Článek
Dobrý den, Václave, jsem moc rád, že jste si na nás udělal čas. Začneme úvodní otázkou – jak jste na tom v současné době s fotbalem? Sledujete ho?
Dobrý den, fotbal sleduji, samozřejmě hlavně ligu, i když spíše jen z povzdálí jako běžný fanoušek. Občas, když mi to časově vyjde, se podívám na nějaký zápas. V současné době se fotbalu profesně nevěnuji a pracuji v jiném oboru. Ale přece jen se ještě fotbalu nevyhýbám – chodím hrát za Gardu Lázně Bohdaneč a také za starou gardu Sparty. Kromě toho ještě nastupuji v okresní soutěži za Bělou pod Bezdězem.
Kariéru jste začínal v Mladé Boleslavi, což je dnes klub, který i přes dlouhodobé úspěchy na hřišti ve svém městě bojuje s velmi malým diváckým zájmem a mezi fotbalovou veřejností není vnímán zrovna pozitivně. Jak to vypadalo během vašich hráčských začátků?
Tak pokud si to správně pamatuju, Boleslav tehdy hrála první národní ligu a vždycky se držela nahoře. Lidi na fotbal chodili hodně, a hlavně oproti dnešku měli na co koukat. Dneska, s tím stylem hry, který Boleslav produkuje nebo produkovala v minulosti, je pro lidi mnohem složitější najít důvod, proč na zápas přijít.
Když jsem tam ještě podával balóny, hráli v Boleslavi fotbalisti jako stoper Kotek, který to dotáhl do Sparty, nebo Pepa Vinš. Na křídle byl třeba Milan Boháč – prostě kluci, co ten fotbal uměli, a člověk se měl na co dívat. Jako žáci jsme tam chodili podávat balóny, a když přijela třeba Zbrojovka Brno s Romanem Kukletou, to byly zážitky, na které se vzpomíná dodnes. Dneska už bohužel kluci něco takového nezažijí.
Hlavní rozdíl byl v lidech. Ti, kteří se tehdy o fotbal starali, tím opravdu žili. Většina z nich byla z Boleslavi a byli s klubem pevně spjatí. Už tehdy samozřejmě měli za zády fabriku – Auto Škoda Mladá Boleslav – ale pořád to byla taková jedna velká rodina. Trénovali nás bývalí hráči, kteří třeba hrávali ještě s mým tátou.
Trenéři uměli kluky naučit pořádně kopnout do balonu, postavit se k tomu správně – to byl velký rozdíl oproti dnešku. Tréninky byly vždycky spjaté s míčem. Samozřejmě se taky běhalo bez něj, ale ať už to byl obránce nebo útočník, všichni uměli s balonem zacházet. Dneska člověk občas vidí, jak hráčům dělá problém balon zpracovat – to byl dřív drill: umět ho zpracovat placírkou, podrážkou, vnějším nártem.
Dneska, když se dívám na některé hráče v lize, nechci nikoho urazit, ale někdy je to těžké na to koukat. Když se vrátím ke svým začátkům v tehdejší Mladé Boleslavi, vzpomínám na to moc rád. Měli jsme tam fantastické podmínky.
Už od žáků, kdy jsem s fotbalem začínal, až po přechod k dospělým, všechno perfektně fungovalo. Tréninkové zázemí jsme měli obrovské. Byla tam škvára – tu dneska možná ti mladí už ani neznají – ale na škváře se dalo v zimě úplně skvěle hrát. Strašně rád na to vzpomínám. V zimě jsme navíc hráli halové turnaje, což nám dalo strašně moc po technické stránce a také v tom, jak se naučit hrát fotbal. A hlavně jsme si na hřišti všichni dokázali vyhovět. Prostě na tyhle časy strašně rád vzpomínám.
Po těchto vašich mládežnických začátcích a prvních zápasech za muže přišlo v roce 1995 stěhování do pražské Dukly, která ale už tehdy měla svoje nejslavnější časy za sebou, navíc se v té době už blížilo její stěhování z Prahy do Příbrami. Jak na tohle angažmá vzpomínáte?
