Článek
Anketa
Bod první
Dnes jsem cestou z obchodu potkal mladou dívku. Na věk jsem se jí neptal, ale kdyby vypadala starší 18 let, teď bych o ní nepsal. Zastavil jsem se vedle ní na přechodu a všiml si, že kouří. Měla přitom tak dětský obličej, že kdyby šla s klukem do kina, nedovolil by si víc než ji držet za ruku.
Udělal jsem, co mi připadalo správné. Řekl jsem jí, že by kouřit neměla. Tak divný pohled, jakým mě počastovala, neumím ani popsat. Nic neřekla, nebyla drzá, připadalo mi, že jsem ji tím prostě zaskočil. Možná se jí to nikdy dřív nepřihodilo. Možná kouří jen měsíc a nikdo na ni zatím nereagoval.
Tady si mnozí lidé řeknou: „Co je ti po ní? Proč se do toho motáš? Hleď si svýho.“
Odpověď: Když jdu po ulici a uvidím dívku, jak ji někdo proti její vůli osahává, mám se do toho plést? Když vidím, jak někdo vleče do auta křičící dítě, mám se zajímat? Když uvidím starého pána, který leží na zemi, táhne z něj alkohol a on se nedokáže postavit, mám mu pomoct?
Pokud jste si odpověděli u všech tří možností ano, proč u kouřící nezletilé dívky říct ne? A lidé říkají ne. U toho přechodu jsem na sobě cítil hned několik pohledů. To, že se nezajímáme o budoucnost dětí, že je nechráníme, byť proti nim samotným, že přehlížíme jejich sebezničující chování, je smutný a nepopiratelný důkaz dekadence naší společnosti.
Bod druhý
Snad každá kultura respektovala své starší. Naše výdobytky a přepych máme hlavně díky nim a jejich práci, kterou odvedli dřív než jsme se narodili. Bez nich bychom tu nebyli.
Zásluhy starší generaci ale odmítl přičíst mladík, který ve frontě v Albertu začal prodavačce sprostě nadávat, protože po něm požadovala občanský průkaz. Osmnáct mu bylo, takže měl na alkohol právo, na tak hrubé chování k možná i o čtyřicet let starší paní, která jen dělala svou práci, už rozhodně právo neměl. Stál jsem na konci fronty, přede mnou čtyři lidé, dva chlapi, oba větší než já. Nikdo z nich neřekl ani slovo. Oba sledovali, jak tři výrostci, kteří jim byli tak po nos, dávají té prodavačce kartáč.
Kam jsme se to dopracovali? Pochybuju, že měli z těch kluků strach. Nic neudělali, protože se jim nechtělo. Ať si to ženská vyžere…
Nechat mladé, aby se starými zacházeli jako s veteší, nezastat se bezbranného člověka v nouzi, to je podle mě také zjevný znak dekadence.
Bod třetí
Úpadek věrnosti a lidskosti, přičemž není myšlena pouze věrnost partnerská. Lidé se dnes nevnímají jako živé bytosti, ale spíš jako nástroje. Majitel firmy vidí zaměstnance jako zdroj financí a jeho jediným cílem je využít každého z nich na maximum. Je jedno, jestli se zaměstnanec snaží, jestli chce firmu pozvednout, zaměstnanci na nejnižším stupni jsou „všichni stejní a víc si nezaslouží“.
Tento trend se projevuje i v soukromém životě a ve vztazích. „S mým partnerem jsme zažili spoustu krásných věcí, ale to už je pryč. Už si nerozumíme, chci zase najít lásku, chci se cítit jako dřív.“ Nemluvíme tu o tom, že je život těžký. Naši partneři už nás jen nebaví, chceme silné pocity, které zastíní všednost našeho života. Partner není partner, je poskytovatel.
Společnost, ve které je běžné obětovat lásku pro touhu, je bezpochyby v úpadku…