Článek
Ráno 18. listopadu 1989 se Československo ještě neprobudilo do svobodné země. Konec ale už byl blízko a fotbal u toho nestál stranou.
Postup, který přišel v pravou chvíli
Ve středu 15. listopadu 1989 remizovala reprezentace trenéra Jozefa Vengloše v Lisabonu s Portugalskem 0:0. Ta remíza znamenala postup na mistrovství světa 1990 do Itálie, první velký turnaj po osmi letech. Česko-slovenská euforie trvala jen dva dny, pak přišel pátek na Národní třídě.
Organizátoři protestů dokázali pokfalikační náladu využít a fotbal se do listopadových událostí zapojil víc, než by se dalo čekat. Asi tři dny po 17. listopadu stál na balkoně Melantrichu kapitán Sparty Ivan Hašek, mezi lidmi jako Václav Havel, Alexander Dubček nebo Věra Čáslavská. Hráči za funkcionáři přišli s požadavkem, aby se zbývající zápasy nehrály. A 25. listopadu oznámil kapitán Slavie Pavel Řehák na stadionu v Holešovicích, že se liga hrát nebude, a vyzval k tomu i ostatní kluby. Soutěž se přerušila.
Útěk v trenýrkách
Abychom pochopili, co listopad znamenal pro hráče, musíme se vrátit o rok zpátky. Za komunismu se do západních klubů nesmělo jen tak. Povolení dostávali hráči zpravidla za zásluhy až v pozdějším fotbalovém věku, kdy už měli nejlepší léta za sebou.
Kdo nechtěl čekat, musel utéct. V létě 1988 zmizeli ze soustředění Slavie v západním Německu reprezentanti Luboš Kubík a Ivo Knoflíček. Měli slíbené angažmá v anglickém Derby County, ale bez souhlasu svazu nemohli hrát. Knoflíček později vzpomínal: „Svaz řekl, že mě na angažmá mimo republiku nepustí, tak jsem se během soustředění z minuty na minutu rozhodl, že zůstanu v zahraničí, a Kubík se mnou.“ Doma po něm mezitím z televize zmizel i jeho slavný gól. Kubík nakonec přes trest FIFA odešel do Fiorentiny, Knoflíček se dostal do bundesligy až po revoluci.
Svaz se odpoutal od státu
Fotbal do té doby neměl samostatný svaz v pravém slova smyslu. Doma fungoval jako fotbalový svaz při Ústředním výboru ČSTV, tedy jako součást státní tělovýchovy. Po listopadu se osamostatnil a změnil se i v čele: předsedu Rudolfa Kocka, který svaz vedl od roku 1983, vystřídal v roce 1990 Václav Jíra. V rámci federálního svazu se obnovil i český národní svaz, z něhož později vznikl Českomoravský fotbalový svaz, předchůdce dnešní FAČR.
Pořád jsme ale byli jedna federace s jednou ligou. Sparta, Slavia, Baník a Bohemians hrály dál se Slovanem, Interem, Nitrou nebo Trnavou. Sparta ovládla federální ligu v letech 1990 a 1991, kdy v jejím dresu dominoval útočník Roman Kukleta.
Dukla bez armády
Revoluce změnila poměry i mezi kluby. Nejvíc to odnesla Dukla Praha. Armádní klub léta těžil z toho, že mohl brát hráče „na vojnu“ a získávat ty nejlepší. Po listopadu výrazně klesla jeho popularita a armáda přestala klub financovat. V roce 1990 Dukla ještě vyhrála Československý pohár, pak z ní začali odcházet kvalitní hráči a klub se propadal tabulkou. V prvním ročníku samostatné české ligy vyhrála Dukla jediný zápas z třiceti a sestoupila.
Podobný příběh měl Cheb, kam také chodili hráči hlavně na vojnu. Na podzim 1990 pod Dušanem Uhrinem dokonce vedl ligu, ale bez dřívějšího zázemí to dlouho nevydrželo.
Itálie 1990: poslední velký turnaj federace
V červnu 1990 jela reprezentace do Itálie už jako tým České a Slovenské Federativní Republiky, jak se stát od jara jmenoval. A ukázala, co v ní je. USA porazila 5:1, Rakousko 1:0 a s domácí Itálií prohrála 0:2. V osmifinále přišlo velké představení proti Kostarice, Tomáš Skuhravý dal hattrick a tým vyhrál 4:1. Ve čtvrtfinále rozhodl v Miláně o postupu Západního Německa jen pokutový kop Lothara Matthäuse. Budoucí mistři světa vyhráli 1:0.
Skuhravý dal na turnaji pět gólů a byl druhým nejlepším střelcem mistrovství.
Brány se otevřely
Mistrovství světa bylo nejlepší výkladní skříní, jakou si hráči mohli přát. A tentokrát už nemuseli nikam utíkat. Skuhravý odešel ze Sparty do italského Janova, Ľubomír Moravčík z Nitry do Saint-Étienne a Miroslav Kadlec do Kaiserslauternu. Milan Luhový zamířil z Dukly do Sporting Gijón. Kadlec později vzpomínal, že jeho plat v Československu dělal asi sedm tisíc korun měsíčně a že „změna byla obrovská“.
Od té doby rychle přibývalo českých a slovenských hráčů v bohatých západních ligách. Bez listopadu by se generace, která v roce 1996 hrála finále Eura, nedostala do Juventusu, Lazia nebo Liverpoolu tak brzy, nebo vůbec.
Konec přesně za čtyři roky
Na Euro 1992 už se federace nekvalifikovala, ve skupině ji předstihla Francie. Kvalifikaci o mistrovství světa 1994 sice začala jako Československo, ale stát se k 1. lednu 1993 rozdělil. Zbytek kvalifikace odehráli Češi a Slováci společně pod provizorním názvem Reprezentace Čechů a Slováků (RCS). Poslední zápas se hrál 17. listopadu 1993 v Bruselu. Tým potřeboval vyhrát, ale s Belgií remizoval 0:0 a na mistrovství nepostoupil.
Společný československý fotbal tak skončil na den přesně čtyři roky po začátku sametové revoluce.
O tom, jak to v československém fotbale vypadalo v 80. letech, kdy se protěžovaly vybrané kluby a ovlivňovaly výsledky, připravujeme samostatný článek.
Zdroje
- Český rozhlas Plus: Jaký byl podíl fotbalistů na listopadových událostech 1989 v Československu? – https://plus.rozhlas.cz/jaky-byl-podil-fotbalistu-na-listopadovych-udalostech-1989-v-ceskoslovensku-7689789
- RSSSF: Czechoslovakia – List of International Matches – https://rsssf.org/tablest/tsjsl-intres.html
- FAČR: Fotbalová asociace slaví sto dvacet let od založení – https://facr.fotbal.cz/fotbalova-asociace-slavi-sto-dvacet-let-od-zalozeni/a15137





