Článek
Pamatujete si ještě na časy, kdy státníci byli vážení muži v oblecích, kteří měli váhu slova, jistý šarm a aspoň základní představu o tom, kde se nachází jejich vlastní země? Když mluvili, lidé poslouchali. A teď? Vítáme vás v éře, kde prezident suverénního státu zvládne lépe napsaný monolog než průměrný televizní bavič a kde lídři světových velmocí předvádějí tragikomické výstupy, nad kterými by zaplakal i student dramatického kroužku.
Když stand-up komik vezme mikrofon… a stát
Volodymyr Zelenskyj. Herec, komik, prezident. Kdysi si dělal legraci z politiků, teď se stal jedním z nich – a kupodivu mu to jde. Ukázalo se, že schopnost mluvit k lidem, rozumět jejich náladám a být autentický je v krizových časech výhodou. Místo papírem šustících projevů zvládá improvizaci, emoce a hlavně – umí se smát sám sobě. A ruku na srdce, to je něco, co většina jeho kolegů z branže rozhodně nezvládá.
Ale není první. Ronald Reagan, kdysi hollywoodský herec, se stal prezidentem USA a zvládl svou roli tak přesvědčivě, že dodnes patří k nejvlivnějším americkým prezidentům. Václav Havel? Dramatik, který věděl, že dobrá politika je jako dobré divadlo – musí mít myšlenku, rytmus a hlavně duši. Oba dokázali, že umění a politika mají hodně společného. Nejenže byli skvělými rétory, ale uměli vtáhnout lidi do svého příběhu, což je dovednost, kterou by si mnozí dnešní státníci potřebovali zoufale osvojit.
Zelenskyj se svého úkolu chopil s nebývalou energií a bez ohledu na to, jak se situace vyvíjí, nelze mu upřít jednu věc: udržel morálku svého národa ve chvílích, kdy jiní politici jen skládali ruce do klína. Jeho vystoupení na mezinárodní scéně často připomínají herecké monology, ale rozdíl je v tom, že tentokrát se nehraje o ceny akademie, ale o přežití celé země.
… a státníci sklouznou do špatného kabaretu
Na druhé straně máme státníky, kteří se chtě nechtě stali baviči – jen jim bohužel chybí talent na humor. Například Rusko se pod vedením Vladimira Putina proměnilo v absurdní divadelní představení, kde se hlásají směšné důvody pro válku a kde diktátor v roli hlavního tragéda drmolí scénář, který už nikdo nebere vážně. Nejde o stand-up, ale o stand-still – jak se zadrhává, vymýšlí nové příběhy a doufá, že publikum stále tleská.
A co USA? Tam se střídají postavy jako v nekonečném sitcomu. Na jedné straně máme Joea Bidena, který občas zapomene pointu svého vlastního vtipu, a na druhé Donalda Trumpa, jehož rétorika připomíná zábavný večer v kasinu, kde moderátor moc popíjel a teď improvizuje. Americká politická scéna připomíná nekonečnou reality show, kde se hlavní protagonisté střídají ve faux pas a neuvěřitelných prohlášeních, která by kdysi byla nemyslitelná.
Ale nesmíme zapomenout ani na Evropu! Británie po odchodu Borise Johnsona možná přišla o jednu ze svých nejbizarnějších postav, ale náhrady nejsou o moc lepší. Francie s Emmanuelem Macronem, který se snaží balancovat mezi vizí státníka a snahou nebýt příliš nepopulární, také občas připomíná tragikomickou hru. A Německo? Olaf Scholz se zatím jeví spíš jako vedlejší postava v příběhu, který nikdo neví, jak skončí.
Potřebuje každý státník umělecké vzdělání?
Možná by se měl každý budoucí politik podrobit malému hereckému kurzu. Schopnost mluvit, reagovat na publikum a hlavně – nebýt nudný – by politice jen prospěla. Představte si, jak by se změnily summity, kdyby světoví lídři museli absolvovat aspoň základní improvizaci nebo povinný kurz satiry. Ať už by to přineslo více upřímnosti nebo jen lepší rétoriku, rozhodně by to bylo zajímavější než současné představení.
Co kdybychom zavedli povinné zkoušky ze storytellingu pro každého, kdo chce kandidovat na významnou politickou funkci? Schopnost přesvědčit lidi není jen o faktech a číslech, ale také o tom, jak svůj příběh dokážete podat. Politika a umění se vždy prolínaly, ale možná nastal čas to přiznat otevřeně a udělat z něj součást politického vzdělání.
A tak se nabízí otázka: Chceme raději komika, který zvládne vést zemi, nebo politika, který jen nechtěně rozesmívá? Pokud se podíváme na dnešní geopolitickou scénu, možná je odpověď jasnější, než si myslíme.
