Článek
Trénovali ho takoví trenéři jako Cipro, Ščasný nebo František Straka a zažil i hořký konec, kdy se o ukončení angažmá v Budějovicích dozvěděl z rádia. O tom všem se rozpovídal v rozhovoru pro 90 minut.
Dobrý den, Tomáši, jsem rád, že jste si udělal čas. Úvodem bych se rád zeptal, co momentálně děláte a zda sledujete aktivně fotbal i po konci hráčské kariéry.
Dobrý den. Fotbal sleduji, chodím hodně na Slavii. Dělám práci mimo fotbal, starám se o halu a plavecký bazén. Musím říct, že jsem takhle spokojený.
Právě Slavia byla i Vaším mládežnickým klubem. Byl jste tedy od dětství slávista?
Ne, nebyl. Prostě to tak nějak vzniklo. Musím říct, že na svůj první pokus se mi na Slavii vůbec nelíbilo. Až na druhý pokus se nám povedlo mě tam dostat a prakticky až tam jsem poznal lásku ke Slavii a začal jí fandit.
Jak byla vlastně v tehdejším fotbale vnímána Slavia? Přece jen, ten klub neprožíval úplně zlaté období.
V tu dobu, když jsem působil v mládeži a pak v dorostu, to byl spíš průměrný mančaft. Nebylo to tak, že by hráli špičku ligy, spíše se drželi ve zlatém středu, a to spíše zespodu než svrchu. Dá se říct, že Slavia byla vnímána jako klub, který měl mnohem slavnější historii než současnost.
Po přechodu z mládeže mezi muže jste si dvakrát vyzkoušel roční hostování v Mladé Boleslavi a Kladně. Jak mladý hráč vnímá skutečnost, že místo boje o místo v ligové sestavě je poslán na rok do nižší soutěže?
V tu chvíli se cítíte trochu uražený, ale s odstupem času můžu říct, že mi to po fotbalové stránce strašně pomohlo. Odmalička vyrůstáte prakticky v jedné organizaci, znáte tam všechny od trenérů po trávníkáře a najednou jdete někam jinam a začínáte zase od nuly. Musíte si vybojovat pozici, naučit se komunikovat s novými lidmi. Není to jen o fotbale, ale i o životních zkušenostech. Každá štace vám něco dá. Poznáte jiné lidi, naučíte se s nimi pracovat, a když to řeknu na rovinu, některé se naučíte i ignorovat. Vždycky říkám jednu věc, co se týče sportu – i špatná zkušenost vás může posílit.
Posuneme se dále v letech Vašeho působení ve Slavii. Tehdy probíhala i dnes legendární éra Borise Korbela. Jak na ni vzpomínáte?
Ano, tu éru jsem zažil. Byl jsem přímo na jejím začátku – v té době jsem byl spíše takový 18. nebo 20. hráč. Ale nevzpomínám na ni moc dobře. Přišlo to prakticky hned po převratu a tehdy se tady s těmito novými věcmi neumělo pracovat. Když to řeknu na rovinu – bylo to jen o penězích, ale lidé v klubu s nimi neuměli pracovat nebo možná ani nevěděli, jak s nimi správně naložit.
Do této doby se datuje i slávistické působení legendárního trenéra Václava Ježka, který je dodnes považován za jeden ze symbolů Sparty. Jaká byla spolupráce s touto ikonou českého fotbalu?
On ve Slavii působil spíše jako manažer. Trénování měli na starosti například Jindra Dejmal a další, zatímco pan Ježek se věnoval jiným záležitostem. Já osobně jsem ho tedy nezažil jako trenéra, spíše jako manažera a takového zprostředkovatele Borise Korbela.
V sezoně 1995 jste byl jako člen týmu Slavie jedním z účastníků dnes již mýty opředeného „Chovancova derby“. Jak na tento zápas vzpomínáte?
