Ženský fotbal v Maďarsku: V zahraničí Maďarky září, doma však narážejí na systém

Na jedné straně stojí výrazné individuality prosazující se v předních evropských soutěžích, na straně druhé systémové nedostatky, které brzdí další rozvoj první ligy i reprezentace. Na to, jak funguje domácí soutěž, proč zatím čeká na plnou profesionalizaci a co stojí za aktuální krizí národního týmu, nám pomůže odpovědět expert na maďarský ženský fotbal Dániel Kaposi.

V maďarské první lize najdeme v současné době celkem dvanáct týmů. Po ukončení základní části se soutěž rozdělí na dvě skupiny po šesti účastnících. V rámci těchto skupin pak hraje každý tým proti každému ze soupeřů dvakrát. Zatímco poslední dva celky spodní skupiny přímo sestupují do druhé ligy, s bojem o titul je to poněkud složitější. Po nadstavbě totiž ještě následuje play-off, kde se dva nejlepší týmy elitní nadstavbové skupiny střetnou v bitvě o titul, který znamená i vstupenku do předkola Ligy mistryň. Třetí a čtvrtý tým ponadstavbové tabulky čeká naopak vzájemný boj o bronz. K největším favoritům na zisk mistrovského poháru patří v posledních letech především Ferencváros, MTK Hungária, ETO Győr a Puskás Akadémia.

Hráčská základna maďarských klubů je založena především na domácích fotbalistkách, které doplňuje několik málo zahraničních akvizic. Co se herního stylu týče, patří maďarská liga k těm defenzivněji zaměřeným: „Většina týmů upřednostňuje opatrný fotbal, ofenzivní styl hry příliš podporován není. To se projevuje i na složení jednotlivých kádrů. V základních jedenáctkách se objevuje mnohem více defenzivně laděných hráček než těch, které se hodí do útoku,“ poznamenává Dániel Kaposi.

Na plnou profesionalizaci maďarská liga zatím čeká. Žádný z klubů momentálně nefunguje na plně profesionální bázi, a tak se mnoho hráček, a to včetně těch působících v top klubech, musí spokojit s amatérským kontraktem. Ani u trenérů se mnohdy nejedná o práci na plný úvazek: „Ne v každém klubu najdeme kouče, kteří se trénování věnují na full time. To se pak samozřejmě odráží i na celkové kvalitě ligy,“ upřesňuje Kaposi.

Kvalita zázemí je napříč soutěží velmi různorodá, obecně ale platí jednoduché pravidlo. Kluby, které mají dívčí akademie nebo které ženským týmům umožní přístup k infrastruktuře primárně určené mužskému týmu, dovedou fotbalistkám minimálně v této oblasti nabídnout skutečně profesionální podmínky. Ne u všech klubů je to však pravidlem.

Lize příliš neprospívá ani současná filozofie maďarského národního týmu, která velí slepě upřednostňovat hráčky působící v cizině: „V zahraničí aktuálně hraje okolo třiceti maďarských hráček, některé dokonce v těch nejlepších evropských soutěžích. Problém však je, že se většině z nich nedostává adekvátního herního vytížení. Do národního výběru jsou ale přesto povolávány právě tyto hráčky, které povětšinou sedí na lavičce, na úkor pravidelně hrajících fotbalistek z domácí ligy. To pak vede nejen k diskriminaci hráček z domácí soutěže, ale projevuje se to také na výkonech reprezentace,“ podotýká Dániel Kaposi s tím, že ačkoliv se o problému ví, bohužel chybí ochota cokoliv měnit.

Vzhledem k výše uvedenému tak není divu, že maďarský reprezentační fotbal v posledních letech zrovna nevzkvétá. Národní tým se v minulém cyklu Ligy národů propadl až do divize C, kde se nyní ve skupině s Ázerbájdžánem, Severní Makedonií a Andorrou pokusí o návrat o patro výš. Pokud si Maďarky chtějí zachovat alespoň minimální šanci na postup na mistrovství světa v Brazílii, musejí svoji skupinu Ligy národů bezpodmínečně vyhrát.

Podíváme-li se blíže na postoj maďarské společnosti k ženskému fotbalu, situace bohužel není ideální. Tento sport stále není plně akceptován a není k němu přistupováno s takovou vážností, jakou by si zasloužil. Jak navíc poukazuje Dániel Kaposi, celý problém je ještě prohlouben poněkud laxním přístupem klubů a maďarské fotbalové federace: „Ženskému fotbalu chybí od fotbalové federace větší uznání i podpora. To platí i na klubové úrovni. Pokud by to nebylo povinné, tak by mnohé velké kluby ženskou sekci ani neměly, což se pak zrcadlí i v míře podpory ženských úseků. Jejich existenci neberou jako součást strategického rozvoje klubu, ale spíše jako povinnost, kterou holt musejí tolerovat.“

Ačkoliv může současná situace maďarského ženského fotbalu svádět ke skepticismu, za mnohé své legionářky se tento středoevropský stát rozhodně stydět nemusí. Henrietta Csiszár, největší hvězda maďarské ženské kopané, pravidelně nastupuje za Inter Milán, Sára Pusztai a Virág Nagy se nedávno z Leuvenu přesunuly do Arsenalu a Anna Julia Csiki na jaře započala hostování z Tottenhamu v AS Řím. Nezbývá než doufat, že individuální úspěchy právě těchto dam inspirují Maďarsko ke změnám, které by si tamní ženský fotbal bezpochyby zasloužil.

Autorka: Terezie Šenkyříková