Článek
V neděli jsme chtěli strávit pár hodin společně jako rodina. Manžel se synem se měl vrátit z víkendového pracovního pobytu na pevnostech co nejdříve, vyzvednout malou u babičky a sejít jsme se měli doma.
Dorazila jsem po obědě domů, převlékla jsem se a místo džín (které doma vůbec nenosím, ale v blázinci skoro pořád, pokud tedy nemám raději tepláky) jsem si oblékla šaty. Po dvou týdnech, kdy jsem vypadala buď jako nemocná bledule, nebo od pláče opuchlá pivoňka, jsem se konečně namalovala a trochu upravila a těšila se na muže i děti.
Volali mi ale, že se hodně zdrželi, ještě ani nevyjeli a doma by mohli být až tak v pět. Tou dobou já už musím být v léčebně a odevzdat sestřičkám propustku a podává se večeře. Přijeli těsně před pátou hodinou a já jsem jen přistoupila do auta, aby mě zavezli zpátky. Musela jsem do léčebny zavolat a omluvit se, že se s návratem opozdím. Manžel navíc vypadal jako naštvaný, skoro nemluvil. Prý byl jenom strašně unavený. Pracovali asi celý víkend. Mrzelo mě, že nám to tak nevyšlo.
Večer mě aspoň trochu rozptýlil zpěv s kytarou, na kterou hrál Marek. Připadala jsem si jako v pubertě na skautském táboře. Později jsme si zahráli turnaj v šipkách. Honza, Marek, Rosťa a Petra byli už zkušení hráči a mně, jako naprosté amatérce a nesportovkyni, poskytovali různé výhody a úlevy. Mohla jsem při házení na terč stát krok za čárou, a když zjistili, že při svých 150 centimetrech výšky prostě nedokážu zamířit šipkou pouhým zamhouřením oka (které mají ostatní někde ve výšce terče), ale hážu s nataženou paží odhadem někam nad sebe, postavil mi Honza schůdek z karimatek určených k relaxaci, abych měla výškové podmínky srovnatelné s nimi. Připadala jsem si jako paralympionička. Nakonec jsem ty šipky vyhrála, na což Marek prohlásil, že to je jen štěstí začátečníka. „Začínáš mě docela štvát,“ řekl mi, ale smál se při tom.
Na pondělní ranní komunitu jsem přišla ještě s jasně červenou pusou, protože ta rtěnka, kterou jsem se včera doma namalovala, je fakt dokonale neslíbatelná a já jsem vlastně neměla ani šanci ji s kýmkoliv slíbat. Popsala jsem komunitě, jak jsem byla zklamaná ze včerejšího odpoledne. Svůj momentální vzhled jsem shodila tím, že teď mi ke všemu nejde ani smýt barva ze rtů. Psycholožka mi řekla: „A já jsem si myslela, že jste se namalovala schválně, protože vám to takhle opravdu sluší.“
Odpoledne volal manžel, aby mi řekl, že ho taky mrzí ta naše nevydařená neděle. Vybral si ale k telefonátu zrovna chvilku, kdy s dětmi vystupoval z auta po návratu ze školy a školky. Takže mezi větami, které patřily mně, mi do ucha občas zakřičel: „Vezmi si tu aktovku a mazej si ji okamžitě uklidit nahoru!“ a „To tě mám jako vyzouvat?! Snad to umíš sama, ne?“
Cítila jsem zase tu nervozitu a stres, jakou jsem zažívala při každodenním příchodu domů. Manžel se mě ptal, jestli mě to přestane tak stresovat, že až se vrátím z léčebny, a já jsem mu odpověděla, že nevím. Doufám, že tady stihnu načerpat dostatek pozitivní energie, aby mě to nerozhodilo. Anebo budu muset prostě dvakrát denně zavelet: „Teď mi dejte všichni pokoj, jdu relaxovat!“