Zažil jsem ho na lavičce a v tu dobu mi to přišlo jako takové zesměšnění soutěže. Ale to není nic proti Pepovi – byl to prostě nečekaný tah Sparty a Pepa se s tím popral velice dobře. Vlastně z funkce manažera rovnou naskočil do takového zápasu, což rozhodně nebylo jednoduché. A pokud se nepletu, derby nakonec rozhodl Pavel Nedvěd svou trefou do šibenice.
A pak přišla sezona 1996, kdy Slavia i s vámi prolomila obrovsky dlouhé čekání na titul a navrch přidala úspěšnou jízdu Pohárem UEFA. Označil byste tyto události za největší úspěchy ve své fotbalové kariéře?
Za největší fotbalový úspěch bych to asi nepovažoval, protože jsem byl spíše takový 15. až 18. hráč. Ale musím říct, že tehdy se tam sešla nadstandardní parta, která nebyla ani na Spartě. Byli to kluci, kteří drželi při sobě, nikdo se nepovyšoval a každý věděl, kde je jeho místo. Chodili jsme spolu na večeře a po zápase větší část mančaftu zamířila na pivo, což v té době bylo normální. A jednou za 14 dní jsme měli sezení, kdy šel na pivo povinně celý mančaft. A díky tomu se vytvořila taková parta, která ten rok získala titul. Každý v ní věděl, kde je jeho místo, a nebyl v ní nikdo, kdo by ji narušoval.
Sparťané tehdy chodili do vyhlášeného hotelu v Průhonicích. Kam jste chodili vy jako slávisté?
My jsme měli svůj vyhlášený klub, který už teď neexistuje, a raději ho nebudu jmenovat. Jinak jsme si chodili sednout do, jak by se dnes řeklo, „trojky“ restaurace, ale chodili jsme tam pravidelně. Měli jsme tam vždy vyhrazený stůl nebo salónek, kde nás nikdo neotravoval.
V mistrovské sezoně vedlo Slavii další slavné jméno, a to pan František Cipro. Jaký jste s ním měl vztah?
Musím říct, že bych to rozdělil do dvou fází. V té první jsem s ním nevycházel, ale ve druhé fázi to bylo naopak – vycházeli jsme spolu až nadstandardně. Ale to je prostě fotbal. Když hrajete, tak s trenérem vycházíte, když nehrajete, je to o něco horší. Když to ale shrnu, myslím si, že mi dal do života víc než jen fotbalové věci. Ať už svým chováním k nám, nebo i dalšími zkušenostmi. Dokonce bych řekl, že mi do dalšího života dal více mimofotbalových věcí než těch fotbalových.
Po mistrovské sezoně jste se ale nakonec stěhoval ze Slavie na Viktorku Žižkov. Proč?
Ve Slavii mi končila smlouva a klub se k tomu postavil z mého pohledu trošku divně. Tak jsem se i kvůli tomu rozhodl změnit angažmá. Zaprvé jsem chtěl větší herní vytížení na hřišti, a zadruhé se mi líbila práce Ivana Horníka na Žižkově. Protože ať si říká kdo chce co chce, co řekl, to platilo. Navíc jsem z jeho strany cítil zájem, což jsem tehdy od Slavie necítil.
K Viktorce Žižkov ovšem neodmyslitelně patří i start domácích zápasů v 10:15. Jak se hrála liga v takto brzkou dopolední hodinu?
Člověk si na to musel zvyknout, protože to je jiný rytmus, jiný tréninkový režim. Trénujete například den před zápasem dopoledne, ne odpoledne. Ale jakmile jsem si zvykl, tak si myslím, že to mělo své výhody proti soupeřům. Přece jenom ti hráli prakticky 90 % zápasů od pěti nebo od tří, a když museli jednou za čas absolvovat tak brzké utkání, do něhož se ještě připletlo dejme tomu chladné počasí, tak myslím, že jim to muselo hodně vadit. Navíc tehdy nebylo pravidlem, že se jezdilo na venkovní utkaní den před zápasem. Takže bych řekl, že to pro nás byla opravdu spíše výhoda. Hlavní výhodu ale tyhle začátky utkání měly a mají pro diváky. Ráno jste šel na fotbal a odpoledne jste mohl jít znovu.