Já jsem do Dukly už v té době nešel na vojnu, protože jsem měl modrou knížku. Dukla mě normálně koupila jako hráče do třetí ligy. Boleslav tehdy třetí ligu také hrála a Dukla z ní chtěla postoupit.
V době mého přestupu Duklu převzal podnikatel Ďuričko a klub tím získal finance, za které mohl nakupovat další hráče. Po přestupu jsem zapadl do perfektní party kluků. Byl tam Antonín Kinský, Jirka Jeslínek a Honza Fiala, který tým společně s panem Sokolem trénoval. V klubu působil i pan Samek jako ředitel a manažer pan Jícha – všechno to působilo tak nějak rodinně.
Později k nám přišel Láďa Škorpil, a právě díky jeho příchodu jsme se fotbalově posunuli na další úroveň. I když se nám v té sezóně nepodařilo postoupit ze třetí do druhé ligy, pro následující ročník jsme se spojili s Příbramí. Převzali jsme jejich místo ve druhé lize a hráli pod názvem Dukla Příbram, ale zápasy jsme pořád hráli v Praze. Každopádně tu druhou ligu jsme hned v další sezóně vyhráli.
Co se týče stěhování klubu do Příbrami, to už byla otázka politiky. Já jsem to finální přestěhování už nezažil, protože jsem hned po té sezóně, kdy jsme vyhráli druhou ligu, odešel do Itálie. Ale osobně mohu říct, že ty roky v Dukle mi hrozně pomohly.
Dostal jsem se v té době do reprezentační jednadvacítky a každý víkend jsem hrál, díky čemuž jsem získal zápasovou praxi, což bylo to nejdůležitější. Navíc jsem se tam po sloučení s klukama z Příbrami seznámil s hráči, se kterými jsem se pak o pár let později potkal v Liberci, jako byli Tomáš Janů nebo Rasťo Michalík.
Pojďme tedy k vašemu přestupu do Itálie, kam jste vlastně přestoupil z druhé ligy, což asi nebylo moc obvyklé ani v té době. Jak jste vlastně ten přestup a následné roky v Itálii prožíval vy sám osobně?
Především to pro mě byla velká šance a já jsem se ji rozhodl zkusit využít. Bylo to hlavně díky panu Zemanovi, kterému bych chtěl strašně moc poděkovat, že mě on a další jeho lidé tady ve druhé lize sledovali. Ať už to byl Martin Pulpit, Zdeněk Šesták nebo další lidé.
Takže jsem se dostal do Salerny, což bylo v roce 1997. V té době ale Česká republika ještě nebyla v Evropské unii. Tudíž jsem měl jako cizinec, který přišel takhle z východu, zvláštní status cizince.
Ve druhé italské lize navíc mohl být v každém klubu pouze jeden hráč s takovýmto statusem. Čili jsem byl v našem klubu jediný cizinec, což ty začátky dělalo o to složitější.
Člověk pozná úplně jiný styl tréninku, úplně jiný styl pojetí fotbalu – ať už jde o tlak od fanoušků, mediální zájem a další věci. Ale nějakým způsobem jsem se s tím popral. Navíc díky tomu, že se našemu mančaftu dařilo, šlo všechno lépe.
Vlastně po roce jsme s mančaftem postoupili do první ligy a řeknu vám, že to, co se potom dělo ve městě, bylo něco neuvěřitelného. Na takové nádherné zážitky člověk nezapomíná.
A jak to bylo s italštinou? Pavel Nedvěd často vzpomíná, že mu s jazykem strašně moc pomohlo, že i když s ním byl v Laziu legendární trenér Zdeněk Zeman, tak i on na něj první rok mluvil jen italsky. Díky tomu se tu řeč prostě naučit musel.
