Článek
Čtrnáctý den pobytu v léčebně proběhla po snídani (sestávající z bulharské pomazánky a chleba) vizita s panem primářem. Primář, paní doktorka, psycholožka a vrchní sestra seděli kolem stolu ve společence a my pacienti jsme čekali na chodbě, až na nás přijde řada. Chodili jsme pak jednotlivě dovnitř s papírem, na kterém nám terapeuti potvrzují účast na léčebných aktivitách.
Ti, kteří mají jít už brzy domů, vycházeli na chodbu se spokojeným úsměvem. Většinou se už domů těší. My ostatní jsme si říkali, že máme ještě pořád strach, že by na nás dolehl zase stres a špatná nálada a moc se nám z bezpečného prostředí ven nechce. Panu primáři jsem na dotaz, jak se cítím, popsala, jak na mě zapůsobil včerejší telefonát s manželem. On souhlasil, že si mám doma říct o chvilku klidu, když ji budu potřebovat.
Vysvětloval mi, že já jsem teď jakoby na cestě někam pryč vlakem, a manžela a děti jsem nechala doma. Teď nemůžeme být nějakou dobu spolu, a proto si možná úplně nerozumíme. Ale až dojedu na místo, kam potřebuju, vystoupím z vlaku a budeme zase všichni spolu.
V arteterapii jsme měli přemýšlet nad tím, co prospěšného jsme sami pro sebe v poslední době udělali. Myslela jsem na to, že je dobře, že jsem se odhodlala jít se léčit. Jsem taky ráda, že jsem byla schopná Honzovi říct o své potřebě dotýkání a o tom, že se nechci kamarádit po propuštění. Zároveň je mi z toho ale těžko. Pak jsme měli přijít na nějakou svou vlastnost, kterou si škodíme, a nakreslit ji.
Nakreslila jsem divadelní jeviště, na kterém stojím já sama v kuželu světla. Mám na sobě červené šaty a lodičky. Jsem na obrázku krásná jako hvězda jasná. (Chtěla jsem vyjádřit, že jsem krásná, ale moje ztvárnění trochu pokulhávalo.) Nad obecenstvem se vznášely komiksové bubliny s napsanými výkřiky: „Bravo!“ a „Výborně!“ Za oponou ale seděla ještě jedna schoulená nevýrazná postavička, držela si kolena pod bradou a skoro ji nebylo vidět. To jsem byla taky já. Popsala jsem ten obrázek tak, že se chci lidem zalíbit, aby mě měli rádi, předvádím se, ale přitom se většinou cítím jako ta malá nenápadná.
Marek držel svůj výkres obrácený směrem k sobě, abychom ho neviděli, a dlouho se odhodlával, než nám jej ukázal. Jakoby sbíral odvahu, nadechl se zhluboka a papír položil obrázkem nahoru na stůl. Měl tam tužkou nakreslený penis v ruce (řekla bych, že v nadživotní velikosti).
Přiznal se, že má často neodbytné myšlenky na sex. Když je tady úplně bez sexu, tak na to prý myslí skoro pořád. Štve ho, že se tu o sexu vůbec nemluví. Souhlasili jsme s ním a chválili ho za jeho odvahu. Je fakt, že tady probíráme ve skupině velmi důvěrné záležitosti, ale, jak Marek řekl: „tváříme se přitom, jakože nemáme péro“.
Při odpoledním zábavném komunitním programu jsme hráli všichni společně hru na hádání osobností. Postupně jsme si vylosovali postavu a ostatní hádali, kdo jsme. Na otázky jsme směli odpovídat jen ano/ne/možná. Byla to sranda, když si někdo pletl třeba Rumcajse a Rumburaka, nebo když byla jedna holka Saturnin. Nemohla se rozhodnout, jestli je fešák, nebo ne.
Později jsme v tělocvičně hráli badminton. Nejdřív klasicky ve dvojicích, pak čtyřhru, a nakonec jsme stáli v kroužku a s jedním košíkem hráli asi šestihru. Uhnali a zpotili jsme se pořádně, ale byla to zábava. Občas se někdo z nás vrhnul v zápalu hry za košíčkem a rozplácl se jak široký, tak dlouhý na parkety.
Po nezbytné sprše následovala v podvečer ještě kognitivní terapie. Při ní si máme pod vedením studentek na praxi procvičovat myšlení. Kluci se na praktikantky už těšili, protože jej jim asi dvacet let, jsou podle nich hezké a jedna je Slovenka, což je prý ještě o stupeň lepší, než kdyby byla Češka. Martin nesměle prohlásil, že se jich trochu bojí.
Nevím, jestli byli kluci schopni se soustředit, při pohledu na upnutý rolák a absenci podprsenky jedné ze studentek, na ty úkoly a kvízy, které jsme měli řešit. Nebyly nijak těžké, nešlo o vědomostní soutěž. Hádali jsme názvy měst z přeházených písmen a spojovali přísloví stejného významu.
Večer jsme zase zůstali sami já a Honza a dívali se na televizi. Honza mě chytil kolem ramen a já jsem si položila hlavu na jeho rameno. Měl ruku položenou na mém boku a hladil mě po paži. Mlčeli jsme. (Honza dokáže někdy i mlčet!) Říkal, že k němu mám asi velkou důvěru, když se dokážu tak přitulit. Ptala jsem se ho, jestli mu to vadí a mám toho nechat. Prý ne, je mu to příjemné. Přiznal, že mu to sice připadá „trochu nestandardní“, ale rád mi vyhoví, když mi to udělá dobře.
V průběhu filmu si čichal k mým vlasům a říkal, že má chuť mi do nich dát pusu. Musí se prý držet, aby to neudělal. Při reklamě najednou oznámil, že se jde sprchovat, už se nebude vracet a půjde spát. Před odchodem mi tu pusu do vlasů dal.
Proč není oficiálně součástí léčby něco, jako dotyková terapie? Jednou za 14 dní chodí na oddělení psi ke canisterapii, a i když jsou hezcí a hodní, trochu se jich štítím. Potřebuji objetí člověka a nejenom hladit psa.
Od první relaxace tady se mi vrací chuť na sex a všechny ty doteky, které mi dřív vadily, mi teď chybí. Je to nefér, že když se konečně uvolním, začínám se mít ráda a potřebuji něčí fyzickou blízkost, tak buď ji nemám, nebo se cítím nepatřičně, když si o ni řeknu.
Když si při relaxacích představuji proud slunečního svitu, který mi postupně dopadá na ruce, nohy, a pak na břicho a zahřívá je, je to příjemné. Jsem skoro vzrušená, jako při milování. Pak jakoby slunce mělo svítit na hrudník a zahřívat srdce, ale já se lítostivě rozbrečím, jako vždy po vyvrcholení. Něco mi chybí, cítím uvnitř prázdno a chlad a potřebuju toho tepla a lásky do srdce co nejvíc.
Při milování mívám taky po orgasmu pocit, že si to ani nezasloužím. Teď mívám tentýž pocit při relaxaci. Ale snad už je to mírnější a já se učím užívat si ten pocit uvolnění a tepla.
Něco bude i na té slovenštině. Jednu z relaxací, které si pouštíme, namluvil Ladislav Chudík. V životě by mě nenapadlo, že by mi hlas primáře Sovy mohl připadat sexy, ale jeho slova „teplá tiaž (čti těplá ťjaž) a „otiažiavajú vám ruky i nohy“, působí opravdu velmi zajímavě.