Navíc klobáska před nedělním obědem…
Přesně tak, klobása a pivo. To přece k tomu fotbalu patří.
Na Žižkově jste zažil trenéra Zdeňka Sčasného, který vás trénoval tři roky. Takže klasická otázka: Co vy a pan Sčasný?
Shrnul bych to takto: 99 % ano a 1 % ne. Skoro celé vzájemné působení jsem s ním vycházel, ale pak se něco stalo a už to mezi námi nebylo úplně zdravé. Ale na jeho obhajobu musím říct, že si ho vážím jako trenéra, protože na Žižkově dokázal udělat opravdu dobré věci. Jestli ale narážíte na ten jeden zápas, tak můžu říct jen to, co říkám vždycky – že ten zápas byl za mě odehraný úplně normálně.
Nemrzí Vás trošku, že to v sezoně 2001/2002 o ten kousek nevyšlo a svůj první památný titul nakonec slavil Liberec?
Po fotbalové stránce mě to jako osobu strašně mrzí. Když ale zpětně zhodnotím, co by pro Viktorku znamenalo, kdybychom ten titul vyhráli, tak by to možná Viktorka neunesla. Ať už si vezmete poháry, stadion, peníze… Možná to tedy nakonec dopadlo tak, jak mělo. Ale z pohledu hráče mě to prostě mrzí, protože s takovým mančaftem, který byl, jak si myslím, pro Viktorku nadstandardní a tvořil se prakticky dva roky… No, mrzí to strašně.
Poté přišlo Vaše angažmá v Teplicích ve Vašich necelých 30 letech, najednou mimo Prahu. Jak bylo těžké se takto adaptovat na nové prostředí na severu Čech?
Nejhorší bylo, že jsem už tehdy měl dítě, dceři bylo mezi 3 a 5 lety, už si to přesně nepamatuju. Musím říct, že kdybych neměl fantastickou manželku, která se ve fotbale pohybovala, chodila na něj, zajímala se o něj, tak by to bylo hodně složité. Já jsem totiž spíš domácí typ, pro mě je rodina vždy na prvním místě, a až pak fotbal. Ale protože jsme se s paní vždy dokázali domluvit, nebylo to angažmá v Teplicích nakonec tak náročné. Přece jen tam je člověk za chvilku autem, měl jsem tam byt, takže jsem tam třeba dvakrát v týdnu přespal, ale jinak jsem se snažil jezdit každý den domů. Takže říkám ještě jednou: měl jsem a mám to štěstí, že paní je taková, a díky tomu všechno probíhalo úplně v klidu.
Navíc jste zažil zlaté časy teplického klubu.
Ano, byl tam Roman Lengel, Pavel Verbíř, kluci ze Slovenska. Hráli jsme proti Feyenoordu, Celticu… Strašně rád na tyhle zápasy vzpomínám a vždy se rád vracím na ten stadion. Zůstaly ve mně velké vzpomínky, které když budu někomu vyprávět, tak mi to stejně neuvěří, protože takové věci chápe jen ten, kdo je zažil. Bylo to prostě krásné. Dneska je to klub, který je průměrný, ale za mého působení Teplice patřily k tomu lepšímu v naší lize.
Dvě jména z působení v Teplicích: František Hrdlička a František Straka?
Každý měl to svoje. Já si vážím Franty Hrdličky za to, co dokázal v Teplicích vybudovat. Vždycky bylo všechno zařízené, pro hráče dělal pan Hrdlička první poslední. Co jsme si s ním kdy domluvili, to se snažil splnit. Proti němu nemůžu říct ani půl křivého slova, protože dokud on působil v Teplicích, klub fungoval na velmi vysoké úrovni.
