MzĎ: Fotbalista, který tu nebyl roky! Dvě výhry a remíza v lize + postup v poháru je paráda!

Tentokrát nebudu zápasy hodnotit tak obsáhle, protože to by z toho také mohla vzniknout druhá Bible, a to by nikoho nebavilo. Proto se budu snažit napsat jen to nejdůležitější.

Jedná se o utkání se Slováckem, na Dukle, pohár v Domažlicích a sobotní duel proti Sigmě Olomouc. Tři výhry a remíza s Hanáky. Výborný počin našich kluků, zároveň přišla další zpráva, která mi udělala velkou radost.

Kouč Jarda Veselý za svou práci dostal nabídku na prodloužení smlouvy s Bohemkou, kterou přijal i proto, že je tu spokojený a klub mu přirostl k srdci. Podepsal až do roku 2028.

Tak jdu na své postřehy.

14. září jsme v Ďolíčku hostili borce z Uherského Hradiště. Zápasy se Slováckem bývají vždycky hodně těžká a fyzicky náročná. Družina trenéra Jana Kameníka se nachází u dna tabulky a střílení branek jsou pro ně sprosté slovo.

Proto jsem si před utkáním říkal, že může rozhodnout jedna situace. Zvlášť když nás před tímto 8. kolem a vzájemným soubojem se Slováckem dělily pouze tři body. Jak se říká, byl to mač o šest bodů.

Kdo přišel pozdě, zřejmě neviděl klíčový a jediný gól zápasu. Aleš Čermák chtěl ve 2. minutě poslat přihrávku na levou stranu na Vlasiye Sinyavskiho, ale obrana Slovácka pro náš šťastně tečovala míč krásně do uličky na Vláďu Zemana, který se s tím nepáral a z první levačkou poslal míč mezi nohy gólmana Milana Heči. V té chvíli byl soupeř na ručník a po deseti minutách mohlo na světelné tabuli svítit skóre 3:0. Jenže naše koncovka má stále trhliny.

Po úvodním gólu jsem se otočil na hlavní tribuně na přítelkyni Marušku, kde od nové sezony v sektoru A5 ,,gaučujeme“. S klidem jí říkám – ,,ať už žádný gól nepadá a budu spokojený“. A tak jsem to přivolal a jsem rád, že to kluci ubojovali.

Takové souboje jsme poslední dva ročníky nezvládali, hlavně v Ďolíčku. V té letošní děláme pokroky a dokážeme vyhrávat na jeden gól. A ještě důležitější je, že udržíme čisté konto. Což se nám u Botiče stávalo málokdy.

Myslím si, že se k zápasu už nemá cenu moc vracet. Byl to velký boj, který mohl klidně nakonec skončit remízou, protože jsme nedokázali soupeře uštknout druhou trefou do vazu. Historie se neptá a takové výhry si musíme cenit daleko více, než kdybychom vyhráli 4:0.

A jdeme na derby, volala nás Juliska!

O týden později 21. září nás čekal nedaleký výjezd do Dejvic. Čekalo nás derby s vojáky z Dukly Praha. Duklákům od nového ročníku však velí dva sparťané a dva klokani. Rudý David Holoubek (hlavní kouč) a Martin Hašek (sportovní ředitel) a do toho jim mluví ještě dva asistenti od Botiče – Mára Nikl a Dominik Rodinger.

Nemám rád, když se říká pojem – malé derby. Buď je to derby, nebo není. Pokud jsou mančafty ze stejného města, je to prostě jenom derby! Žádné malé či velké. S tím ať se jdou média vycpat. Ale je to samozřejmě jenom můj názor a pocit, tak to berte s rezervou.

Co mám napsat k samotnému zápasu na Julisce? Měl jsem z něj strach, protože si všichni pamatujeme loňskou sezonu, kdy smolně vyčaroval náš jediný obdržený gól Michal Reichl a my tam ostudně prohráli 0:1.

Pomsta byla sladká a dominantní. Zlomový okamžik přišel ve 26. minutě. Dva dukelské kužely překonal náš estonský šikula a nejlepší fotbalista, který od dob Patrika Schicka nosil dres s klokanem na prsou – Vlasiy Sinyavskiy! Pak našel na malém vápně Čermuse a ten nás poslal do vedení!

Ještě se vrátím k blonďatému borci s číslem 99 na dresu. Na něj se tak krásně kouká, to je k nevíře. Ten kluk patří ke stálicím v reprezentaci, je to pravák, umí však i levačkou a nejvíce mu sedí hra na levém beku či halvbeku. A co je na tom nejlepší? Bohemka ho získala zcela zadarmo.

Ocenit se musí práce sportovního ředitele Mirka Držmíška a hlavně Jardy Veselého, který hráče přesvědčil, že Bohemka mu dá daleko lepší fotbalové možnosti, než by dostal například v Ostravě, Liberci či Edenu. Upřímně si ale musíme přiznat, že to Bohemka bude pouze jen přestupová stanice a pokud takto bude hrát dál, v zimě nám může říct sbohem. Což by bylo logické, protože mu bude na konci listopadu 29 let a chtěl by si zkusit určitě i lepší adresy. No uvidíme…

Budu upřímný, Dukla byla zatím nejslabší družstvo, se kterým naši kluci letos hráli. Domácí si nebyli schopni poradit s naším presinkem a ztráceli laciné míče. Hlavní bylo, že do utkání nemohl kouč Holoubek nasadit zraněnou gólmanskou jedničku, která je precizní nohama. Ligový premiant a náhradník Jágrik byl hrou nohama v naprostém zoufalství a každý jeho výkop buď trefil dobíhajícího Yusufa, nebo ho naši hráči hravě na půlce hřiště sebrali.

Následný druhý poločas jsme si relativně hlídali a v 67. minutě z brejku přidal Vláďa Zeman na ,,Haraslína“ obalovačkou na zadní tyč uklidňující druhou trefu. Mohli jsme vyhrát i větším rozdílem, ale další brejky už nám nevyšli podle představ. Povídat by mohl Hrubajz, Plešťa či Drchy.

V poslední desetiminutovce ještě soupeř inkasoval po přezkumu rozhodčího u videa červenou kartu stoper Pourzitidis, který trefil při rohovém kopu záměrně loktem našeho Vondryse. Ten tyto situace přímo vyhledává, minulou sezonu se na něm červenal i olomoucký zabiják Honza Kliment.

Výhra 2:0 na Julisce je parádní. Hlavně po takovém výkonu. Bohemka byla prakticky v Dejvicích bezchybná, až na jednu hlavičku soupeře, kterou Yusuf vyhlavičkoval z prázdné branky. Dukla pukla a byla marná. My jsme naopak měli den a zaslouženě vyhráli. Navíc domácí prostředí na tribunách, kdy naši fanoušci byli opět vynikající. Tentokrát se sešlo naprosto všechno – výhra v derby, výkon hráčů, bezvadní fanoušci a počasí.

A hrr do hlavní města Chodska, na pohár MOL Cupu do Domažlic.

O tři dny později ve středu, tedy 24. září nás čekal dvouhodinový výjezd na 3. kolo MOL Cupu do Domažlic.

Na tento chodský výjezd jsem si vzal v práci dovolenou a s přítelkyní jsme se vydali do Domažlic už dopoledne. Samotný zápas začínal v 16 hodin. Ovšem počasí nám nepřálo a byla taková vlezlá zima s velkým větrem. Dorazili jsme asi půl hodiny před polednem, navštívili útulné náměstí a šli na oběd. Ten nás v místní restauraci s hotelem na rohu náměstí naproti Albertu velmi zklamal. Gulášovka pravděpodobně dochucená ,,sypkou“ a jinou šmakuládou, plněné knedlíky s uzeným studené a bez chuti. Marušky guláš ze stálého menu chutnal stejně jako polévka, byl stejně nasypaný jako Martin Kocián z Luneticu.

Pak jsme po výborném žrádýlku navštívili místní infocentrum a zakoupili památeční propisku a magnetku na ledničku. Okoukli jsme okolí a pomalu se vydali k autu, které jsme zaparkovali u pivovaru. Potom už jsme vyjeli na samotný domažlický stadionek.

Dojeli jsme asi hodinu a půl před zápasem. Dokonce ještě dříve než klubový autobus s hráči. Musím říct, že útulný stadion. Nevadila mi ani atletická dráha, která požitek a dálku na hřiště nijak nenarušovala. Ošklivé středeční odpoledne nám příjemně zpestřil fotbal.

Bohemka dala v nějaké 8. minutě krásnou branku z kopačky Šimona Černého, který dal svou první mistrovskou branku za Bohemku a pokladník ho jistě velmi rád obral o nějakou tu kačku.

Poločas jsme vyhráli v poklidném tempu 1:0. Největší ohlasy měla posila Eric Ramírez, ten se v Domažlicích objevil v exoticky vypadajícím civilu po boku našeho ředitele Darka Jakubowicze. Venezuelský útočník přiletěl z Caracasu do Prahy minulé úterý. S velkou nervozitou pro něj jeli na letiště Václava Havla již zmiňovaný ředitel Darek Jakubowicz a ředitel komunikace Petr Koukal. Naštěstí naše posila přijela ve velmi dobrém stavu a neměl nadváhu jako Jarda Kužel. Bude určitě posilou a dobrou konkurencí pro všechny naše útočné vazby.

Na druhou půlku přišel Venca Drchal, který po minutě vstřelil po rohu vítězný gól. Po něm rychle navýšil po geniálním pasu Hrubajze Plešťa. Soupeř pak z rohu snížil, ale poslední hřebíček zasadil překvapivě pravačkou Honza Kovařík, jenž v 86. minutě upravil na konečnou a poklidnou výhru 4:1.

Pro osmifinále MOL Cupu budeme patřit mezi nasazené celky. Vyhneme se tak silným mužstvům (Sparta, Slavia, Plzeň…). Hrát bychom mohli v Ďolíčku, to bych se vůbec nezlobil, protože cestování už bylo dost. Jet například do Brna na Zbrojovku, z toho mám vysloveně bobky. Uvidíme, koho nám los přiřkne. Můj tip na soupeře v osmifinále? Doma přivítáme v říjnu Zlín!

Teď už jdeme na sobotní utkání se Sigmou.

Potřetí v radě jsme v Chance Lize nastoupili v totožné základní sestavě! To si myslím za kouče Jardy Veselého ještě nestalo. Ať už kvůli věčným zraněním nebo prostě jiným aspektům.

Zápas odstartoval naprosto stejně jako proti Slovácku. Brzký gól, který krásným způsobem po přihrávce Zemana vstřelil…Milan Ristovski! Ano, ten hráč s číslem 77, který je v Bohemce od ledna 2024 a kroutí u nás už třetí ročník. Takže z něj nebude druhý Láďa Mužík, díky Bohu. Strašně mu to přeju, protože je to bojovník, nevypustí jediný míč. Jeho uvolnění ve 3. minutě na hranici vápna a následná střela na zadní tyč proti Sigmě byla výstavní. Znamenala vedení 1:0 a Risto mohl o chvíli později z daleko jednodušší situace navýšit hlavou, jenže minul branku. Což byl možná zlomový moment utkání.

Pak přišel horor, v hlavní roli olomoucký střelec Vašulín. Ten v rozmezí nějakých 95 vteřin otočil levačkou i pravačkou střelami za vápnem zápas na 2:1 pro Olomouc. To běžela 17. respektive 18. minuta. První poločas jsme se štěstím přečkali pouze s jednogólovým mankem. Soupeř měl další nadějné šance, ale naštěstí už do sítě Reichlíka nic víc nenapršelo.

Trochu jsem očekával poločasové střídání, to ale nepřišlo. Kouč Veselý na pozápasové tiskovce nastínil, že chtěl dát základní sestavě ještě šanci, protože poslední zápasy hrála dobře. Což je logické. Sáhl do ní až trojitým střídáním v 63. minutě. Do hry se dostal Kareem, Okeke a Pleštil, staženi byli nevýrazní Drchal, Kadlec a Sakala. Všichni tři novicové na hřišti hru velmi okysličili.

Za tři minuty po jejich příchodech přišla další paráda v podání Vlasiye, který si dělal druhý poločas z pravé strany obrany Olomouce dobrý den. Poslal lahodný centr na zadní tyč, kam si naběhl bahrajnský princ Yusuf a prolomil svou střeleckou nemohoucnost v pravý čas. Vyrovnání na 2:2 přišlo z čistého nebe. Až na hlavičku Rista, která mířila mimo, jsme byli v utkání produktivní a z obou přímých střel na branku jsme skórovali. Což je určitě plus, na druhou stranu, střel na branku bych si představoval v domácím prostředí víc. Ale buďme rádi za ty dvě.

Byl to zápas, ve kterém každý chvilku, tahal pilku. Vyhrát chtěly oba týmy, ale jak to tak bývá, střetnutí skončilo zaslouženým smírem 2:2. Sigma tento týden začíná hrát skupinovou fázi Konferenční ligy, přeji ji hodně úspěchů a získaných bodů. Kouče Janotku uznávám, a jeho práce s hanáckým týmem se mi líbí.

Slovácko 1:0, Dukla 2:0, postup v poháru přes Domažlice 4:1, remíza 2:2 s Olomoucí!

Upřímně, kdo by takové výsledky před měsícem při onemocnění v kádru čekal? Já určitě ne! V tabulce Chance Ligy nám patří deváté místo, máme skóre 9:10 a 14 bodů. K tomu máme ještě 22. října středeční domácí dohrávku proti Mladé Boleslavi. Pokud bychom proti Bolce vyhráli, současně by nám patřilo 4. -5. místo. A byli bychom dva body před Plzní. Je to skvělé, ale zároveň to je daleko.

Čeká nás sobotní výjezd pod Ještěd, kde nás bude hostit od 18 hodin Slovan Liberec. Poslední dobou se nám tam daří, tak uvidíme. Pak následuje reprezentační přestávka a po ní papírově těžcí soupeři. Doma Plzeň, domácí dohrávka s MB a venku Sparta.

Míč je kulatý a jdeme od zápasu k zápasu. Fuj, to jsou hnusné fráze, ale pravdivé!

Uvidíme se v sobotu v Liberci, přátelé!

Ať žije Bohemka, jediná milenka!

Váš Mára z Ďolíčku (Marek Horký)