Článek
Co kdybychom je takto potěšili my rodiče? Protože je milujeme a ony si to zaslouží. Co kdybychom jim dárky upřímně poděkovali za všechnu tu radost, co nám přinášejí, za to, že jsou.
Nedávno jsem znovu slyšela vtip, který znám už hodně let a připadal mi vždycky srandovní: Kluk se ptá tatínka: „Tati, vážně mi dárky přinesl Ježíšek? Všechny?“ A tatínek odpoví: „Jistě, kdo jiný.“ Na to syn zklamaně pronese: „Tak vy jste se s mámou na mě zase vykašlali, že?“ A najednou mi z něj v předvánočním čase, kdy jsem celá naměkko (a když mám už své děti), není vůbec do smíchu.
Celý rok máme pro děti poučování, kárání, tresty za nesplněné povinnosti a pohlazení jen za odměnu. Strašíme je čertem, i tím, že Ježíšek nic nepřinese, protože zlobily. Necháme je psát seznam tajných přání, který ale není určený nám. Děti se s důvěrou obracejí na neexistující vysněnou bytost, i když milující rodič je na dosah. Pak bychom jim nejradši snesli modré z nebe a nakupujeme a platíme všechno, co si přály a ještě něco navíc. (Třeba i za svoje svědomí). A pod stromečkem řekneme něco, jako: „Vidíš, že to s tebou není tak špatné, Ježíšek ti přinesl tolik dárků.“ Proč to jenom děláme?
Zkusme dětem říct, že se před více než dvěma tisíci let narodilo dítě, na které se všichni těšili a milovali jej, protože jim anděl řekl, že je to dítě, až vyroste, zachrání a pomůže jim s jejich trápením. A to miminko ani jeho rodiče nic neměli, byli chudí a na útěku před nepřáteli. Kdo tu zprávu slyšel, měl radost a spěchal k dítěti s dárkem. Nemusel být drahý, byla to třeba přikrývka, něco k jídlu, pro potěšení. A od té doby, na památku Ježíškova narození se lidé obdarovávají, protože se mají rádi a říkají tím: „Děkuji, že jsi.“
