Článek
Ráno Honza netrpělivě stepoval před mým pokojem a čekal, kdy vyrazíme na procházku. Cestou jsme potkali holky, které měly včera rozlučku, jak jdou zavěšené do sebe přes celou šířku cesty a plánují, jak se po skončení léčby sejdou někde na dovolené. Bylo jich asi pět. Přidali jsme se k nim a kráčeli sjednoceným krokem, jako sedm statečných. Smáli jsme se a dělali si legraci, že nám po návratu určitě bude sestra chtít dát dýchnout.
Při ranní komunitě se dojemně se všemi loučila Marie. Říkala, že jí tady bylo dobře, od každého získala přesně to, co v tu chvíli potřebovala. Přála i nám ostatním, abychom v průběhu hospitalizace našli, co potřebujeme.
Od začátku jsem si všímala, že je to moc hezká žena. Působila v obličeji mladě, protože měla takový laskavý výraz, i když kolem očí se jí tvořily vrásky od úsměvů. Nebarvila si vlasy a měla je dlouhé po ramena, vlité a úplně stříbrné. Většinou je nosila sepnuté v culíku, ale teď je nechala rozpuštěné a vypadala jako anděl. Všichni jsme se shodli, že z ní vyzařuje spousta pozitivní energie. Děkovali jsme si navzájem, že jsme se mohli poznat. Chtěla bych být za deset let jako ona. Krásná milující bytost.
Pamatuji si, jak jsem na začátku svého pobytu při jedné z prvních relaxací brečela, ona se mě ptala co se děje a já jsem jí popsala ten svůj pocit, že si nezasloužím lásku. Chápavě mi řekla, že ona se taky tak dřív cítila, ale ujišťovala mě, že ano, každý si lásku zaslouží.
