Článek
Těsně před budíčkem mě vzbudil Honza stepující před naším pokojem už oblečený v bundě. Čekal, kdy půjdeme na ranní procházku. Když jsem kolem něj rozpačitě procházela ještě v nočním úboru (pusinkovaném overalu připomínajícím jägrovky), pochválil mě, že mám sexy pyžamo.
Při ranní komunitě jsme zazpívali písničku Hrobař, kterou jsme narychlo trénovali s Markem a Maruškou ještě včera večer. Pro tento týden jsem si zamluvila funkci písničkáře. Mám ale trochu problém s tím, že když navrhnu nějakou písničku ke komunitě, Marek a Maruška ji neumí oba zahrát. A bez jejich hudebního doprovodu nedokážu přimět všechny, aby zpívali se mnou. Hrobaře navrhl nakonec Marek, protože prý není těžké to zahrát na kytaru.
Dopoledne měla naše skupina pracovat venku. Spravovaly jsme s Petrou krmítko pro sýkorky umístěné v altánku. Na zvláštní povolení sester jsme směly použít provázek a nůž a zavěsily jsme půlku kokosové skořápky na sloup altánku. Nasypaly jsme do krmítka slunečnicová semínka, která už dříve někdo z pacientů pro ptáčky koupil. Kolem altánku jsme pozametaly i rozsypané slupky semínek.
Společně s ostatními jsme zametali listí před vchodem oddělení a utírali dřevěné lavičky. Po zbytek dopoledne jsme seděli venku s kafem, holky jako obvykle kouřily a bavily se o svých zkušenostech s porody. Se smíchem se pustily do líčení poněkud nechutných detailů, jak krvácely, nebo jak z některé z nich stříkala plodová voda na všechny strany. Jednu prý zašíval krátkozraký medik, který se na svou práci potřeboval dívat z takové blízkosti, až se jí málem v intimních partiích dotýkal špičkou nosu. Petra mezi námi seděla nějak zaražená a smutná. Vzpomněla jsem si, jak nám před časem říkala, že nemůže mít děti. Šla jsem k ní a zeptala se, jestli jí ty řeči vadí a je jí to líto. Jak seděla na lavičce, zezadu jsem ji objala. Tvrdila, že je to v pořádku.
Po obědě jsme měli volno, protože krátkou relaxaci jsme stihli ještě před obědem. Na společence jsem se jala vybírat písničku ze zpěvníků na další den. Marek se tam uvelebil na gauči a říkal, že je to tady asi poprvé, kdy neví, co má dělat. Po chvilce přišly sestry a vyhodily nás ven, že tam budou mít provozní schůzi. Vrchní sestra nakrčila nos a mezi zuby procedila: „Teda, tady je smrad, fuj.“
Šla jsem na náš pokoj a pokoušela jsem se obšít lem svých dlouhých domácích šatů. Původně byly ještě asi o dvacet centimetrů delší (čili na člověka normální výšky). Před nástupem do blázince jsem je jenom ustřihla, že to bude stačit. Teď už se ale látka začala trochu třepit. Jarka mi půjčila jehlu a nit a Honza, když mě viděl, jak s tím zápasím, mi nabídl pomoc. Šije totiž určitě líp, než já. (To v podstatě kdokoliv.) Nakonec jsem to nějak zvládla. Ten lem je stejně až skoro u země, takže to nebylo ani vidět. Po tak náročném výkonu jsem na hodinu usnula.
Později odpoledne jsme šli na jógu. To je můj oblíbený program tady. Cvičitelka nám znovu podrobně vysvětlila správný způsob dýchání a také to, že nemáme žádný pohyb provádět přes bolest. Jedna spolupacientka to minule nějak přehnala, a teď ji bolí záda. Prováděli jsme různé cviky na uvolnění energetických drah k jednotlivým orgánům a nakonec zase relaxovali.
