Článek
Tento článek neútočí na pedagogy, nekritizuje ženy ve školství. Jejich role je ve vzdělávacím procesu hrozně důležitá. Stejně důležitá je ale i role mužů.
Moderní pohled
Tuším, že můj názor v době, kdy ze všech směrů slyšíme, že ženy mohou dělat tu samou práci jako muži, nebude pozitivně přijat. Mám ho ale podložený praxí, která sice není dlouhá, ale byla záživná.
Místo, kde je podle mě převaha žen přirozená, je školka a první stupeň. Podle mého pozorování je v tomto čase potřeba jen jedna věc. Emoce. Děti v této době každá dospělá osoba přesahuje natolik, že ji jinak než autoritu brát nejde. (Jako autoritu chápu člověka, který mi řekne, co potřebuju vědět, pomůže a třeba i umravní, když dělám věci, kvůli kterým by mě ostatní postupně začali nesnášet.) Hlavní je tedy věnovat těmto dětem pozornost a projevoval lásku. (Chválit, podporovat a hrát si.)
Peklo druhého stupně
V minulosti jsem také vypozoroval, že nemalý počet kolegů zažívá v některých třídách, které jsou „živější“, těžké chvíle. Tyto těžké chvíle závisely na přítomnosti několika osobností v třídním kolektivu a na jejich aktuálním rozpoložení.
I žáci bez odkladu a opakování ročníku jsou schopní svým zjevem připomínat dospělého člověka. Jsou jedinci, kteří už ve dvanácti letech měří přes metr sedmdesát a váží přes sedmdesát kilo. Pokud jsou takovýto žáci klidní a rozumní, není to problém, pokud ale dítě této velikosti patří k těm „živým“, brzy začne zjišťovat, jak to v praxi chodí.
Když učitelka zvýší hlas, zvýším ho taky. Když dojde výhružně k mé lavici, postavím se. A co dál? Co když do té lavice praštím, odsunu ji? Hodím židli do kouta?
Řeknu vám, co se v takovéto situaci stane. Pokud to udělá chlapec ve čtvrté třídě, paní učitelku to rozzlobí. Pokud to udělá 100 kilogramů vážící osmák, tak ji to vyděsí. Logicky. Na internetu je dost videí, které ukazují, jak dopadne fyzická konfrontace učitelky s žákem. I učitelé jsou jednostranně převálcováni, ale většinou jsou to starší muži, nebo jsou fyzicky slabí, a proto se případnému útoku třeba ani nebrání.
Je potřeba, aby ve škole byli i učitelé, kteří jsou mladí, silní a dokáží zastavit běsnění agresorů vymykajících se kontrole.
Zažitá situace: V hodině jsem rozdal opravené testy. Jeden žák, který ani nebyl velikostí nijak extrémní, začal mrmlat, protože dostal špatnou známku a bylo před pololetím. Začal jsem s ním mluvit, zkusil jsem metodu logického vysvětlování. On ale místo slov praštil do lavice a použil vulgarismus. (Nebyl mířený na mě, ale žák ví, že je pro mě slušná mluva důležitá.) Na to jsem se odmlčel a chvilku ho pozoroval. Celá třída byla potichu a sledovala, jak dopadne kolize jedné z vůdčích osobností jejich kolektivu se mnou. Díval jsem se mu bez mrknutí do očí a začal se přibližovat. Nebyl jsem naštvaný, nemračil jsem se. Žák se mi také chvíli díval do očí, pak se začal smát a uhnul pohledem. Na to jsem oběma rukama praštil do jeho lavice, asi tak dvakrát silněji, než to udělal on prve. Přitom jsem se k němu instinktivně sehnul. Řekl jsem pomalu: „Tohle není k smíchu. Právě jsi se pokusil mě urazit, nějak mi ublížit. Proč?“ Nedokázal na to odpovědět. „Máš pocit, že se proti mně musíš vymezovat?“ Po chvíli řekl: „Pardon, mně to ujelo.“ Zase jsem pár vteřin mlčel, pak jsem se narovnal a řekl: „Po tom, co všechno pro vás dělám, mě tahle tvá reakce velice zklamala. Po hodině půjdeš se mnou, rozmysli se, jestli mi pak k tomu ještě něco řekneš.“
Žák už to na mě nikdy znova nezkusil. Proč? Protože cítil, že cokoliv může udělat, já dokážu udělat taky a ještě to o stupeň zesílit. Přitom věděl a ve všech jiných hodinách viděl, že to nemám za potřebí. Dané řešení situace fungovalo kvůli třem důvodům. Zaprvé jsem autorita (pomůžu, vysvětlím a zachráním, když je třeba), zadruhé si buduji se svými žáky vztah a ještě jsem nad žádným „nezlomil hůl“, zatřetí jsem se ho nebál. Projev agrese mě nemohl rozhodit. Nebylo nic, co by žák mohl udělat a já už to dřív nezažil a nezvládl. (Pokud by se mě teda nepokusil zabít…)
Hlavní myšlenka
Ano, ve škole jsou děti. Některé děti ale ve 14 letech už připomínají muže. Byli ve středověku 13-14 letí chlapci 12 hodin denně pod dozorem žen? Nemyslím, byli buď k ruce otcům, nebo byli někde v učení. Muži jsou na druhém stupni ZŠ velmi třeba a pořád je jich pekelně málo.
Jsou chlapci, kterým nejde učení, sporty a jediná cesta, jak získat respekt spolužáků, je pro ně síla. Pokud ve škole není někdo, ke komu můžou vzhlížet, aby byli silní jako on, stávají se touto autoritou sami. Když vidíte, že se vás váš učitel či učitelka bojí, respekt k němu umírá.