Článek
Je to skoro dva roky, co jsem seděl u piva s kamarádem z mládí. Oba jsme z jednoho města, ale najít si na sebe čas, to už je dneska vzácnost. Znáte to. Tatíci od rodin, práce, povinnosti. Tentokrát jsme se ale potkali. Když nám přistálo pivo na stole, kamarád šel rovnou k věci.
„Člověče, asi mám ségru!“ vyhrkl.
Chvilku zírám. Představa jeho bratra mastodonta v sukni mě zaskočila. „Brácha se nechal předělat?“ zkouším ho, aniž bych potlačil úšklebek.
„Ale ne, ty matlo!“ kamarád protočí oči. „Táta se někde zapomněl a já objevil důsledek. Sestru.“
Než jsem stihl zareagovat, stáhl půl piva na dva hlty. „No nazdar,“ řekl jsem si. Rychle se ale vzpamatuju a ptám se, co s tím bude dělat.
„To jsem se právě přišel zeptat tebe, troubo,“ odpálkoval mě, jako by šlo o jednoduchou otázku typu „co dnes k večeři.“
Debata se samozřejmě stočila k morálním aspektům. Kdo koho podváděl, proč podváděl. Do toho jsme zamotali i pana Krause a jeho „neuzavřený“ seznam dětí. Nakonec se ptám:
„A jsou její rodiče naživu?“
Kamarád zavrtí hlavou. Pokračuju: „Táta ti umřel loni, máma už dávno, takže není žádný přímý žijící účastník, komu by to mohlo ublížit. Možná bys to měl zkusit. Říct jí to.“
Pak uběhl rok a půl a já kamaráda neviděl. Až jednou ho potkám na ulici a hned na něj zavolám: „Tak co, nepřibyla další ségra?“
Smutně zavrtěl hlavou a řekl, že se neodvážil ani naznačit, že o ní ví.
„Chlape, tohle je jak z argentinské telenovely. Měl bys napsat knížku,“ rýpnu si do něj. Odkázal mě tam, kam slunce nezasvítí, a dodal: „Ty si hraješ na pisálka, tak si o tom napiš sám.“
Tak píšu. A co vy? Řekli byste to? Stojí pravda za riziko, i když už skoro nikomu ublížit nemůže? A nebo je lepší nechat některé kostlivce prostě spát?
„Takže pane nerozhodný, posílám odkaz na článek. Mrkni do komentářů. Snad ti někdo poradí lépe než já. A pamatuj. Kam nemůže slunce, tam musí lékař. Drž se!“