Mě trénoval trenér Delio Rossi, který vlastně razil v trénování cestu a styl, kterým se v té době v Itálii proslavil právě pan Zeman, takže jsme taky hráli systém 4-3-3. Měl jsem výhodu, že tam se mnou byl i synovec pana Zemana, Zdeněk Šesták, který mi na začátku s řečí strašně moc pomohl.
Samozřejmě to bylo někdy složité – například když jsem tam jako jednu z prvních věcí zažil třítýdenní soustředění v Tyrolsku u Bolzana. Přiznám se, že jsem byl po dvou trénincích denně večer rád, že jsem se navečeřel, a místo nějakého učení italštiny jsem si šel rovnou lehnout. Ale nakonec jsem se dostal i do toho jejich jazyka.
V tom mi právě pomohl Zdeněk, který mi na začátku spoustu věcí, hlavně na hřišti, překládal. Hlavně i kluci z týmu byli super. Je teda pravda, že jsem při sezeních vyfasoval kluky ze Sicílie, kteří všichni mluvili dialektem, takže ta komunikace s nimi byla trošku složitější, ale nakonec to šlo.
Je jen škoda, že jsme tu sezónu v lize neudrželi, ale takový už je fotbalový život. Rino pak přestoupil do AC Milán a tam se z něj stala opravdová legenda.
V následující sezóně, kdy Salernitana hrála v Serii A, jste měl možnost nastoupit po boku budoucí legendy italského fotbalu, Gennara Gattusa. Jaké to bylo?
Jo, Rino – přišel k nám z Glasgow Rangers, bylo mu asi 19 nebo 20 let. Už tehdy to byl prostě buldok – na tréninku, v zápase i v kabině. Byl férový, charakterově skvělý kluk, který si tu velkou kariéru opravdu zasloužil. Už v těch mladých letech se nikdy nevzdával, což z něj dělalo příklad i pro starší hráče.
Rino si okamžitě získal srdce fanoušků a společně s Marcem Di Vaiem byli prakticky dvě největší esa našeho mančaftu. Marco to později dotáhl také do Juventusu a dnes pracuje jako manažer Bologně, takže opravdu fotbalisté s velkým F.
Je jen škoda, že jsme tu sezónu v lize neudrželi, ale takový už je fotbalový život. Rino pak přestoupil do AC Milán a tam se z něj stala legenda.
Poté jste už většinu angažmá v Salernitaně strávil především na hostováních. Těch se týkal i váš návrat do Česka, nejprve do Sparty a hned následující rok do Liberce. Mohl byste prosím tuto dobu trochu více popsat?
Po podepsání prodloužení smlouvy na další roky v Salernitaně jsem začal přemýšlet o větším herním vytížení. V té době se objevila možnost hostování ve Spartě Praha, které tehdy domluvil pan Zíka spolu s tehdejším trenérem Ivanem Haškem.
Ve Spartě jsem narazil na skvělou partu. Kabina byla plná skvělých kluků a měl jsem navíc možnost zažít ještě několik legendárních hráčů z devadesátých let, jako byli Jirka Novotný nebo Míša Horňák. Pro mladé hráče, jako byli Jirka Jarošík nebo Tomáš Rosický, to byla obrovská škola. Mimochodem, právě Rosický v zimě té sezóny přestoupil do Borussie Dortmund.
S hostováním ve Spartě jsem byl velmi spokojený, a to i díky tomu, že jsme navíc získali titul. Nepokračování ve Spartě následující sezónu byla spíše shoda okolností. Ivan Hašek, se kterým jsme byli domluveni na pokračování, totiž po sezóně odešel trénovat do Štrasburku a na jeho místo přišel trenér Jaroslav Hřebík. Ten jednou z prvních věcí přivedl do týmu Lukáše Zelenku a já se najednou ocitl nadbytečný.
Sice jsem se Spartou ještě začal přípravu, ale následně jsem se ze dne na den ocitl bez klubu, protože v Salernu už mezitím začala příprava na novou sezónu. Musel jsem rychle najít nový tým. Naštěstí se mi ozvali trenér Ladislav Škorpil a Pepa Jinoch, kteří byli v té době v Liberci, a domluvili jsme se na hostování právě tam.
Liberec byl pro mě fantastickou zkušeností. Mohu říct, že to bylo úžasné období nejen pro mě, ale i pro celý tým. Podařilo se nám dosáhnout historického titulu a navíc jsme měli skvělou sezónu v Poháru UEFA. Vyřadili jsme několik španělských týmů, pak i Lyon, a nakonec jsme vypadli až ve dvojzápase s Dortmundem.Myslim že to opět byli skvělé časy.
Pojďme ještě na chvíli zůstat u této památné sezóny, zejména pro liberecký fotbal. Jak velkou roli v tomto úspěchu sehrála kromě trenéra Ladislava Škorpila další dnes výrazná postava českého fotbalového prostředí Jozef Csaplár?
Určitě velkou. Když Jozef Csaplár přišel do Liberce, přinesl nové impulzy. Udělal několik změn, které postupně nastartovaly celý tým a ten začal skvěle fungovat. Dávali jsme hodně gólů, náš fotbal nás bavil, a všechno do sebe dokonale zapadlo. Trenér Škorpil do toho navíc přidal své pověstné bonmoty a specifické fotbalové vidění.
Vytvořila se skvělá parta, ale ta se vždycky utvoří, když jsou výsledky – a my jsme je měli. Všechno prostě fungovalo tak, jak mělo, i když majitel pan Karl na nás pořád zůstával přísný. Od vedení Slovanu přes lidi v kancelářích až po posledního trávníkáře – všechno šlapalo na jedničku. Fanoušci byli fantastičtí, celé město drželo s námi a my jsme to cítili. Bylo to opravdu nádherné období.
Když už jste zmínil, pan Karl, dnes již bývalý vlastník Slovan Liberec, donedávna taková taková paní Colombová českého fotbalu, o které spousta lidí mluví, ale skoro nikdo ho prakticky nikdy neviděl. Co o něm můžete říct?
Musím říct, že patřím k těm, kteří pana Karla skutečně viděli a slyšeli. Za námi chodil do kabiny – většinou po prohře nebo když se mu něco nelíbilo na našem fungování. Byl to sice dost přísný šéf, ale na druhou stranu pod jeho vedením klub opravdu fungoval. Když vezmu finanční stránku věci, nikdy se nestalo, že by někdo dostal peníze pozdě nebo že by se peníze někomu dlužily. Fungovaly i další věci – vždycky, když jsme jezdili na soustředění, měli jsme podmínky té nejvyšší kvality. Řekl bych, že se o klub opravdu hezky staral.
Ve vašich následujících dvou sezónách následovalo další stěhování – z Itálie, pod Ještěd, a pak do Slavie. Na papíře to vypadá dost nepřehledně, tak rád poprosil o vysvětlení těchto přestupů.
Já jsem byl v té sezóně ještě půl roku v Itálii, kde mi tehdy zbývala smlouva jen na půl roku. Poté se kluby snadněji dohodly – pan Karl mě koupil na zbytek smlouvy a já jsem se vrátil do Liberce. V Liberci jsem se odehrál de facto jeden rok, než klub přešel do jakéhosi úsporného režimu, kdy se měnily smlouvy a další věci. Do té doby jsem obdržel nabídku od Slavie, která pravděpodobně přišla právě díky tomu, že tehdejším manažerem Slavie byl z Liberce známý Pepa Jinoch a trenérem další známý z Liberce pan Csaplár. Liberec podle mé představy požadoval částku kolem 23–25 milionů korun, které Slavie nakonec zaplatila, a já jsem tak na to konto přestoupil do Slavie.
Podíváme se do Rakouska, kam jste po konci ve Slavii a půl roce v Příbrami ve svých už 30 letech zamířil. Dnes je rakouská Bundesliga známá hlavně skrz svoji vynikající atmosféru na stadionech. Jak na léta strávená v Rakousku vzpomínáte vy?
Jo, Rakousko bylo v tomhle fantastické. Musím říct, že jsem měl trochu štěstí i smůlu v tom, že jsem šel do Innsbrucku, kde tehdy trénoval pan Čerčesov, bývalý ruský reprezentační trenér. Co se týká Innsbrucku – nádherné město, krásný stadion, ale ten klub už přeci jen nebyl to, co dříve.
V předchozích letech totiž klub prošel bankrotem, což se v Rakousku jen tak nezapomíná. Kvůli tomu se do klubu moc nehrnuli sponzoři, takže bylo problémem sehnat finance na to, abychom v rakouské Bundeslize hráli nějakou důstojnou roli.
První půlrok to ještě bylo všechno v pořádku, následující rok to taky šlo – mimochodem, v té sezóně tam přišel i trenér Straka, který mě v Innsbrucku také chvíli trénoval. Ale poslední rok, když mi už končila smlouva, jsme se bohužel z Bundesligy sestoupili.
Pak následovaly další tři roky v dalším rakouském klubu FC Magna Wiener Neustadt, který v tu dobu tvořil bývalý majitel vídeňské Austrie - Frank Stronach.
Vybrali si mě hlavně proto, že tam šel i trenér z Innsbrucku, který chtěl, abych šel s ním, tak jsem souhlasil.
Tam to bylo zase o něco výš – měli jsme ligové podmínky, perfektní zázemí a tréninkové centrum, které bylo na tu dobu opravdu fantastické. V týmu byl například Sanel Kuljić, tehdejší rakouský reprezentant, který šel hrát druhou ligu.
Sezónu jsme začali špatně – hned první zápas doma, velká sláva, plný stadion, ale prohráli jsme s Innsbruckem 0:3. Nakonec jsme ale soutěž vyhráli a postoupili jsme do Bundesligy.
Bohužel asi ve třetím kole Bundesligy jsem se zranil – měl jsem problém s kolenem a musel jsem na operaci, takže jsem z toho na nějakou dobu vypadl. Potom jsem už jen paběrkoval, ale klub mi přesto prodloužil smlouvu na další rok.
Na Rakousko ale vzpomínám moc rád a myslím, že kdybyste se zeptali jakéhokoli českého hráče, který tam hrál, třeba Marka Kincla nebo Radka Bejbla, řekli by to samé. Atmosféra byla fantastická – když se přijelo na Rapid Vídeň, Austrii Vídeň, do Grazu na Sturm – to byla prostě paráda.
Je to něco trochu jiného než u nás, ale když dnes sleduju naši ligu, vidím, že i tady se to hodně zvedlo. Ať už Sparta, Slavia, Baník Ostrava nebo Plzeň – lidi o fotbal mají enormní zájem a je pěkné vidět plné stadiony.
Čím si vy osobně vysvětlujete, že i česká liga zažívá poslední roky celkem boom v návštěvnosti, alespoň co se týká českých top klubů?
Myslím, že se to zvedlo díky lidem, kteří do těch klubů investují peníze. Nebojí se přivést hráče za velké částky a investovat do kvality kádru. To je podle mě hlavní důvod, proč zájem o českou ligu roste.
V Rakousku to takto intenzivně už nedělají. Dříve do toho více investovali, protože na to měli finance, ale teď se více zaměřují na akademie a rozvoj vlastních mladých hráčů. To samozřejmě není špatně, ale někdy je potřeba mít v týmu i dva nebo tři opravdu špičkové hráče, kteří jsou dobře zaplacení a mohou mladé vést správným směrem.
Na druhou stranu je především akademie v Salzburgu momentálně jednou z nejlepších líhní fotbalových talentů v Evropě. Naznačil jste, že podobně se už snaží pracovat i většina rakouských klubů.
Změnili strategii a začali více sázet na akademie a mladé hráče. Příkladem je Erling Haaland, který tam začínal, nebo Sadio Mané, který později odešel do Liverpoolu. Prostě to přehodnotili a vydali se touhle cestou.
