Článek
Člověk má o své děti strach. Neustále.
Když jdou ven, namažeme je. Když svítí slunce, namažeme je znovu. Když se někde válí v trávě, kontrolujeme klíšťata. Když je něco štípne, zjišťujeme co. Když uslyšíme „hepčí“, už pomalu hledáme pediatra.
Na sebe kašleme. Já jsem toho živým důkazem.
Na dovolené jsem normálně chodil na sluníčko. Dokonce jsem byl celkem opálený. Tedy alespoň na české poměry a v rámci možností člověka, který většinu života tráví u počítače. Pak jsem zhnědl.
A právě tehdy se objevil červený flek. Velký asi jako mužská dlaň. Uprostřed světlejší. Podíval jsem se na něj.
„Hm.“
To bylo moje kompletní lékařské vyšetření. Nebolelo to. Nesvědilo to. Nevypadalo to nijak dramaticky. Navíc jsem byl předtím červený od sluníčka, takže jsem měl pro flek krásné vysvětlení. Slunce. Co jiného?
Na všechno ostatně používám Lesanu. Tak jsem ho namazal Lesanou. A přestal jsem na něj myslet. Což je mimochodem velmi účinná metoda řešení zdravotních problémů. Když problém ignorujete dostatečně dlouho, můžete získat pocit, že vlastně neexistuje. Fungovalo to.
Až do chvíle, kdy jsem se o tom zmínil kolegyni. Bývalá pracovnice ve zdravotnictví. Poslechla si mě. Podívala se na mě. A pronesla větu, která okamžitě ukončila moje domácí lékařství:
„Okamžitě padej k doktorovi.“
„Proč?“
„Ten flek může být borelióza.“
Aha. Takže Lesana možná tentokrát nebude stačit. Zavolal jsem doktorovi. Sestra si poslechla popis. Výsledek byl překvapivě podobný.
„Přijeďte.“
Za třicet sedm minut jsem zobal první Doxyhexal.
Tak rychlé řešení jsem naposledy zažil v IT. Tam se člověk taky může půl dne snažit něco opravit sám a pak přijde někdo, podívá se na obrazovku a řekne: „Restartujte to.“
Jenže tím moje léčba skončila. A začalo vyšetřování. Protože dobře. Borelióza. Ale kde jsem k ní přišel? Na dovolené?
Teoreticky.
Z lesa jsem kvůli vedrům prakticky nevylezl. A když už jsem někam šel, dával jsem si pozor. Takže žádné romantické vyprávění o tom, jak jsem se procházel ranní rosou, zatímco mi po nohách lezla armáda klíšťat. Nic takového.
Mám dokonce podezřelého. Dětské hřiště. Ano. Dětské hřiště. Což je na tom možná to nejlepší. Protože své děti chráním před podobnými nebezpečími s péčí, která by zasloužila vlastní dotační program.
Místo činu
Repelent. Kontrola. Sprcha. Prohlédnout vlasy. Prohlédnout nohy. Prohlédnout záda.
„Máš tam něco?“
„Ne.“
„Tak se ještě otoč.“
Dítě může prakticky vstoupit na hřiště až po absolvování vstupní bezpečnostní kontroly. A po příchodu domů znova!
Já? Já tam běhám jako biologický experiment. A pak si ještě namažu podezřelý flek Lesanou.
Člověk by čekal, že po necelém půlstoletí už budu mít nějaký pud sebezáchovy. Nemám. Mám děti. To je evidentně něco úplně jiného. U nich člověk přemýšlí, jestli je tráva dost vysoká na klíště.
U sebe přemýšlí, jestli je červený flek dost zajímavý na to, aby mu věnoval pozornost. A pokud ne, namaže ho Lesanou. Což není lékařská rada. To je moje osobní zkušenost, která mimochodem nedopadla úplně podle plánu.
Takže teď zobu antibiotika a přemýšlím, kde jsem k tomu vlastně přišel. Možná v lese. Možná na hřišti. Možná někde úplně jinde. Klíště po sobě totiž nenechává vizitku.
A tak mi nezbývá než přijmout jednu nepříjemnou skutečnost. Člověk může celý život chránit děti před nebezpečím a přitom zapomenout, že jedno z těch dětí je vlastně on sám. Jen už je mu přes čtyřicet, má vlastní občanku a nikdo mu večer nekontroluje za ušima.
Což je možná chyba. Příště si je zkontroluju sám.
Lesanu zatím nechám na bolavé klouby. A česnek, který používám na všechno ostatní, mi stejně nikdo nevymluví. Pod dva stroužky denně nejdu!
