Komentář: Jeden triumf nestačí, Tottenham vyhodil Postecoglou po historickém vítězství

Tottenham vyhrál Evropskou ligu, přesto ho to stálo trenéra. Na začátku června vedení Spurs oznámilo konec spolupráce s Ange Postecogluem – mužem, který klub dovedl k první trofeji od roku 2008. Důvod? Ligové výkony. Tottenham skončil sedmnáctý. Nejhůř v historii Premier League. Jedna výjimečná noc zřejmě nemůže přebít jeden strašidelný rok.

„Ačkoli vítězství v Evropské lize v této sezóně patří k největším úspěchům klubu, nemůžeme své rozhodnutí zakládat na emocích spojených s tímto triumfem,“ stojí v oficiálním vyjádření klubu. A ono to vlastně říká všechno.

Sedmnácté místo, 38 bodů, 22 porážek. To není jen špatná sezóna - to je kolaps. Tottenham v Premier League nepředvedl nic, co by odpovídalo ambicím velkoklubu. Z týmu, který měl hrát o první čtyřku, se stala troska přežívající těsně nad sestupem. Fanoušci to mohli jen sledovat s otevřenou pusou. Klub s takovým rozpočtem, stadionem a hráči se prostě nesmí ocitnout ve společnosti týmů, které se každoročně modlí za záchranu.

Postecoglou totiž vsadil všechno na Evropu. A v Bilbau trefil jackpot. Jenže mezitím v lize Spurs padali volným pádem. Atmosféra houstla a trenér si fanoušky nezískal ani dubnovým posměšným gestem po vstřeleném gólu, který byl navíc později odvolán. Na tiskovce pak mluvil o nedorozumění. „Ježiš, kámo, je neuvěřitelné, jak se věci interpretují,“ komentoval to Postecoglou.

Nešlo přitom jen o výsledky. Problémem byla i Postecogluova tvrdohlavost. Styl „Ange-ballu“, který zpočátku nadchl, se stal předvídatelný. Krajní beci vysoko, prostor za nimi otevřený dokořán. Soupeři to začali trestat. Gól za gólem. Týden, co týden.

Zranění? Ano, byla. Romero, Van de Ven, Maddison, Vicario, Udogie - absence, jaké by zlomily vaz i silnějším týmům. Jenže i to se obrátilo proti trenérovi. Uvnitř klubu sílily hlasy, že jeho náročný styl hry k přetížení hráčů sám přispěl. Vysoká intenzita, sprinty, vysunutá obrana. V kombinaci se ztenčeným kádrem to byl ideální recept na problém.

A přesto se Postecoglou nikdy nezalekl. Na podzim připomněl médiím, že ve druhém roce „vždycky něco vyhraje“. Nakonec měl pravdu. Jenže vedení v tu chvíli už dávno přestalo věřit, že by to mělo mít pokračování.

Po finále Evropské ligy se v ulicích slavilo. Postecoglou objížděl stadion v otevřeném autobuse. Lidé zpívali, fandili. Průzkum Sky Sports? 70 % fanoušků si přálo jeho setrvání.

Ale vedení už mělo jasno. Z prohlášení to vypadá, že se rozhodli ještě před finále. Daniel Levy zřejmě nechtěl opakovat chybu, kterou udělal Manchester United s Ten Hagem - jeden úspěch zakryje rok průšvihů. A tak australský trenér skončil.

Na tiskovce po finále EL se tvářil jako muž, který chce pokračovat. „Ochutnali jsme vítězství. Teď to musíme zopakovat.“ Jenže odpověď klubu byla jiná: „Díky. Ale ne.“

Postecoglou si fanoušky získal. Jeho charisma, styl hry, hlášky. Všechno šlapalo. Na začátku sezóny 2023/24 vedli Spurs ligu. Stadion zpíval „We’re loving Big Ange instead“. Euforie. Ale byl to jen začátek příběhu.

Ve druhé sezóně se všechno zlomilo. Liga? Jak už bylo řečeno, kolaps. Klub se zachránil. Vedení se zaleklo, že by další rok mohl skončit ještě hůř. Vítězství v Evropě tento propad nevyvážilo.

Zůstane tak trenérem, který po 41 letech přinesl trofej. Ale taky koučem, pod kterým Spurs balancovali nad propastí.

Hlavním favoritem na uvolněnou pozici trenéra Spurs je Thomas Frank z Brentfordu. Tento dánský pragmatik dokázal stabilizovat klub i bez velkých hvězd. Mezi další možné kandidáty patří Marco Silva, Oliver Glasner a Andoni Iraola. Každý z nich by přinesl své vlastní přednosti, ať už jde o zkušenosti, trofeje, nebo schopnost pracovat s omezeným rozpočtem.

Jenže Spurs potřebují víc než trenéra. Potřebují restart. Potřebují důvěru. Potřebují identitu. A hlavně potřebují přestat měnit směr každých dvanáct měsíců. Postecoglou možná nebyl ideální. Ale v klubu, který za posledních šest let vystřídal pět koučů, byl aspoň někdo, kdo přinesl na chvíli i slávu.

Autor: Petr Křenek