Článek
Je úplně jedno, jestli umělou inteligenci nesnášíte, nebo milujete. Záleží na úhlu pohledu a způsobu využití. Pokud ji – jako já – používáte na blbnutí s dcerou nebo na kontrolu pravopisu u blogových článků, oceníte její pružnost.
Jako téměř půlstoletý otec už tak pružný totiž nejsem. Na drakovi létám opravdu špatně, vesmírnou loď jsem dávno odstavil do garáže a jednorožec emigroval do pohádkových dálav Netflixu. O gramatice ani nemluvím. To strašidlo mě deptá celoživotně.
Jistě, občas nasadím dceři na hlavu krabici od vysavače a hrajeme si na Minecraft. V lese honíme hejkala a při pečení buřtů zachraňujeme v nedalekém rybníce lochnesku. Ale proti létání na ikranovi z filmu Avatar to prostě nemá šanci.
Jako bych slyšel všechny ty předlistopadové kolegy mazáky: „My si vystačili s knihou a fantazií!“
Jistě. A neandrtálec si vystačil s klacíkem. Když měl štěstí, tak i s pazourkem. Klídek, kamarádi. Knihu i fantazii mám taky. Jen ji občas podpořím tyrkysovým filtrem a digitálním větrem ve vlasech.
Stačí deštivé odpoledne, telefon, pár fotek a hromada bláznivých nápadů. A teď nemyslím dceru.
„Hele, sluníčko, já nevěděl, že umíš létat na drakovi,“ povídám udivené princezně, která zrovna líčila krtečka fixou, jež evidentně nebyla určena na obličej. Ukážu jí telefon a čekám ohromené ticho.
„Tati, ale já nemám takové pyžamo.“
Špatné pyžamo
No jo. Ženská.
Já se patlám se zadáním, obcházím všechna možná omezení, dvakrát dobiju mobil, třikrát restartuju aplikaci a dokonce se zeptám syna, jak se to vlastně dělá. Potím se nad formulacemi typu „epická atmosféra, realistický pohyb, filmové světlo“. A ona? Má jiné pyžamo.
Oznámím tedy umělé inteligenci výsledek vizitace dcerky s tím, že by to chtělo realističtější noční úbor. Chvíli to šrotuje, mobil se zahřívá na teplotu malého vařiče a já čekám, jestli mi nezačne tát ochranné sklíčko.
A pak to přijde.
Několikavteřinové video tyrkysově pruhované dcerky, jak letí na ikranovi nad Pandorou. Vlasy jí vlají, výraz je odhodlaný, jako by právě mířila zachránit celý kmen.
To už se přijde podívat i manželka.
„Hm. Zase blbneš, co?“
„Ne,“ odpovídám důstojně. „Vychovávám novou generaci pilotů.“
Pak dorazí pan bratr, čtrnáctiletý expert na všechno.
„Ty fakt používáš AI na tohle?“
„Když můžeš ty, proč ne já?“
„To je trapný.“
„Moc mě neštvi, nebo z tebe udělám Shreka a pošlu to na školní web.“
Taková malá domácí kyberšikana v přímém přenosu.
Synátor má vyřídilku. Okamžitě vytahuje žalobu, trestní oznámení, porušení osobnostních práv a pomstu až za hrob. Prý existují zákony. Já existuji taky. A držím telefon.
A tak jsem vzal další fotku.
Za pár minut létali nad Pandorou oba. Bratr s výrazem temného bojovníka, sestra jako velitelka výpravy. Rodinný tandem. Digitální sourozenecká jednota.
Mobil mezitím hlásí přehřátí.
Sedím na gauči, chladím zařízení okenním parapetem a přemýšlím, kam jsme se to dostali. Já, který ještě pamatuje vytáčený internet, teď generuji rodinné blockbusterové trailery.
Brácha náčelník
Je to nutné? Ne.
Je to skutečné? Taky ne.
Je to zábava? Rozhodně.
Dcera večer usíná s tím, že jednou bude létat doopravdy. Syn tvrdí, že si to stejně umí udělat líp sám. A já? Já mám přehřátý mobil, poloviční baterku a pocit, že jsme zase jednou společně blbli.
Možná je to celé jen další hra.
Jen místo klacku máme algoritmus.
A místo pazourku nabíječku s rychlonabíjením.
Fantazie zůstává.
Jen občas dostane křídla.
A můj telefon ochranný kryt proti přehřátí.