Teď se taky víc zaměřují na prodej hráčů do zahraničí, což se jim daří – spousta rakouských hráčů hraje v německé lize. Myslím si, že nás v tomhle ohledu trochu doběhli, nebo možná i předběhli, co se týká kvality hráčů a toho, co ty kluci umějí.
Je vidět, že se jim vyplácí práce s mládeží v akademiích, které mají fakt na skvělé úrovni. Když jsem přišel do Rakouska, měla Austria už tehdy svou akademii, a v týmu Neustadtu jsem hrál s kluky, kteří z ní vzešli.
Ti kluci byli opravdu kvalitní a uměli hrát fotbal – nebyli to žádní atleti, co jen běhají bez techniky, ale fakt zvládali práci s míčem. V tomhle směru nás Rakušáci prostě předčili.
A pak přišlo angažmá, kde jsem vás já osobně vnímal jako malý kluk z Vysočiny úplně asi nejvíc, což bylo vaše působení v Jihlavě.
Volal mi Pepa Jinoch. V té době dělal manažera v Jihlavě.
A já na to: „Ne, to už asi fakt nepůjde.“
Ale on mě přesvědčoval: „Ne, pojď. Uvidíš. Trenér Komňacký tě chce.“Tak jsem na to kývnul. Byl tam Jarda Blažek, se kterým jsem byl vlastně ve Spartě. Přišel jsem do kabiny, kde seděl Standa Tecl, mladý Muris Mešanović, Ondra Šourek, a další. Musím říct, že to byli fantastický kluci.
Byli po postupu do první ligy, takže byla očekávání, co z toho bude. Klub měl pod vedením pana Vaculíka opravdu dobré zázemí. Všechno fungovalo. Hřiště bylo nádherné.
Začali jsme na Slavii a tehdy ji trénoval Petr Rada. Po poločase jsme vedli 3:0. Nakonec to skončilo 3:3, a kdyby se hrálo ještě chvilku, asi bychom prohráli. Ale ten začátek byl famózní. Doma proti Plzni, vyprodaný stadion, lidi se chytli. Zápas skončil 1:1, takže to bylo super.
Celá sezóna se povedla. Pod trenérem Komňackým jsme hráli dobře. V týmu byl třeba i Lukáš Masopust, tehdy ještě jako mladý hráč. Ten mančaft byl dobře poskládaný – zkušení hráči doplnění mladými, kterým jsme pomohli. Fungovalo to.
Lidé chodili na fotbal ve velkém, skoro každý zápas bylo vyprodáno. Kapacita stadionu kolem 4 tisíc míst byla na ligu málo, ale tehdy fotbal v Jihlavě prostě táhl víc než hokej. Teď, když dostavují arénu, si myslím, že se to otočí. Fotbal se bez peněz na takové úrovni v druhé lize dělat nedá, a tak to teď v Jihlavě je.
Musím se zeptat na jména Stanislava Tecla a Lukáše Masopusta, kteří jsou dle mého ikony novodobé Slavie. Oba dva mají dnes pověst neskutečných sympaťáků a dříčů, ale Tecl zároveň i trochu „paliče šancí“.
Já bych neřekl, že Standa Tecl byl nějaký „palič šancí“. Každý někdy nějakou šanci zahodí, to je součást fotbalu. V té době, když mu bylo 22 let, jsme ho zvolili kapitánem, protože byl místní, pocházel z Koutku u Jihlavy, což dávalo smysl. Mladý kluk, který měl na sobě tu odpovědnost být kapitánem. A on to zvládl skvěle. V zápasech exceloval, dával gól za gólem. Do zimy dal 10 gólů. Potom se ale ozvala Plzeň a on odešel. Byla to pro něj lákavá nabídka, hráli v Lize mistrů a byli na vrcholu. Pro nás to byla škoda, ale pro klub byly peníze, které dostal, rozhodně důležité.
A Lukáš Masopust? To byl naprosto skvělý kluk – strašně hodný, obětavý. Nic nevypustil. S ním se mi hrálo skvěle, protože já jsem měl rád, když se někdo uměl rozeběhnout a on přesně věděl, kdy se na tu běhací trasu rozběhnout. Pak jsem mu mohl přihrávat za obranu a byla to dobrá spolupráce. I když byli mladí, bylo na nich vidět, že mají velkou budoucnost. Byli bezproblémoví, přistupovali k tomu s pokorou a to se jim nakonec vyplatilo. Zažili fantastickou kariéru a byli to opravdu dobří fotbalisté. Jsem rád, že Lukáš teď hraje v Liberci, že pomáhá Slovanu.
No a po působení v Jihlavě přišel konec kariéry v rakouském týmu SV Weitra.
V Jihlavě jsem přestal hrát a pak jsem šel na chvíli k béčku. Byla to soutěž jednadvacítek, což nebylo klasické béčko, ale spíše mládežnická liga, kde mohli nastupovat i starší hráči. Já jsem tam nastoupil, ale spíše jsem byl poradní hlas, takový vedoucí. Ale tím, že jsem měl pořád chuť hrát, rozhodl jsem se jít do Rakouska a hrát tam. A vydržel jsem tam docela dlouho.
Nechtělo se mi končit, protože mě to pořád bavilo. Když mě fotbal naplňuje a rád se hýbu o víkendech, tak proč bych přestal? A tak ho hraju až do teď.
Když se vrátíme ke konci vaší úspěšné kariéry, připravoval jste se na ni nějak?
Každý z naší generace na ten konec myslel jinak, já si nestěžuji, prostě takový je život. Nezůstal jsem sice u fotbalu, což jsem měl původně v plánu, ale tím, že jsem hrával, nestudoval jsem žádné licence. A hlavně, jak já vidím fotbal, tak si nejsem jistý, jestli by se to shodovalo s metodami, které se dnes ve fotbalovém tréninku prosazují. Takže jsem mimo fotbal a jsem spokojený. A zatím se k němu na profesionální úrovni žádným způsobem nevracím.
No, ovšem na závěr nemůžeme opomenout vaše momentální působení ve Staré gardě Bohdanče, se kterou vás čeká prestižní turnaj ve Španělsku. Podle manažera Ondřeje Kosinky jedete vyhrát. Jak jste se dostal do této party?
Vlastně mi zavolal Kuba Slunečko. Kluci už hrávali za gardu nějaké zápasy. Já jsem si říkal, že bych si ještě rád kopnul, zvlášť když tam byl i Radek Šírl. Tak jsem řekl, že mi to nevadí, domluvili jsme se a šel jsem si zahrát jednou, dvakrát, vždycky když potřebovali. Poté jsme se zúčastnili mistrovství republiky, které se nám podařilo vyhrát. Musím říct, že hrát s těmi kluky je opravdová radost. Po dlouhé pauze je skvělé zase být součástí takové party. Teď se všichni těšíme na Španělsko, až tam vyrazíme.
Manažer a trenér je Buky a máme dva trenéry, kteří do toho jdou vždy s cílem vyhrát. Uvidíme, co nás čeká za soupeře, ale záleží na mnoha faktorech. Je skvělé, že kluci jsou extrémně zapálení, věnují tomu spoustu času, a musím říct, že je obdivuju. Klobouk dolů před tím, jak se tomu všemu věnují.
A nakonec poslední otázka, jaký je váš největší zážitek ve fotbale?
Můj největší zážitek asi bude ten titul s Libercem, který jsme získali. Bylo to naprosto neuvěřitelné. Byli jsme v situaci, kdy jsme o něho skoro přišli, ale pak nás z toho Pavel Kuka vytáhnul. Ten titul měl všechno – emoce, napětí, všechno, co k fotbalu patří. Bylo to prostě nezapomenutelné.
Děkuji za hezký rozhovor, Václave!
Autor rozhovoru: Miroslav Vaněk
