Komentář Máry z Ďolíčku: Jihočeská ostuda pokračuje. Bohemka bez zápalu a srdíčka

Byl to smutný pohled na zelenobílou družinu, která nenechala na hřišti srdce. Jeden hrdina se ale přece jenom našel. Mára z Ďolíčku dnes bude mít opravdu o čem glosovat!

Nelituji toho, že jsme se s přítelkyní vydali do 150 kilometrů vzdálených Českých Budějovic. Prošli jsme si centrum města, navštívili místní trhy a samozřejmě si dali oběd v Masných Krámech. Všechno vypadalo dobře, až do doby, než jsme se vydali na fotbalový šlágr: Budějovice – Bohemka! Byla to skutečná fotbalová „lahůdka“.

Jasně, fandit svému klubu budu vždycky, a i tehdy, kdy se nebude sportovně dařit. Dokážu snést, že nedáme gól nejhoršímu týmu Chance Ligy, který inkasoval od každého soupeře vždy alespoň tři banány, to je všechno v pořádku. Co ale není v pořádku je to, že hráči na hřišti nenechají to pověstné srdíčko a neodmakají zápas naplno.

Je to pořád kdyby, ale takový Venca Drchal mohl vstřelit v Budějkách klidně hattrick. Bohužel, Drchy má v této sezoně takovou formu, že se netrefí ani do záchodové mísy při velké straně. Yusuf také nepůsobil dobře, hlavně po dvou neodpískaných zákrocích na jeho osobu začal být otrávený. Honza Matoušek se po tvrdém zákroku po čtvrthodině zranil a marodka se opět rozrůstá.

Lituji toho, že jsme takovou hrůzu museli sledovat přímo na stadionu. Už od půlky prvního poločasu jsem měl takové cítění, že to zase nevyjde, a i kdybychom hráli do půlnoci, nezařveme si „gól“ ani jednou. Vyšlo to! Uhráli jsme po devíti letech na horké půdě Dynama bod za fotbalový výsledek 0:0. Po těch letech je to vynikající úspěch s takovým soupeřem, jakým České Budějovice jsou.

Dříve se soupeři báli jezdit na Letnou a již v Průhonicích prohrávali 0:2. Naše milovaná Bohemka se od jisté doby bojí jezdit do kraje plné rybníků, asi aby se neutopila. Příště by si naši hráči měli vzít na cestu do Budějovic záchranný kruh či rukávky. Pokud tedy soupeř nebude v příštím roce hrát 2. ligu. Po takovém výkonu by ovšem druhou ligu zasloužili i Klokani!

Respektuji našeho kouče Jaroslava Veselého, ale tiskové konference po zápasech začínají být trochu monotématické. Ale co má věčně říkat, že?

Všechny nás jistě „uklidnilo“, když náš trenér jako pozitivum zápasu zmínil, že jsme v Budějovicích alespoň neprohráli! Tohle bych raději vymazal z palice, ale nejde to. Dále zmínil, že Dynamo hrálo v hlubokém bloku a hráči to měli těžké. Možná bych se měl někdy přijet podívat do Uhříněvsi, co tam naši borci trénují, když si nevíme rady z takovým soupeřem, který ve zbytku Chance Ligy udělá body zase až u nás v Ďolíčku.

Měli jsme 16 střeleckých pokusů a naši bombarďáci z nich dokázali trefit jednou branku velmi nejistého brankáře Viléma Fendricha, kterému vypadával snad každý druhý míč. Naši hráči na jeho vyražené míče pouze civěli. Absolutně bez zájmu a důrazu pokusit se dovalit míč za Fedrichova záda. Chybělo tomu naprosto všechno, tento výkon nebyl hodný borcům, kteří nosí zelenobílý dres s klokanem na prsou! A je úplně fuk, jestli je to v Budějovicích nebo v Ostravě.

Každý nasypal nebohému soupeři z jihu Čech tři a více branek. Přijede Bohemka a z budějovické obrany se stane nedobytná tvrz. Na druhou stranu, soupeř měl pět střel na našeho brankáře Lukáše Soukupa, který nás podržel. Fanoušci ho zvolili za nejlepšího hráče utkání, a to hovoří za vše. Je to ostuda pro naše hráče v poli.

Jediný Souky měl v duelu měřítko prvoligového hráče. Působil jistě a chytil dvě ošemetné střely z dálky. Navíc si poradil i s nájezdem domácího Samuela Šiguta, kterého vystál.

Hrdinou sobotního odpoledne byl ale někdo úplně jiný. Zdravím tímto Vojtu Mana, který se vydal na takřka sto kilometrovou pouť z Plané nad Lužnicí, až na Střelecký ostrov za svým milovaným klubem. Jeho cesta měřila přesně 94,3 km. Celkový čas jeho procházky byl 26 hodin a 52 minut.

Dalo by se to nazvat takovou malou cestou do „Mekky“. Vojta to všechno ušel po svých a bez žádného švindlování. Zasloužil by za tuto strastiplnou a toulavou cestu minimálně obrovské uznání a řád „zelenobílého pěšáka“. Smeknutí klobouku je malým oceněním, on si ale šel do Budějovic pro něco jiného, pro tři body, které bohužel nepřišly.

Zpátky už ho do Prahy odvezla autem jeho přítelkyně. Ta mu byla po celé jeho toulavé dny velkou oporou. Jaké bylo zouvání z bot, Vojto? 🙂

Kdo by ale zasloužil jít zpátky do Prahy pěšky, to jsou naši hráči! Možná by si za tu dlouhou cestu uvědomili, co pro nás fanoušky, opravdu znamená Bohemka! Nejsme jenom nějaký klub, který jsme si v roce 2005 zachránili. Jsme jedna zelenobílá rodina, která by měla držet pospolu.

Fandit, ale zůstat člověkem. To je heslo, kterého se držím celý fanouškovský život. Více už toho ze sebe ve své rubrice nedostanu, protože jsem šíleně zklamaný a naštvaný, co se to zase v Českých Budějovicích stalo…