi tedy nezbývalo nic jiného než se snažit dát se zdravotně do kupy a čekat na šanci. Ta skutečně přišla, když jsme prohráli dva zápasy za sebou a trenéři se začali vyptávat, jestli jsem už stoprocentně v pořádku a jestli můžu chytat. Odvětil jsem, že ano, a díky tomu mě postavili do základu v zápase se Stellenbosch, což je kvalitní tým, který se v předchozí sezoně blýskl třetím místem. Duel skončil remízou 1:1, a navíc jsem odchytal dobrý zápas, takže jsem předpokládal, že je vše na správné cestě. Pak ale přišla reprezentační pauza a v klubu nastalo zemětřesení. Trenér Ramović, jenž stál za mým příchodem, byl odvolán, a tým převzal asistent Beganović a přivedl si k sobě nového asistenta, který stejně jako on pochází z Bosny a Hercegoviny. Během pauzy se mnou nijak nekomunikoval a nenaznačoval, že by se něco mělo měnit, ale když se vrátily ligové zápasy, tak jsem v základu možnost nedostal. Nebudu lhát, že jsem nebyl naštvaný, možná mě to hlodá doteď, protože jsem se v předchozích zápasech nedopustil žádné zásadní chyby, a zejména v tom posledním jsem předvedl slušný výkon, který byl navíc orámovaný dobrým výsledkem proti těžkému soupeři. Byl jsem tedy vyměněn, aniž bych tušil proč. Potom mi nicméně trenér brankářů naznačil, že jsou po odchodu Ramoviče teď některé věci jinak a že mnohé z nich on ani hlavní kouč neovlivní. Z jeho slov si šlo vyvodit, že do toho pravděpodobně začalo mluvit vedení. Zároveň mě ale ujišťoval, že mám být trpělivý, že na pozici jedničky kvalitu jednoznačně mám a že musím dál makat a věřit, že se situace otočí. Sám ale vím, jak to v klubech chodí. Změna na trenérském postu pro tým znamenala určitý impuls. Chytili jsme formu a v posledních pěti zápasech jsme neprohráli, i když musím říct, že v nich náš brankář neměl žádnou složitější práci. Aktuálně jsem se tak ocitl v pozici, kdy můžu jen čekat a doufat, že se to zlomí. To víte, že mě to štve, ale na druhou stranu vím, že se jedná o něco, co člověk neovlivní. Navíc je mi jasné, že musím být trpělivý, protože tu jsem sotva čtyři měsíce, takže nesmím všechno chtít hned.
Změna angažmá tedy zatím není na pořadu dne?
Jak říkám, jsem tu teprve krátce a smlouvu jsem podepsal na dva roky, nicméně uvidíme, jak se situace vyvine, každopádně se může stát, že prostě majitel řekne, že má jiné představy, do kterých já tak úplně nezapadám. Může se například rozhodnout, že chce zviditelňovat druhého brankáře, což povede k tomu, že šanci nedostanu, ale zatím to mám nastavené tak, že tu chci zůstat minimálně do konce sezony. Ta byla ostatně doteď dost rozkouskovaná. Do ligy vstoupily tři reprezentační přestávky, takže se moc nehrálo, ale od konce prosince bude zápasů opět hodně a často budeme hrát kromě víkendu i v týdnu, což nahrává tomu, že bych mohl opět dostat příležitost se ukázat, takže nechci nic předjímat. Teprve po konci sezony si sedneme, pobavíme se a vyhodnotíme, kam se mé kroky budou ubírat dál.
Netajíte se tím, že je TS Galaxy spíše přestupní stanicí. Kde se vidíte do budoucna? Preferoval byste zahraničí nebo návrat domů?
Na to se těžko odpovídá. Vše se ale bude odvíjet od toho, kolik toho odchytám. V Karviné jsem byl odmalička, Česko důvěrně znám a je to můj domov, ale neskrývám, že bych zůstal raději déle v zahraničí. Na brankáře jsem ještě poměrně mladý a zastávám názor, že čím víc míst poznám, tím líp, takže bych se v budoucnu raději posunul do lepšího jihoafrického týmu nebo byl legionářem jinde v cizině. Pokud by ale z Česka nebo z nějaké sousední země přišla zajímavá nabídka, tak bych se tomu nebránil. Roli by samozřejmě hrála i finanční stránka. Realita je ale taková, že jsem momentálně v JAR, smlouvu mám podepsanou minimálně na dva roky a plně se soustředím na svoji práci tady. Definitivní závěry si budu vytvářet až po sezoně.
Co Vás po herní a tréninkové stránce v JAR nejvíce zaskočilo?