No a Franta Straka? V dnešní době jsme prakticky kamarádi, když už mezi námi není vztah hráč a trenér. Je to člověk, který vás dokáže nabít obrovským množstvím energie, ale také ji z vás umí vysát. Nicméně proti němu nemůžu říct nic negativního, já s ním mám jen dobré zkušenosti. To, co teď někdy čtu, že je trenér záchranář… Vždycky vám někdo dá nějakou nálepku, a když ji budete omílat stokrát před šesti lidmi, tak těch šest lidí to pak poví dalším, a nakonec se z toho stane nálepka, kterou už nikdo neodpáře. Já si myslím, že je to kvalitní trenér, jen má tu smůlu, že je prostě živelný, což hodně lidem nesedí.
No a po Teplicích na půlroku do Příbrami a pak na poslední profi angažmá do Českých Budějovic. Jak vzpomínáte na pobyt v jižních Čechách?
Tak já jsem dojížděl na svůj barák, který mám asi 50 kilometrů od Budějovic. Takže úplně nemůžu potvrdit ani vyvrátit, že by v Českých Budějovicích chtěl žít každý. Každopádně oproti Praze jsou ty jižní Čechy takové specifické. I lidé tam jsou trošku jinak nastavení než třeba v Praze nebo na Moravě, kde jsem byl potom. Někdy je to s nimi trošku složitější. Ale pozor, vůbec tím nechci říct, že by to byli špatní lidé. Vždyť se tam skoro každý týden vracím na chalupu, protože je tam prostě krásně.
Poté přišel v roce 2010 konec s vrcholovou kariérou. Připravoval jste se na něj nějak?
Teď budu trochu hnusný na Budějovice – o svém konci jsem se totiž dozvěděl z rádia v autě. Už předtím jsem dlouho přemýšlel o tom, jestli mám skončit, protože pokračování kariéry mi kvůli zdravotním problémům nedávalo moc smysl. Ale oni se rozhodli za mě, a ani neměli odvahu mi to říct přímo. Neměl bych problém skončit po vzájemné dohodě, ale tohle podání bylo trochu za hranou. Přijal jsem to ale tak, jak to přišlo. Měl jsem pak ještě nabídky z druhé ligy i z první ligy, ale už jsem prostě nechtěl trávit soboty a neděle v autobuse a jezdit někam do Opavy. Přece jen jsem toho za život najezdil už dost. Takže jsem zamířil Tábora a pak, což si teď s tím ježděním trochu protiřečím, do Prostějova.
Proč zrovna Prostějov?
Oslovil mě jeden bývalý spoluhráč s nabídkou, jestli bych si to tam nešel zkusit. Hráli zrovna divizi, nebo se do ní právě dostali – už si to přesně nepamatuji. Tak jsem na to kývl, i když jsem už v té době opravdu nechtěl hrát fotbal. Ale nějak mě přemluvil. Nakonec jsme postoupili do 3. ligy a já ve 41 letech definitivně skončil s fotbalem.
No a Vy a fotbal nyní? Nechodíte si ještě někam kopnout?
Chodil jsem, ale už to pomalu ubývá. Hrál jsem za internacionály nebo za Slavii, ale už to pomalu končí. Přece jen, abych si zahrál fotbal a pak týden nemohl chodit, to už pro mě není. Čas člověk nezastaví.
No tak abychom skončili pozitivně – jaký je Váš největší fotbalový zážitek?
Asi úplně nejsilnější bylo, když jsme s Teplicemi hráli na Celticu. Sice jsme prohráli 0:3, ale to, co tam předvedli fanoušci Celticu, na to člověk nikdy nezapomene. Bylo to něco tak nádherného. Při rozcvičce byl stadion ještě prázdný, ale když jsme nastupovali, všech 60 tisíc lidí vstalo, svlékli bundy a najednou byli všichni v zelené a bílé. Začali zpívat své chorály – nejenom část stadionu, ale opravdu všech 60 tisíc lidí fandilo. V tu chvíli si člověk uvědomí, že se dostal na místo, o kterém ani nesnil.
Autor: Miroslav Vaněk
