Co když se vaše dítě identifikuje jako zvíře: Poradíš si, školo? Zvládl bys to, tatínku?

Jako otec tří dětí, dvě jsou na základní škole, třetí v mateřince, jsem se nedávno zamyslel nad otázkou, kterou bych si před pár lety ani nepoložil: „Co kdyby se mé dítě identifikovalo třeba jako pes?“ Ve snaze pochopit složitou problematiku genderové identity jsem narazil na články o britských dětech, které se cítí jako kočky, koně nebo dokonce dinosauři. Nejprve jsem se tomu zasmál. „Dinosaurus ve škole? To zní jako špatný vtip!“ Jenže humor mě rychle přešel, když jsem zjistil, že podobné případy zdaleka nejsou ojedinělé.

Problém identity

Genderová identita je složité a velmi osobní téma, které rezonuje naší společností stále více. Děti se dnes učí o různých podobách genderu a někdy to může vést k tomu, že začnou experimentovat se svou vlastní identitou. Ale co když se dítě začne identifikovat jako zvíře? Tohle není sci-fi, ale realita, kterou dnes některé školy, hlavně v západních zemích, řeší.

Co na to rodiče?

Nedovedu si představit, že bych se někdy cítil jako někdo nebo něco jiného než člověk. Moje identita je jasná. Jsem muž a navíc rodič. Nejsem psycholog ani psychiatr a nemám vzdělání v pedagogice, ale jako otec bych měl být schopen podpořit své děti, ať se cítí jakkoli. Jenže kde je hranice mezi pochopením a ztrátou kontroly? Mám přistoupit na to, že můj syn bude štěkat po třídě, zatímco učitelé budou tleskat jeho „autenticitě“?

Je školství připraveno?

Představte si situaci ve škole. Dítě přijde do třídy, sedne si do rohu a odmítá mluvit, protože se cítí jako kočka. Co by měl učitel udělat? Ignorovat to, nebo ho začít oslovovat jako "Mourečka"? Je na takové situace připraveno naše školství? Upřímně, nemyslím si to. Naše školství i legislativa se teprve učí, jak reagovat na změny v genderové identitě, natož na případy, kdy se dítě identifikuje jako zvíře.

Podpora rodičů a školy

Jako rodič bych ocenil, kdyby v takových situacích byla škola otevřená a připravená nabídnout rodičům i dětem podporu. Možná by pomohlo, kdyby škola zorganizovala pravidelné schůzky nebo workshopy, kde bychom mohli diskutovat o podobných tématech, vyměňovat si zkušenosti s ostatními rodiči a získávat rady od odborníků. Potřebujeme vědět, jak podpořit naše děti doma, aniž bychom jim ublížili nebo je zmátli. Jasné hranice, které by škola stanovila, mohou také pomoci. Každé dítě potřebuje prostor k vyjádření, ale stejně důležité je udržet řád a strukturu, která platí pro všechny.

Tolerantní společnost nebo chaos?

Otázkou zůstává: kam až jsme ochotni zajít? Tolerance je klíčovým pilířem moderní společnosti. Ale má tolerance znamenat, že přestaneme stanovovat hranice? Co bude dál? Identifikace jako superhrdina, robot, nebo snad fiktivní postava z pohádky? Neměli bychom spíše dětem pomáhat najít jejich skutečnou identitu než podporovat každou jejich fantazii?

Zdravý rozum

Možná bychom měli začít více přemýšlet o tom, jak naše děti vedeme a jakým způsobem přistupujeme k otázkám identity. Nejde jen o to, co si dítě myslí, že je, ale také o to, co z něj udělá společnost. V naší touze být otevření a tolerantní bychom neměli ztrácet zdravý rozum. Školství by mělo být místem, kde děti rostou a učí se. Nikoli experimentální laboratoří pro každou představivost. A nezávidím učitelům, kteří musí balancovat mezi podporou individuality a udržením pořádku ve třídě.

„Tak co s tím uděláme, školo?“

Tatínek

Zdroje a další informace: