Článek
Už jsem vám psal, že je kluk na střední? Jo, dvakrát. Jednou lítostivě, podruhé s dávkou naděje, že si kluk pořeší vše sám. Ha, ha.
Po prvním týdnu na internátu se mu podařilo dojet domů. Úspěch. Je sice fakt, že jako možná jediný cestující v novodobé historii koupil jízdenku i kufru a zakoupil si nefunkční WiFi připojení ve vlaku, nicméně dorazil v celku.
Hlavní nádraží v Praze je rozsáhlé a vyznat se v něm dělá obtíže i mně. Obstál na výbornou. Ale má rada: „Masaryčka je rozkopaná. Jeď metrem a pak busem,“ se minula účinkem. Stejně tam šel. S několika udivenými vykřičníky přišla zpráva na WhatsApp: „Tati, to druhé nádraží nefunguje. Musím metrem a pak busem.“ No comment!
Přijel. Zasmrděl. Vykoupal. Navečeřel. Rozvalil. Koukal.
Já jsem ho zpovzdálí uvítal. Zahnal do sprchy. Nakrmil. Rozvalil se vedle něj. A vyzvídal.
On koukal. Pouze se na chvilku otočil a potvrdil moji nejhorší domněnku: „Tati, musíme jít zítra nakoupit věci do školy.“
„Prosím? Poslal jsem do školy čtyři tisíce na školní pomůcky. Nechal jsem ti čtyři a půl tisíce na dokoupení všeho ostatního a ty chceš jít nakupovat?!“ procedil jsem mezi zuby s takovou kadencí, že se jeho rozvalení rázem změnilo v pokus o útěk. „Koukej sedět, kamaráde, a vybal to. Kde máš prachy?“
To už chlapec nekoukal. Čuměl jako puk a povídá: „Koupil jsem si kafe a nějaké drobnosti…“ Já začal hřímat jak Krakonoš na Trautenberka: „Cože si?!“ Pak už jen nespecifikovatelný chropot a náběh na infarkt.
„Sakra, tati, nech mě domluvit! Koupil jsem si kafe, abych si ho mohl na intru vařit, nějaké drobnosti, pantofle a zbytek jsem přivez. Chci to jít koupit s tebou.“
Tak teď jsem zas čuměl já. Ponechávám mimo přání, aby si vše zařídil sám. On se mi postavil. No ty, bláho. A ne „pubertálně“, ale chlapsky. Intr začíná účinkovat. Pryč jsou ty časy, kdy mě odpálkoval otráveným pohledem typu „Co chceš, fotr“. Tohle už byl mužský, který ví, co chce.
„Dobře, ty!“ povídám a poklepu mu na rameno. Zítra půjdeme nakupovat. Jeho překvapený výraz asi nezapomenu. Netuším, jak moc to bylo výchovné. Táta mi vždycky říkal, že kluka můžeš vychovávat maximálně do patnácti. A to ještě jen někdy.
A tak jsme šli. Já, on a jeho mladší brácha, který vycítil možnost dostat se k něčemu novému a značkovému. Nejlépe s fajfkou. Mají prý ve škole novou podlahu v tělocvičně a pan učitel nakázal pouze novou obuv a pouze bílou podrážku. Jistě chtěl dodat „pouze značkovou“, ale to už bych synáčkovi neuvěřil.
No, pane jo. Fakt si to všechno pořídil. I boty. A sám. A zase na něj myslím jako na chlapečka. „Pane, vzpamatujte se. Je to chlap.“
Ale ten druhý ještě ne. I když si na něj vehementně hraje. Boty s fajfkou nedostal a má kožený výraz. Určitě bude, chudáček, za naprostého nýmanda. Avšak boty jsou nové a s bílou podrážkou. Značkové taky, jen ne s tou správnou značkou. „A jestli mě budeš ještě štvát, koupím ti cvičky Jarmilky. Ty plně splňují tvrdou školní normu již několik generací.“ Ani nevěděl, co to je.
A znovu gauč, posezení a rozmluva. Tentokrát, jak se patří, konstruktivní. „Jízdenky zvládáš? Spoje stíháš? Víš, kde je tam doktor? Kondomy máš?“
Odpovědi: „Jo, v pohodě, zjistím, c c co… prosím?“
„No doufám, že nemáš v plánu se jen válet na intru, chodit do školy a na praxi. Učení je důležité, ale odpočinek taky. Koukej si najít nějakou zábavu. Na laptop a mobil zapomeň. A kdybys náhodou natrefil na bezva holku, buď připraven. Vzpomeň si na skauty.“
Uf, to byl ale proslov. Úplně zaplesalo mé otcovské srdce. Poučuji syna o životě. Jako by podobné proslovy mého otce byly co platné. Ovšem ta „ochrana“ byla vždy dostupná. Nebo spíš připravena.
„Takže, kamaráde. Kondomy ti klidně zaplatím, nudu na intru a extra data do mobilu ne. Počítej s tím.“
A zase koukal. Tentokrát s potutelným úsměvem na tváři.
Sákryš. Jestli jsem to náhodou nepřehnal.
