Článek
„Život může být nádherný, když se ho nebudeme bát.“
Tento citát Ch. Chaplina nám řekla cvičitelka v závěru lekce jógy, kdy jsme si měla třením zahřát dlaně, přiložit je na místo, které potřebujeme uzdravit a poprosit, abychom se uzdravili. Položila jsem si dlaně na hrudník a zase se rozplakala.
K večeři jsme dostali brambory s kyškou a nespokojený Honza chtěl psát do knihy přání a stížností, kterou svými poznámkami udržuje při životě beztak jenom on. Po zbytek večeře se nás snažil bavit popisováním svého fiktivního řízku, který k večeři dostal.
Po večeři se zase chystal rozlučkový mejdan. Odcházející Maruška, Anička a Naďa připravily ve společence obložené mísy a myslely přitom i na ty, co mají nesnášenlivost mléka a na zvláštní talíř daly bezlaktózový sýr.
Sesedli jsme se kolem stolů a znovu hráli hru na hádání osobností. Já jsem byla Marie Terezie a kupodivu jsem to uhodla docela rychle. Organizátorce hry jsem vymyslela postavu Ježíška, čímž jsem její hádání, ale i naše odpovědi dost zkomplikovala. Nedalo se totiž jednoznačně říct, jestli je to skutečná nebo fiktivní či literární postava, jaké je národnosti a podobně.
Na následující den jsme se s Markem dohodli, že budeme hrát písničku Proměny, on si ji párkrát zabrnkal na kytaru a pak potěšeně oznámil: „Jo, to půjde.“ Já jsem na tabuli napsala text písničky pro ty, co jej neznají.
Bavili jsme se asi do desíti hodin večer a smáli se různým blbostem. Jedna z holek popisovala, jak její dítě mělo po kojení nablité v oku a ostatní se dohadovaly, která z nich chrápe a ta druhá kvůli tomu nemůže spát ani se špunty v uších. Někdo jí navrhnul, aby si do uší strčila čípky, jiný radil, ať jde spát do místnosti se šipkami na karimatky, a nakonec padl návrh odbrzdit chrápajícímu spáči postel a vyšoupnout ji na chodbu. Chovali jsme se jako opilí, i když jsme pili jen colu.
Aničku několikrát zastihl výbuch smíchu ve chvíli, kdy pila, začala se dusit a bublinky z coly jí tekly nosem a ona se šla naklonit nad umyvadlo a plivala do něj. Říkala jsem ostatním, „To je teda mejdan, Anička už má hlavu v umyvadle“ a někdo odpověděl: „Ještěže ne v záchodě!“
Honza odešel spát dřív a mě to chvíli mrzelo, že už nebude sedět vedle mě. Pak jsem se ale konečně normálně uvolnila, smála se s ostatními a nemyslela na to, jak asi na ně působí fakt, že jsme my dva pořád spolu. Vlastně mi tam bylo bez něj líp.
