Článek
Nedávno jsem zaslechl v rozhovoru termín „chovná kobyla“. Působil jsem asi zmateně, takže mi bylo vysvětleno, že „chovná kobyla“ je pojmenování pracovnice dosazené kvůli jejímu vzhledu a nepracovním přednostem. „Tažná kobyla“ je naopak pracovnice, která svým úsilím a pílí drží firmu nad vodou. Jinými slovy, je tam kvůli práci.
Naivně jsem podotkl, že něco takového už u nás přeci nefunguje a že máme všichni rovné podmínky. Byl jsem rychle ubezpečen o „rovnosti pohlaví“. Existují prý i „tažní“ a „chovní“ koně. No nazdar!
V diskutující skupině se rozproudila čilá debata o zkušenostech s touto „chovnou“ problematikou. Bylo nás dvanáct, všichni kolem sedmačtyřiceti let, s dětmi a zaměstnaní na různých pozicích v rozličných resortech.
Jsem ajťák a jako jediný jsem neměl žádnou osobní zkušenost. Chovní jedinci jsou asi v IT nepoužitelní. V ostatních oborech se prý ale uplatňují docela dobře. Všechno to byly informace z doslechu a samozřejmě nikdo z diskutujících nepřiznal osobní zainteresovanost, ale rozhovor to byl zajímavý. Nazval bych to „Drbárna středního věku“. Co se všechno nedovíte o kolegyni od vedle nebo o asistentovi prodeje jedné nadnárodní společnosti!
Avšak na každém šprochu pravdy trochu. Z občasných šprochů je vidět, že „chovný fenomén“ zřejmě stále existuje a žije bujarým životem. Po vyslechnutí mnoha „rovnoprávných“ debat a „proti sexuálně obtěžujících“ diskuzí v masmédiích jsem nabyl dojmu, že jejich množství a intenzita možná dokonale otrávila „chovatele“. Ti pak zanechali „velkochovatelských“ praktik. Omyl.
Avšak kde není poptávka, tam není nabídka. Nebo je to naopak? Opravdu stále existují „chovní“ zaměstnanci? Jsem tak naivní, že jsem předpokládal vymizení této služby-protislužby? Patří to k normálnímu chodu pracovního trhu? Nevím a jsem rád, že pracuji v tak specifickém oboru, kde se tahle tisíciletá praktika neujala.
Ostatním držím palce. Zkuste se nenechat „chovat“ a zůstaňte svéprávné tažné kobylky nebo koně. Nebo prostě normálně pracujte a chovejte králíky.
Související informace:
