Článek
Jako obyčejně jsme se s manželkou přeli, kolik je dost a kolik je moc. V tomto případě se jednalo o ušlé kilometry naší dcerky. Je jí o čtyřicet tři let méně než mně a myslím, že jsme na tom výkonnostně podobně.
Když jdeme dlouho, bolí nás nohy. Když nás bolí nohy, nadáváme. Když nadáváme, máme hlad. Když máme hlad, tak se najíme. Když se najíme, nohy přestanou bolet a jdeme dál.
Svačina
Jak je vidět, má výchova padla na úrodnou půdu. Její starší bratři, šestnáct a čtrnáct let, prošli stejnou výchovnou túrou a myslím, že chůzi a jezení zvládli na jedničku. Nadávání dokonce s vyznamenáním. Tehdy jsem také slyšel: „Moc je dřeš!“
Jenže co je „moc“?
Jak je možné, že okružní cestou po městských hřištích nachodí deset kilometrů a nic. Naopak, ještě doma vyvádí. A to nepočítám, co naběhají na hřišti! Mají snad záložní zdroj energie, který se ztrácí v pubertě?
„Takže maminko, kdy je moc?“
Srub, já a dcera. Sedm ráno. „Vstávat a jdeme na výlet.“
Naplánuji cestu vlakem do osmnáct kilometrů vzdálené osady. Zpátky půjdeme oblíbenou trasou přes les. Bude to kratší, ale najdeme víc. Těch osmnáct je trasa po kolejích. Reálně nachodíme cca třináct.
Tedy pokud cestou tatínek nenarazí na bažinu, buvoly či stádo běloušů. To je pak „zkratka“ mnohem delší.
Cestou necestou
Trekové boty, tepláky, triko, batůžek s příčnou přezkou, pití a svačina. Vybavení šestileté holky.
Táta nese krosnu a táhne dvoukolák s vybavením. Skoro. Je fakt, že dcera potřebuje i leccos, o co my, páni tvorstva, ani nezavadíme zrakem.
Nakonec ujdeme čtrnáct kilometrů. Ale pozor! Za celý den. To číslo připadá okolním maminkám přímo hrůzné a já, trapič a tyran, se mám stydět. A to ještě přidá má drahá polovička příběh, jak jí zlatíčko volalo v polovině výletu, aby si pro ni maminka přijela červeným autíčkem.
Abych to uvedl na pravou míru. Po deseti kilometrech si dcera zdřímla na stole lesního odpočívadla. Já jsem zavolal ženě s videem a hrdě ukazoval naši bojovnici. Ta se ihned probudila a žalovala mamince.
Šlofíček
Požadavek na odvoz jsem zamítl s tím, že jsme dvě stě kilometrů daleko a musela by počkat na maminku uprostřed nočních bubáků a hastrmanů jižních Čech. Tak šla dál.
Ovšem žena se této mnou zapomenuté příhody chytla. A několik známých taky.
Kolik je moc? Podle mého odhadu je moc osm hodin u počítače, celý den v klimatizované herně, dopoledne v obchodním domě nebo rodičovský sněm v kavárně, kdy každých pět minut okřikujete ratolesti.
Kdo to porovná? Snad ne EU. Představa výchovných tabulek typu: „Maximální počet kilometrů u dětí 3–6, 6–8… atd.“ je pro mě nepřijatelná.
Já vlastně nevím, kolik je moc.
Vím jen, že moje šestiletá dcera ušla čtrnáct kilometrů, cestou si zdřímla, najedla se, napila a pak pokračovala dál.
Takže, vy ostatní: kolik je pro vás moc?