Nikdy v životě jsem netrénoval tolik, co trénuji tady. Doslova mě ohromilo, jak moc jsou zdejší tréninky náročné. Ani na stážích ve Fulhamu a Evertonu jsem tak tvrdé tréninky nezažil.
Dá se říct, že jste brankářem, který nikdy na delší dobu nedostal šanci ukázat, co v něm je. Když jste dostal důvěru, tak se v Karviné vždycky něco semlelo, přišly změny, a Vy jste se i přes své dobré výkony opět dostal do role dvojky. Jak jste se s tím po psychické stránce vyrovnával?
Bylo to bezpochyby těžké, protože jsem si to neprožil jednou. V Karviné jsem to zažíval prakticky každou sezonu. Nechci být takový, že budu tvrdit, že za to vždycky mohl někdo jiný. Pokaždé jsem se snažil dívat se jen na sebe, nikdy jsem si nehrál na zhrzeného nebo uraženého, obzvlášť když jsem viděl, že druhý brankář chytá opravdu dobře a že se mu daří. Spíš mě tížilo, že důvěra ve mně nikdy nebyla tak velká a že stačila jedna chybička v prvním zápase k tomu, aby se už začalo spekulovat o tom, že tým potřebuje nového brankáře. I když jsem poté třeba pět následujících zápasů odchytal slušně, tak už byl nachystaný někdo, kdo mě nahradil, a já jsem byl odsunut na lavičku. Vždy se to tedy vyvinulo tak, že mi připadla ta nevděčná role brankářské dvojky. To bylo po psychické stránce náročné, ale vždycky jsem se s tím nějak popral, a nakonec jsem se s tím smířil, což bylo ale možná špatně, když se nad tím tak zamyslím, možná jsem měl víc bojovat. Jak už jsem ale říkal, nikdy mě nenapadlo dělat naschvály nebo nějak ventilovat své naštvání v kabině, to by stejně nic dobrého nepřineslo.
Uvažoval jste během svých let v Karviné mnohokrát, že přestoupíte?
Musím říct, že ano. V posledních letech to vždy vyšlo tak, že mi po sezoně končila smlouva. Sezony se vždy odehrávaly zhruba podle stejného vzorce. Začátek ročníku se pro mě vyvíjel vcelku dobře, pak přišla střední část sezony, kdy se z mého pohledu vše obrátilo k horšímu, a já jsem uvízl někde mezi lavičkou a béčkem. Tehdy jsem si říkával, že se jedná o moji poslední sezonu v Karviné a že smlouvu neprodloužím, protože se potřebuji posunout dál. Kluby často odchovance považují za jakousi jistotu, ale já jsem cítil, že by mi prospěla změna a čerstvá motivace. Před koncem ročníku ale opět došlo k obratu a já jsem odchytal několik posledních utkání, ve kterých jsem si navíc připsal několik čistých kont, čímž jsem klubu pomohl splnit cíl v podobě záchrany nebo postupu do první ligy. Když mi pak byla nabídnuta nová smlouva, tak jsem si vždycky řekl, že tomu dám ještě šanci a že se to tentokrát určitě zlomí. Další sezonu se ale nakonec opakovalo to stejné. Poslední sezona je toho koneckonců skvělým příkladem. Zpočátku jsem chytal já, pak mě ale nahradil Dominik Holec, který chytal dobře a také dlouho. S blížící se nadstavbou jsem byl opět rozhodnutý, že po sezoně odejdu, ale Dominik se nakonec zranil. Já jsem sezonu dochytal, uspěli jsme v baráži, kde jsem si připsal dvě nuly za sebou, a nakonec to opět dopadlo tak, že jsem v té vlně euforie prodloužil smlouvu. Po příchodu trenéra Hyského a nového realizačního týmu ale nastala řada změn. Rozhodně netvrdím, že k horšímu, právě naopak. Domnívám se, že se pod jeho vedením Karviná neskutečně zvedla. Čas plynul a sezonu odstartoval Milan Knobloch a poté se do brány postavil Jakub Lapeš, jemuž vyšel vstup výborně, a vypadalo to, že ho z brány jen tak něco nedostane. Vzápětí jsem obdržel nabídku z Jihoafrické republiky, a i když jsem si byl vědom, že je to velká neznámá, tak jsem si řekl, že je možná právě tohle ten přestup, který potřebuji, a vnitřně jsem cítil, že to zkusit chci, že chci poznat něco nového. Když jsem se s tím vydal za trenéry a vedením, tak mi potvrdili, že je to zajímavá příležitost. Klub mi tedy vyšel vstříc a zbytek příběhu už znáte.
Redaktorka: Terezie Šenkyříková
