Článek
Přiznávám, že jsem nikdy nemyslel, že se budu muset zabývat takovou existenční otázkou. Dokud mi ji nepředhodila moje manželka, a s ní celý zástup moderních teorií o tom, jak by měl správný chlap řešit své základní fyziologické potřeby. Najednou nejde jen o ranní kávu nebo sáňkování s dětmi, ale o pozici na záchodě. A to už je vážná věc.
Dnes ráno jsem byl přesvědčen, že jsem pánem svého osudu a svého močového měchýře. Když to na mě přijde, prostě se postavím, zařídím si to jako chlap, a hotovo. Rychle, efektivně, s minimem zdržování. Vždyť to je přece základní pilíř mužství, ne? Stojíš vzpřímeně, díváš se vpřed (nebo se soustředíš na cíl), a pak už jen splachuješ. Žádné složitosti. Žádné rozmýšlení.
Jenže pak přijde hlas rozumu (hlas manželky) a přikáže mužské populaci našeho bytu: „Buď miřte pořádně, nebo seďte!“ A najednou se celá vaše mužská identita začne drolit jako suchá tatranka.
Bitva toaletních ideologií
Tábor „Stojáků“ (tradiční a hrdí):
- Historie: Tak to dělali naši otcové, jejich otcové a pravděpodobně i jeskynní muži.
- Rychlost a efektivita: Žádné zbytečné pohyby. Jen přijdete, vykonáte a jdete.
- Čistota: Aspoň teoreticky. Však stačí dobře zacílit, ne? (Naše WC naznačuje, že synové potřebují ještě nácvik mířené střelby. Ale mlčím.)
- Důstojnost: Cítíte se jako chlap, co má svůj život pevně v rukou.
Tábor „Sedánků“ (moderní a uklízející):
- Hygiena: „Není třeba mířené střelby, vše jde do černého“ zazní z druhé strany barikády. A mají pravdu. Mikroskopické kapénky jsou zrádné.
- Zdraví: Prý je to lepší na prostatu. Nebo na kyčle. Nebo na něco. Jsem spíše praktik, ne doktor medicíny, takže mi stačí „je to lepší“.
- Klid a relaxace: Můžete si u toho číst. Nebo meditovat. Nebo se jen tak dívat do zdi a na chvíli vypnout.
- Mír v rodině: Toto je asi největší argument. Manželka je spokojená, děti se nepřou, kdo nedal dolu prkénko a můžete si odškrtnout další kolonku v seznamu: „Čím štvu manželku“.
Moje osobní drama a „kompromis“
A tak se teď každý den odehrává tichý vnitřní boj. Vstanu ráno, ještě rozespalý, a před záchodovou mísou mě přepadne dilema. Stoják nebo sedánek?
Občas se posadím. Neříkám nic. Jen si v duchu představuju, jak by se tvářili moji kamarádi z vandru, kdyby to věděli. Ale pak si vzpomenu na ten „seznam“ a ten klid, který mi zbude, abych mohl dál přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta nebo o tom, jestli budou ještě buřty.
A pak je tu samozřejmě noční mise. Vstanete, potmě, polomrtví spánkem. Jdete na záchod. A teď to dilema. Svítit? Nesvítit? Sedět? Stát? A najednou… Co pánové? Hlavně, že jsem u toho nikoho neprobudil.
Možná nejsem „tradiční chlap“. Ale jedno vím jistě: Ať už vsedě, nebo vestoje, hlavní je klid v domě. A občas i v duši. Proč se hádat kvůli malichernostem.
Však jsem pořád v lese. A tam záchody nejsou.
Zdroje a další informace:
