Článek
Můj skoro dvoumetrový chlapeček jde do světa.
Vzali ho na Lesnickou akademii v Trutnově. Bude na internátu. A já budu doma. Smutný.
Tedy… smutný a lehce vyděšený, protože až doteď jsem měl doma dorostence, který sice přerostl futra, ale pořád se ptal, kde máme čisté ponožky. Teď bude řešit lesní hospodářský plán, kubíky dřeva a pravděpodobně i kubíky vlastního ega.
Potřebuje intr jako sůl. Čtyři roky samostatnosti, dojíždění, zařizování, otravování spolubydlících. Taková soft-vojna. Bez kanónů, ale s budíkem v šest a s někým cizím na palandě nad hlavou.
Já si pamatuju svou „vojnu“. Naučila mě, že ponožky se samy neperou a že chleba se maže z obou stran jen tehdy, když spadne. Syn dostane modernější verzi. Lesnickou.
Když byl malý, tahal po bytě plyšového medvěda a tvrdil, že je to jelen. Teď bude určovat, jestli je to smrk, jedle nebo ekonomická chyba minulého režimu.
Lesnická akademie v Trutnově. To zní hrdě. To zní zeleně. To zní, jako by z něj za čtyři roky vyšel fořt v kamizolce zelené, s kloboukem a pohledem, který říká: „Tady se těží podle plánu.“
Já doma zatím budu zalévat fikus a předstírat, že rozumím ekologii lesa.
Navíc si může udělat řidičák. To je věta, která každému otci rozvibruje žaludek. Řidičák znamená, že si bude půjčovat auto. A že já budu kontrolovat pneumatiky častěji než vlastní tlak.
Může si udělat zbroják. Což je v lesnickém světě logické. Ale já už teď vidím ten dialog:
„Tati, potřebuju brokovnici.“
„Na co?“
„Na praxi.“
„A co takhle začít sešívačkou?“
A naučí se zašívat ponožku. Jednu. Tu druhou nechá na mně. Alespoň v prváku. Tradice se musí udržovat.
Internát je zvláštní instituce. Místo, kde se z chlapců stávají muži. Nebo alespoň jedinci schopní přežít tři dny bez domácí stravy.
Čtyři roky samostatnosti. Čtyři roky, kdy si bude muset sám prát, žehlit (dobře, tak nežehlit), vstávat, chodit na praxi, přežít spolubydlící. To je kapitola sama pro sebe.
Spolubydlící. Neznámý tvor. Může to být budoucí ekologický génius. Nebo někdo, kdo si myslí, že ponožky patří do botanické sbírky.
Bude se učit dojíždět. Zařizovat. Otravovat. Ne mě. Ale systém. Úřady. Školu. Les. Stromy.
A já doma budu chodit kolem jeho prázdného pokoje jako archeolog kolem naleziště. Tady stála postel. Tady kdysi bývala hromada oblečení. Tady byl mladý jedinec rodu Homo Pubertus.
Víte, že jsme líheň lesáků pro celou Evropu? To není jen škola. To je exportní artikl. My vychováme, oni sklidí.
Tak jim jednoho dodáme, ne?
Možná za čtyři roky přijde s tím, že řeší ekologický les někde v Německu. Bude tam stát v zelené kamizolce, mluvit o udržitelnosti a posílat mi fotky stromů se slovy: „Tati, tohle je budoucnost.“
A já mu odpovím: „Hlavně si vyper ponožky.“
Je zvláštní pocit vychovat chlapa, který vás přerostl o hlavu a pak ho poslat do světa. Fyzicky je větší než já. Psychicky? To se teprve uvidí.
Ale potřebuje to. Potřebuje intr jako sůl. Potřebuje vlastní chyby. Vlastní budík. Vlastní les.
Ano, budu doma. Smutný.
Ale taky hrdý.
Protože místo aby seděl u počítače a řešil virtuální světy, půjde do skutečného lesa. Bude se učit, jak les chránit, pěstovat, chápat. To není špatný směr.
Možná jednou přijdu do lesa a on mi řekne:
„Tati, tady mluv potichu. Les poslouchá.“
A já mu odpovím:
„Synku, já jsem se potichu naučil být už dávno. Díky jednomu uřvanému sousedovi.“
Čtyři roky utečou. A já budu mít doma fořta. Muže. Lesníka.
A třeba i člověka, který už nebude potřebovat, abych mu zašíval druhou ponožku.
Ale kdyby přece jen… jehla a nit doma zůstanou.
Les roste pomalu. Děti taky. Jen si toho všimneme vždycky až ve chvíli, kdy mají 190 centimetrů a kufr do internátu.
Tak běž, chlapečku. Do světa.
A kdyby ti bylo smutno, zavolej.
Já budu doma.
S fikusem.
A s připravenou druhou ponožkou.
